Zdeněk Pošíval: Té noci svítil úplněk (7)

Rubrika: Literatura – Na pokračování

Zdeněk Pošíval

TÉ NOCI SVÍTIL ÚPLNĚK (7)
Příběh z roku 1000 o Slavníkovci a ženě jménem Zubřice

Na pozadí skutečných událostí z konce prvního milénia podává román obraz doby v českém prostředí. Autorovým cílem je však snaha postihnout podstatu neměnné povahy člověka. Dobrodružný a drsný příběh připomíná spíš milostnou romanci, než onen obvyklý typ historického románu, jehož převažujícím tématem bývají významné skutky z naučné dějepravy.
Lidská situace vztahu nesourodé dvojice je i klíčem k myšlence příběhu o Slavníkovci a ženě jménem Zubřice. Existuje-li krutost jako stálá samozřejmost bytí, pak zde autor nabízí i jistá osvobozující východiska, jejichž adresátem pochopitelně není historik, ale člověk žijící na prahu třetího tisíciletí.

Kapitola šestá

NÁVRATY

Probudil mě až rozbřesk.
Zubřice ještě spala, ale jistě ne dlouho, plameny totiž nestačily pohltit naposledy přiložené dřevo. Ležela na rohoži, stočená do klubka a zamotaná do tkané pokrývky. Dalmatiku měla složenu pod hlavou. Byla pod látkou patrně nahá, protože jí vykukovala obnažená noha až nad koleno, a já na ni civěl jako na nějaké zjevení a divil se, jak je jiná než mužská, navíc nezvykle dlouhá, měla hladkou a bílou pokožku, neboť na rozdíl od svých pihovatých vesničanek, se patrně nikdy nevystavovala
slunci.
Pokusil jsem se vstát.
Zatočila se mi hlava a trochu jsem se motal. Podařilo se mi doškobrtat do jedlového mlází na břehu řeky, abych ulevil svým nutným potřebám, potom jsem vkročil do řeky, umyl si oči, zalepené dlouhým spánkem, a nakonec i celé tělo. V přístřešku jsem si konečně natáhl nohavice a pocítil z té maličkosti radost a jakési uklidnění.
Sejmul jsem z pekáče poklop a pustil se do vychladlého králíka. Zapíjel jsem ho vlažným nápojem přímo z kuthanu. Když se mi podařilo obrat poslední kost, přemohl mě znovu spánek.
„Musím ti vyměnit obvaz, křesťane.“
Chtěl jsem se rozzlobit, proč mě budí, sotva jsem zavřel oči, ale slunce již stálo hodně vysoko, což znamenalo, že se mi znovu podařilo dopoledne prospat. „Radši bych spal.“
„Spal jsi dlouho, poněvadž jsi to potřeboval,“ pravila neústupně. „Proto jsem tě napojila odvarem z makovic, ale teď už tě musím ošetřit.“
„Nemůže to počkat?“


