Kapitola jedenáctá

SMRT JAKO ÚDĚL

Seděli jsme ve srubu na špalcích.
Nebylo to proto, že dosud nebylo nač se posadit.
V řazení důležitosti věcí byl pro Zubřici mnohem podstatnější požitek z našeho zastřešeného domu, než potřeba osvětlit sdělení, které mi v prvé chvíli vyrazilo dech. Chtěla si náš dům prostě vychutnat.
„Je to tu pěkné, viď?“ pravila po dlouhé odmlce.
„Taky se mi tu líbí.“
„Kdy uděláš stůl, lavice a postele?“
„Nejprve doděláme dům,“ řekl jsem, nutil se ke klidu a předstíral ho. „Musím vyrobit rámy do oken a zárubně dveří. Vymazat škvíry mezi kládami mechem a jílem. A taky chci udělat patro nad Bělčiným stáním pro uložení suché píce.“

„Mluvils o tom, že seno budeme skladovat pod starým přístřeškem,“ podivila se.
„Až všechno přikryjí hromady navátého sněhu a přijdou tuhé mrazy, hodí se mít trochu zásob pro koně i v domě...“
Otočila ke mně hlavu, zadívala se mi do očí a položila dlaň na mou paži. „Nemůžeme nejprve vyrobit zástěnu pro mne, můj pane?“
Nechtělo se mi odpovídat. Považoval jsem její důvěrný dotek ruky za úvod k úplně jinému sdělení. „Má paní, nemáš mi náhodou ještě něco dopovědět?“
Ihned ruku stáhla, zvedla se a přešla k peci. „Myslíš na Velše?“ vzdychla a položila na kozlík roštu pár hrstí suchého roští. „Já nevěřím, že by se tady objevil dneska nebo zejtra. Viděla jsem, že má schovanou ještě jednu plnou čutoru. Bude chlastat na kuráž.“ Vzala křesadlo a snažila se vykřesat
jiskru do troudu. „Máš snad strach, můj pane?“
„Nemám strach,“ neřekl jsem plnou pravdu, „spíš nevím, proč se Velš stal mým nepřítelem.“
„Asi kvůli chlastu,“ rozfoukala troud a přiložila na něj jemné roští a podpálila ho. Dívala se, jak z něho zvolna vyskakují plamínky. „Jinak mě nic nenapadá.“
Moc jsem jí nerozuměl. „Jak jsi na to přišla?“
„Jednoduše,“ přiložila na ohniště nasekané zbytky větví z poražených jedlí. „Oznámila jsem mu, že hodláš požádat naši vesnickou radu, aby odhalila toho, kdo udává vojákům tábořiště lovců a přivedl je na Sluneční kámen...“
„A co dál?“ pobídl jsem ji netrpělivě.
„A pak jsem mu pověděla, že on musí překládat tvou řeč a jestli do té doby nevystřízliví, budu překládat já, tak aby radši už nechlastal.“
„Co ti na to řekl?“
„Vyděsil se hlavně toho, že ti budu překládat já. On si moc dobře uvědomil, že v tom případě bych překládala úplně a doslova všecko. Nejenom to, co se hodí jemu.“
Konečně mi to došlo. „Vymyslela sis lest a hodila mu návnadu?“
„Mluv rovnou o pasti, můj pane!“ Postavila na rošt do ohně kotlík s vodou. „Jestli je to opravdu on, a já o tom vůbec nepochybuju, poněvadž kdo jinej z našich mužů by mohl mluvit s Vintířem jeho jazykem a kdo jinej věděl o Slunečním kameni, pak tě musí přijít zabít, aby nepřišel za to udávání
o svůj chlast, ne?“
„Možná to tak bude,“ řekl jsem a docházely mi další souvislosti. Vzpomněl jsem si, jak zlatovlasý velitel nechal přepočítat usně z ženina koše:
„Wieviel Stück von diesem Wunder sind im Korb?“
„Acht, Ditrich!“
„Osum? Tak to sedí!“
„Was weiter?“
„Lade sie auf! Nalož je na koně!“
Když slyšel, že jich je osm, řekl spokojeně, že to sedí. Věděl o nich už předem.
„Zní to rozumně, má paní.“
„Bát se ho nemusíš, je zesláblej po pití a třesou se mu ruce.“
Popadlo mě zlé tušení. „Proč mi to říkáš?“
„Poněvadž musíš zabít ty jeho!“

