Ivo Fencl: "Maminčin" Foglar toužil po ženách

Rubrika: Publicistika – O slavných lidech

I letos vyšel další Sborník nezávislých foglarovců, v pořadí už třetí. Asi nejzajímavější je uvnitř článek Petra Vylety o Foglarově mamince Marii Foglarové (1877–1980).

21. května 1899 se tato žena vdala za úředníka Jindřicha Foglara (1872–1911) a roku 1907 se jim narodil budoucí spisovatel a duchovní otec Rychlých šípů Slávek. Otec tehdy pracoval pro jistou obchodní společnost v Ústí nad Labem, které patřilo hned pět uhelných dolů, a rodinu sám pohodlně uživil. Zaskočilo jej však srdíčko a zemřel během jednoho lázeňského pobytu v Poděbradech. Nečekaně.

Za Rakouska-Uherska sociální dávky neexistovaly a Marie se nikdy podruhé neprovdala. V Korunní 18 v Praze si zato zřídila papírnictví a prodávala tam dvacet let (1913-1933). Nezapomínejme přitom, že vedle Slávka živila i jeho staršího bratra, kterému říkali Pycínek, zatímco Slávek dostal přezdívku Cabýnek a matka Pumík (užíváno v mužském rodě). Ale jak vznikla tato pseudojména, to se zřejmě už nikdy nedozvíme.

Z článku zato načerpáme mnohé jiné, stejně zajímavé informace a např. zvíme, že Marie Foglarová milovala kromě synů (zvláště toho mladšího) divadlo a v letech 1924-1927 si o tom vedla specifické záznamy, ze kterých Vyleta cituje:

  • 11. 5. 1924: Romeo a Julie, činohra (blbost)
  • 25. 1. 1925: Romeo a Julie (blbost podruhé)
  • 21. 6. 1925: Liška Bystrouška (Blbost blbá, ublbaná jak ten dědek, co to složil)

Tolik tedy detail přispívající k charakteristice Foglarovy matky, která se na  budoucího Mistra absolutně upjala, což vedle k zajímavým, byť typickým situacím.

Tak kupř. v létě 1936 Foglar psal matce, že mu v práci nadbíhá „jistá“ Lenka Reinerová (1916–2008), dnes, jak možná víte, uznávaná autorka vzpomínek, a to mj. právě na Foglara. Matka alias „Pumík“ z rekreace v Krkonoších odepsala: S tou nečistou rácou nic nezačínej, to by nic nebylo, to víš, že židy nemám ráda.

4. 7. 1946 napsala pak synovi odkudsi ze Šumavy: Jsou tu Junáci ze Železného Brodu, tábořejí tu nablízku, hoši i děvčata na  jednom místě, jen 100 kroků vzdáleni od sebe. To se mi nějak nezdá. Byla jsem se tam podívat, totiž okolo. Sluneční zátoka to není. Holky četly Tvé Hochy a pak jakousi Zlatou zátoku, to se zas po tobě někdo opičil.

18. 7. 1946 pro změnu psala: Byla jsem pozvána na táborák, posadili mne na čestné místo. Pak jsem musela zapálit hranici – a pak začalo vítání hostů a nakonec vítání zvlášť vzácné návštěvy (totiž mne).

Dopis z 13. 7. 1953 naznačuje nejen Pumíkův kladný vztah k alkoholu (kterému se však jistě věnovala s mírou), nýbrž i předsudky. Bylo pro ni kupř. těžko myslitelným, aby chlapec a dívka někde spolu tábořili jen tak bez  dozoru a ve dvou ve stanu… Teď, co to píšu – přišli student se studentkou, napakovaný jak soumaři, budou ti dva tábořit pod hradem, několik dní!!! To jistě rodiče nevědí!! Máš ještě rumíček? Mně tady udělal několikrát dobré služby.

*  *  *

Na klíčovou výhybku svého osobního života najel ovšem Foglar teprve v  červnu 1959, kdy bylo jeho mamince už 81 let. V Pikovicích, kde měli chatu, se zamiloval do rozvedené krásky H. S., která měla malého syna, a  19. 6. si zapsal „ve stylu“ Daniila Charmse: Dopoledne třenice s Pumíkem kvůli výbojnému  Honzíkovi od H. S. Pokračuje to vše až do odpoledne. Pumi nenávidí to dítě, protože se domnívá, že mám zájem o H. S.

A má pravdu – ale já to nechci přiznat. Jdu s H. S. a s Honzíkem dopoledne do krámu… U pí Altmanové už není návštěva… Šátečky, extase a  sprcha. Mám rozervaný, nepříjemný den. Jdu poprvé k H… Krásné, kouzelné zážitky.