„Nemůže!“ zavrčela. Měla na sobě opět oděv s ozdobami a na ohništi cosi vařila v kotlíku. „Máš na temeni puklou kůži až na kost. Slepila jsem ji horkou smolou. Kolem trhliny zůstala krvavá rána a plátno obvazu by mohlo šeredně přischnout. Nelíbilo by se ti, až bych to z tebe trhala.“ Stáhla mi obvaz z hlavy a šla ho přeprat k řece. Pak zmačkala v dlaních nějaké lupeny. „Opři si o mne hlavu, možná to zabolí, až ti položím na ránu pavučiny a přimáčknu je lupenem z jitrocele,“ pravila varovně, přiklekla ke mně a vtiskla můj obličej do své hrudi.
V životě jsem neměl pod hlavou nic příjemnějšího.
Ošetření dost bolelo, ale já ani necekl. Požitek, který vnímala tvář, utlumil nepříjemnosti, činěné na druhé straně mé zubožené hlavy.
„Bolí to?“ zeptala se přitom.
„Ani ne,“ zamumlal jsem jí do prsou.
„Můžu se tě něco optat, křesťane?“
„Ptej se!“
„Jak to, že máš na krku můj váček?“
„Ani nevím,“ pravil jsem popravdě, protože jsem o tom nepřemýšlel, „ale zato vím, že jsi ho včera ráno nastražila tak, aby mi tlouklo do očí. Přála sis, abych ho nosil?“
„Ano,“ začepýřila se a hned se zahihňala. „Když jsem tě našla, neměl jsi na sobě nic, než svůj křížek a ten váček. Pro mne to bylo znamení, ale úplně ho nechápu.“
„Na světě se děje spousta věcí, které nechápeme.“
Vzdychla, na to neřekla už nic a dokončila mé ošetření.
„Hotovo!“ oznámila mi, ale já se nehýbal, a tak mě popadla za ramena a odstrčila od sebe. Zahleděla se na mne, viděla, že se asi nějak blaženě culím, a zle se zamračila. „Ty se tváříš, křesťane, jako by se ti to líbilo!“
„A co má být? Máš poprsí jak polštáře.“
Vypadalo to, že opět vybuchne. „Seš praštěnej!“ zvolala a vyskočila. Kráčela kamsi k řece. Otočila se ke mně. „Myslím praštěnej z tý rány!“ dodala smířlivěji.
Odplazil jsem se na lůžko.

*  *  *

„Křesťane, já mám smůlu!“
„Co je ti?“ zeptal jsem se.
„Poněvadž už bude znovu tma!“ láteřila, když jsme opět pojedli polévku, ale tentokrát z masa raků, které nachytala pod říčním břehem. „To místo, kde si postavíš dům, já snad v životě neuvidím.“
Povšiml jsem si, že všechny její věci zůstaly v loďce, jen z části vytažené na břeh. „Chceš odejít?“
Kývla. „Myslím, že zejtra už budeš na nohou.“
„Věřím tomu.“
„Já taky,“ řekla a něco se jí honilo hlavou, „ale můžu se tě ještě na něco optat?“
„Ptej se.“
„Jak bude vypadat ten dům?“
Mluvit mě dost namáhalo, ale tuhle otázku jsem jí rád zodpověděl. „Dost na to, aby se tam vešly i Bělka s Lilkou. Na opačné straně od maštale postavím z kamenů pec, protože vím o místě, odkud mohu nanosit jíl jako pojivo, aby zdivo a komín držely pohromadě. Srub bude stát zadní stěnou těsně u skály, z níž jsi házela kameny na vojáky.“
Vpadla mi do řeči. „Těsně u skály je to hloupost.“
„Proč hloupost?“
„Povšimla jsem si, že nad stěnou je převislej okraj.
V zimě ti z něho může spadnout rovnou na střechu led z námrazy, a co z tebe zbyde? Rozdrtí tě na kaši.“
„Já vím,“ řekl jsem, „chce to strop z trámů a hodně šikmou střechu, aby sníh a led z ní hned klouzaly dolů.“
„Jednodušší by bylo šoupnout dům dál od skály.“
„Ne, bude to tak, jak jsem to vymyslel.“
Byla tvrdošíjná. „Stačí postavit dům dva tři kroky od skalní stěny a máš po starosti.“
„Ne, mám k tomu svoje důvody.“
„Jaký?“
„Prostě svoje důvody!“
Zvýšila nerudně hlas. „Já se ptám, jaký důvody?“
„To je moje tajemství a ty se ho nikdy nedozvíš,“ řekl jsem a trošku zaváhal před svojí ústupností. Přiznávám však, že mě ta ústupnost nestála velké přemáhání, neboť sám jsem se zalekl představy, že když to hned nevyslovím, dopustím se vůči pohance nevděčné křivdy. „Nedozvíš se nic, pokud tady se mnou nezůstaneš.“
Zarazila se.
Na okamžik se rozjasnila, ztratila zarputilost a já si znovu uvědomil, jaký má pohledný obličej, když se zbaví té své neustálé nevraživosti. Vzápětí se znovu zakabonila.
„Vyhnals mě!“ mávla odmítavě rukou.
„Vrátila ses.“
„Však víš, proč!“
„Abys mi pomohla,“ třeštila mi pořád hlava, „a já jsem a budu ti za to vděčný nadosmrti, ale nemohla bys opět chvíli mlčet, prosím tě?!“
„Nic hrubého neříkám.“
„Myslím mlčet jako vůbec nic nemluvit.“
„Můžu mlčet pořád.“
„Nemusíš, ale teď ano.“
„Nebudeš mě už nikdy očumovat?“
„Neočumoval jsem tě schválně a ty to víš!“
„Ani mi nebudeš šahat na prsa?“
„Moje ruka se tě nikdy ani nedotkla.“
„Já vím, ale co když na to dostane tvoje ruka chuť?“
„Umím ruce poručit.“
„Co když ne?“
„Proboha, mlč už!“

„Tak dobře, zejtra ti radši uvařím lektvar.“
„Buď tiše!“
„Z makovic.“
Zabalil jsem si do pokrývky i hlavu.
A ona se u ohně pohihňávala.

*  *  *

Ráno jsem jí ukázal jeskyni.
Byla doslova u vytržení.
Nechal jsem ji dojít až těsně ke křovinám před ústím jeskyně, ale neobjevila nic, dokud na můj popud nerozhrnula větve. Pak nadšeně vyjekla, zapálila si u ohniště louč, kterou jsem tam minule sfouknul a zanechal, a křičela omluvy za včerejší protesty proti umístění srubu.
Řekl jsem jí, aby si tam uschovala svoje věci z loďky, neboť se chystám do osady Pelhřím a vezmu ji s sebou, ale že musí dávat pozor a nezanechat po sobě žádné stopy.
„Neboj se, křesťane,“ uklidňovala mě, „po mně tu nezůstane ani jedna nalomená větvička, který by si mohl někdo všimnout a tu jeskyni nám odhalit. Co budeme dělat v osadě?“
„Nakupovat. Nemám jedinou pořádnou sekyru a potřebuji i další nářadí: palici, klíny, dláto, hřeby, nějaké vykované závěsy a řadu jiných věcí.“
„Kde na to vezmeš?“ vyhrkla.
„Věřím, že dostanu na dluh,“ namlouval jsem si. „Když ne, prodám jednu klisnu...“
„To ne!“ vykřikla pohoršeně.
„Neudělám to rád,“ utěšoval jsem ji. „Dva koně byli nutní, dokud jsem měnil loviště a vozil spoustu nákladu. Teď už to nebude zapotřebí.“
„Slíbils, že jedna kobyla bude moje.“
„Uklidni se, ještě jsem Lilku neprodal,“ řekl jsem jí.
Přitom bych sám při té představě potřeboval uklidnit. „Třeba mi dají na dluh všechny ty potřeby.“
A tím to pro mne zatím skončilo.
Zubřice odnosila své věci do jeskyně.
Já ukryl do jeskyně pouze dva popsané svitky a svůj meč, který jsem udržoval namaštěný v pochvě a ukrytý v hromadě píce pod přístřeškem.
Všimla si toho. „Cos to ukrýval za ruličky?“
„Jsou to svitky pergamenu, na nichž jsou opsaná různá ponaučení, ale pro toho, kdo neumí číst, jsou k nepotřebě.“
„A nač máš tu zbraň?“
„Vcelku na nic,“ řekl jsem popravdě.
„Tak proč ji nenosíš?“
„Lovci kožešin nenosí meče,“ vysvětlil jsem. „Každý by se nade mnou pozastavil. Lovci stačí tesák.“
„Proč tedy meč neprodáš?“
„Ten meč, kuše, jeden svitek a klisna Bělka se sedlem jsou posledními statky, co mi vůbec zbyly.“
„Po čem ti to zbylo?“
„Nebudu o tom dnes mluvit, nehněvej se,“ řekl jsem.
Škubla ramenem, že ji to vlastně nezajímá. „A kde jsi tedy přišel k Lilce?“
„Ta se narodila Bělce až potom.“
„Po čem?“ prozradila, že ji to vlastně zajímá.