Foglarova matka trpěla vysokým tlakem (240) a začala si v těch dnech stěžovat na  zhoršený zdravotní stav, takže si Foglar 22. 6. zapsal: Pumi je v této věci velmi podivný. Sám v mých létech měl už 20 – 25-leté syny, ale já tady nesmím promluvit se ženou! H. s Honzíkem v poledne zmizela, až pozdě odpoledne příjezd z Davle. Smluven večer. Píšu při  lampách. Jdu 2x ven, slabý měsíc. H. svítí petrolejkou. Dole v kuchyni. POPRVÉ VŮBEC. O co jsem byl ochuzen ve svém životě. H., jak jsi krásná!

23. 6. Pumi v chatě zase mi říká, abych ji neopustil. Až se stydím za ty řeči. Vše vysvětluji a ujišťuji. Smír. Pumíček je zase spokojený, já taky! Večer nikam nejdu. Jsem unavený, ospalý.

25. 6. Pumi onemocněla se srdíčkem kvůli H. S.

26. 6. H. říká, jak všechny 4 ženy u Altmanů pějí na mne chválu – že jsem prý hezký atd. Chce, abychom spolu chodili, bez závazků k sňatku. Nemám ovšem na to mysl. H. běží za mnou a jde se mnou. H. je špatně. Pumi má dojem, „že s ní něco je“.

27. 6. Zase lapálie: Pumík kontra H. S. Paní H. T. dává výstrahu. A já JSEM ROZHODNUT VŠE SKONČIT… H. vběhla s jahodami do neustlané kuchyně a Pumi se znovu roznemohl srdíčkem. Hrůza, rozmrzelost a tíseň mne jímá. Ve 14. 56 odjíždím v krátkých kalhotách do Prahy. Tíseň.

H. na mne číhá na přechodu trati za naší skálou a doprovází mě na dráhu. Úmyslně jí nedávám adresu na tábor. Nikam to nevede.

28. 6. Jedu ráno za Pumíkem do chaty. Pumi je ve velmi zbědovaném duševním stavu, zřejmě kvůli H. S. Sedí na lavičce před chatou a rozplakal se, když jsem přišel. Během dne se jeho stav lepší. Nejdu ven až večer, když už odjela H. S.

Tak byl roku 1959 zničen vztah dvaapadesátiletého Foglara k paní H. S. z Pikovic a nikoli o tuto „nevěstu“, nýbrž o maminku se pak staral ještě víc než dalších dvacet let.

A nyní už jen stručně o zbytku Třetího sborníku nezávislých foglarovců. Je tu úryvek z pohřešované rozhlasové Foglarovy hry Bratrstvo modrého trojúhelníku odvysílané poprvé a naposled 28. 11. 1957 a dále vzpomínky Luboše Trkovského na  akademického malíře Jiřího Krásla, jednoho z mnoha kreslířů Foglarových komiksů (dal podobu tzv. Kulišákům, druhému nejdelšímu Foglarovu kreslenému seriálu).



Foglarův rukopis (Archiv Památníku národního písemnictví, foto: Milan Lebeda)

Ve sborníku ale zaujmou i dopisy a úryvky z nich.
V jednom (z roku 1981) líčí Foglar například to, jak byla jeho kniha Náš oddíl striktně (byť slušně) odmítnuta Pedagogickým nakladatelstvím „pro nedostatek papíru potřebného na učebnice“.

A co ještě víc? Foglarovec Jiří Stegbauer uveřejnil tu i recenzi na loni vydanou knihu Miloše Dvorského Mýtus zvaný Stínadla a zajímavé jsou také články Jiřího Pedra Zachariáše. V jednom z nich nás vede putuje za příběhy z titulních stránek časopisů, na kterých se Foglar podílel, a také za fotografiemi „skutečných“ Rychlých šípů. V  dalším přetiskuje dopis kněze JUDr. Raka Kadlece, ve kterém duchovní komicky brojí proti epizodě ve známém junáckém komiksu Družina Lišek za dobrodružstvím. Skauti tu simulovali poranění hlavy jednoho z nich pomocí malinovky a  takto „zkrvaveni“ stopovali. Nejde v tomto případě, pravda, o seriál Foglarův, zato však o krajně napodobitelské dílo člena jeho oddílu Josef Prófy Starce, které po převratu dokonce vyšlo pod Foglarovým jménem.

Foglar se stal objektem kultu a redakční rada tzv. Kruhu přátel odkazu J. Foglara (Jiří Stegbauer, Luboš Trkovský, Petr Vyleta a Jiří Zachariáš) má už teď připraveny mnohé materiály pro následující, v pořadí čtvrtou publikaci tohoto typu plánovanou na rok 2012. Komu si kulty nelíbí, kupovat si ji, pravda, nemusí.

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 14. 08. 2011.