Na to jsem již neodpověděl. Nechtělo se mi vyprávět, co předcházelo mému útěku, ani to, jak odstrojenou Bělku ukradli dva mladičtí Vršovci od mého prvého nočního tábořiště. Na mne a mou kuši si netroufli, neboť jsem se sice naštěstí vzbudil včas, ale dost pozdě na to, aby s klisnou nezmizeli ve tmě. Odtáhli ji do své osady, kde koně na noc sdíleli jedinou ohradu, neboť jejich páni neuměli dosud postavit stáje. Bělka se patrně zalíbila v ohradě některému z hřebců. Následující noci jsem si ji vzal pokradmu zpátky a blahořečil Bohu, že mě to nestálo život. Vršovci strážili ohradu ledabyle. Teprve
později jsem poznal, že Bělka čeká hříbě.
„Měli bychom už vyrazit,“ řekl jsem pouze.
„Mám schovat do jeskyně i další věci z přístřešku?“ zeptala se Zubřice, když umyla nádobí od snídaně. Pak vzala do ruky jednu ze tří truhlic se sklopnými dvířky. „Alespoň ty pasti by se měly uklidit, musely tě stát hodně námahy.“
„Chraň Bůh!“ zhrozil jsem se. „Schovávat už nic nebudeme, to by byla chyba jako hrom. Jestli půjde někdo kolem, tak je třeba, aby si pomyslel, že jsme nedaleko a už vůbec nikoho nesmí napadnout, že tady někde máme další skrýš.“
Odešla se převléknout a já osedlal Bělku.
Pro Lilku jsem žádné sedlo ani neměl.
„Nikdy jsem v tom Pelhřímu nebyla, ale myslela jsem, že se do osady dostaneme po vodě,“ řekla Zubřice.
„Říká se v Pelhřími,“ opravil jsem ji.
„Proč?“
„Je to ženské jméno.“
„Aha.“
Odložila svůj kožený a perletí zdobený oděv a na spodní tuniku si oblékla bohatě řasenou štolu z hrubého plátna, hodně načechranou, splývající jí až pod kotníky, která už leccos pamatovala z dob, kdy žila na území cizích lidí. Křivku svého poprsí i kulaté zadnice tak ještě víc potlačila a pas si ničím nestáhla. Měděně zářivé vlasy si pak spletla do copu, hlavu si obtočila a zakryla šátkem, jak to dělávají provdané ženy, aby se skryly před sluncem i pokušením.
Vypadala náhle úplně jinak a působila mohutně.
„Do Pelhřímě musíme po souši,“ řekl jsem.
„Loďka by nákup uvezla líp,“ namítla.
„Naše řeka se vlévá do většího toku, co se snad nazývá Sázava, ale teče jinam,“ vysvětlil jsem. „Musíme se do osady prostě dostat po souši, ale žádné pohodlí nečekej. Počítám, že se do osady dostaneme až někdy zítra.“
„Nevím, co si představuješ pod tím nepohodlím,“ pravila žena a posměšně pokrčila nos. „Překonala jsem mnohem větší vzdálenosti, než cestu na tenhle nákup.“
Věděl jsem dobře, co si představuji.

*  *  *

Při přejíždění prvního pahorku spadla.
Jízda na hřbetě koně bez sedla je jistě možná a říká se, že zejména Maďaři ji dobře ovládají. Pohané od mojí řeky koně neměli, chovali pouze kozy. Jinak je ovšem nebetyčný rozdíl rajtovat po klidných rovinách nějaké pusty, anebo se udržet na hřbetě, když se kůň pod člověkem všelijak pohupuje na nerovném povrchu, je neklidný z kamenů, či drobných děr i větších prohlubní, a navíc vyhazuje. Bez možnosti opřít se přitom do třmenů, je to téměř nemožné.
Zubřice to během dopoledne pochopila třikrát.
Nevšímal jsem si toho.
V poledne klisny potřebovaly odpočívat.
My jsme přežvykovali tuhé kusy sušeného masa, zakusovali k němu mladé lístky pampelišek a zapíjeli je vodou z potůčku a mlčeli. Moje pohanská družka si ošetřila oděrky na dlaních a na nose a pak vyměnila obvaz mně. Dávala si přitom úzkostně pozor, aby se mě nedotkla na hlavě jinak, než svými dlouhými prsty. Klečela za mými zády a udržovala si náležitý odstup.
Tvářila se srdnatě, nedávala nikterak najevo únavu z neustálého padání na zem a naskakování na Lilku. Muselo to být namáhavé, neboť ženě značně překážel ranec s rohoží a přikrývkou, který nesla na vlastních zádech. Klisna byla velice neklidná z té podivné jezdkyně, držící se z nouze jen za její koňskou hřívu.
Večer byla žena úplně vyřízená.
Utábořili jsme se na břehu nevelkého jezera.
Rozdělal jsem oheň, postavil vodu na lektvar a šel se umýt i vyplavit kobylky, než voda chytne var a něco skočí po červovi na udici, přivázanou k větvi.
Vrátil jsem se s pěkným okounem, ale oheň byl téměř vyhaslý a lektvar v kuthanu stydl. Zubřice spala, oblečená a nemytá, jako by hodili do vody právě ji.
Oživil jsem znovu oheň.
Ani praskání lámaných větví ženu nevzbudilo.
Upečenou rybu jsem si snědl sám.
Zapil jsem jídlo lektvarem z kuthanu a ve chvíli se mi začaly klížit oči. Patrně vyvářela makovice, aby mě pořádně opět utlumila.
To se jí podařilo.
Ráno vstávala přede mnou.
Pojedli jsme k snídani syrová vejce divokých hus, která Zubřice posbírala z hnízd. Tvářila se trošku provinile, ale já nic neříkal. Všiml jsem si, jak si bručivě povzdechla, když opět lezla na hřbet Lilce, ale potýkala se s jízdou statečně.
V poledne mi ošetřila ránu na hlavě.
„Proč se té osadě říká Pelhřím?“ zeptala se přitom. „Co to slovo vlastně znamená?“
„Říká se, že Pelhřím je jméno tajemné nymfy. Na místě dnešní osady s hradištěm zachránila ohrožený život vysílenému poutníkovi, jehož napadla smečka vlků.“
„Kdo je nymfa?“
„Lesní a vodní víla. Pelhřím se vynořila ze studánky, měla podobu překrásné dívky s blankytně modrými vlasy a když se zjevila, krvelační vlci s kňučením odtáhli. Potom poutníka nasytila hrstí ostružin a zmizela v pramenu.“
„Proč to ta Pelhřím udělala?“
„Byla to dobrá bytost.“
„A ten poutník byl taky dobrej?“
„Poutník na tom místě setrval a z vděčnosti ohradil pramen velice silným zdivem, aby se lidé měli kam uchýlit před nebezpečím.“
„To se vážně stalo?“
„Nevím,“ přiznal jsem, „ale základy toho zdiva zůstaly natolik pevné a vysoké, že osadníkům stačilo vyhnat zeď ještě výš a postavit na tom místě věž. A ta tam stojí doposud jako nedobytná tvrz.“
„Proti vlkům?“
„Proti zlým tvorům.“
Zubřici to vysvětlení asi postačilo, neboť se už na nic neptala, oznámila mi pouze, že se rána dobře hojí a obvaz že je již zbytečný, uchopila klisnu za ohlávku a pokračovala do osady pěšky.
Kousek před Pelhřímí začalo pršet.
Po chvilce déšť zhoustl.

Pokračování příště...   
 

Román vyšel v roce 1999 v nakladatelství AGAVE.
Copyright © Zdeněk Pošíval
Ilustrace exkluzivně pro Pozitivní noviny © Jan Filip

Portrét autora románu naleznete v článku
Rozpravy Zdeňka Pošívala aneb Co učinit s lidským světem

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 15. 08. 2011.