*  *  *

Nabádala mě k nejtěžšímu hříchu.
Navíc jsem úsudku Zubřice nedůvěřoval.
Ani na okamžik jsem sice nezapochyboval, že past ušitá na Velše je chytrou léčkou bez závady, ale nechtělo se mi uvěřit odhadu doby, kdy má mordýř přijít.
O opilcích jsem věděl svoje.
Nedokážou se totiž přinutit k trpělivosti.
Nezdálo se mi, že by člověk, který ve mně vidí překážku k dalšímu přísunu kvasu za denunciaci, vydržel trpělivě čekat na svou bezpečnou příležitost a pak teprve udeřil. Užírá se. Představuje si, že díky mně se už nenapije. Neunese takovou vyhlídku, bude se mě chtít co nejdřív zbavit a zničit to, co
mu stojí v cestě ke stavům libosti.
Už jednou jsem to zažil.
Matka mi zemřela brzy. Otec po ní zapíjel žal až do mých postřižin. Když se zároveň přestal starat o náš dům, natož o hradiště, a podařilo se mu rozbít vázu s květinami, o niž jsem se staral namísto maminky, rozčílilo mě to tak, že jsem nechal vyhledat na celém hradišti všechny čutory, džbány a džbery s kvasem i medovinou a vylil je na hnojiště. Porvali jsme se. Zbavil se mě milosrdně. Nechal mě dopravil ke svému bratru Slavníkovi na Libici, abych se tam vyučil se svými bratranci moudrosti a možná i na kněze.
Hradiště ponechal v péči muže mé sestry a sám pak zmizel někam do lesů na půlnoční straně. Kdosi ho tam potkal. Zřekl se lidí a poustevničil. Nikdy jsme se už neviděli a po masakru na Libici jsem sebral Bělku, a přestože moje osvícení byla hlavně jeho zásluha, vydal jsem se i kvůli němu raději na
úplně opačnou stranu, neboť i rodné hradiště lehlo s mými lidmi popelem. Prošel jsem přitom velký kus země, ale po všech příbuzných našeho rodu jakoby se slehla i ta zem.
Po pěti letech jsem skončil na Slunečním kameni.
A čekal na svého vraha.
Mohl přijít kdykoliv.

*  *  *

Zubřice vhodila do vroucí vody kusy nasekaného masa s nějakými kořeny. „Bojíš se smrti, můj pane?“
„Asi jako každý člověk,“ řekl jsem.
„Ba ne,“ nesouhlasila, „moji lidé ze smrti strach nemají. Vědí, že smrt je úděl. Proto se snaží umírání vždycky protahovat, aby si člověk uvědomil, že už odchází a těšil se na svůj konec.“
„Kdo by se mohl těšit na smrt, prosím tě?“
„Ten, kdo umírá v bolestech,“ prohlásila.
Přikryla kotlík poklicí.
Vzal jsem dláto a vydlabal dva otvory do trámu, který těsně nad podlahou příčně odděloval obytnou část srubu od stání pro koně. Do otvorů, vzdálených od sebe asi šest loktů, jsem zasunul spodní konce svislých a silných tyčí, předem na tom místě ořezaných na velikost děr. Jejich horní část bylo však nutné zaseknout a přibít do krokve. Tak vysoko jsem však nedosáhl. „Můžeš mi přidržet žebřík, má paní?“ požádal jsem.
Vstala od krbu a pomáhala mi. „Děláš přepážku pro Bělku?“ zeptala se.
„Věřím, že se tam časem postaví i Lilka.“
Držela mi žebřík a já přitloukl vykovanými hřeby horní části vzpěrných tyčí do zářezů v krokvi. Slezl jsem, odstavil žebřík a přivazoval lýkem na ty dvě tyče plaňky. Vodorovně. Jednu po druhé, těsně nad sebe, aby vytvořily souvislou, ale vzdušnou stěnu. Až do výše koňské hlavy.
„Kdy uděláš takovou přepážku i pro mne?“ přerušila mě a podala mi misku s masem.
„Copak jsi kůň?“
„Jsem zubřice a potřebuju zástěnu.“
Dal jsem se do jídla. „Nebudu už víc rozdělovat obytnou světnici, má paní,“ řekl jsem, „a na noc si tu zástěnu můžeš udělat vždycky sama.“
„Jak?“ vyštěkla.
„Natáhneš ten dlouhý řemínek mezi naše lůžka a vždycky večer, před spaním, si na něj pověsíš houni.“
„Můžu zatím spát v maštali!“ pravila uraženě a chtěla si tam odnést svou rohož.
„Zůstaň tady!“ zarazil jsem ji.
Zkoumavě se na mne zahleděla. „A proč?“
„Budu spát venku,“ odložil jsem prázdnou misku.
Stmívalo se a já zapálil naši jedinou svíci, stočenou z plástve, kterou jsem sebral včelám v lese.
Pak jsem zastrčil za opasek tesák, nabil kuši a k pasu připjal meč. „Dobrou noc, má paní!“ pozdravil jsem ji a vzal si s sebou pokrývku, „Nech, prosím, svítit na špalku svíci.“
Přimhouřila oči. „Myslíš, že přijde už v noci?“
„Je to možné.“
„Budu dávat pozor s tebou.“
„To je zbytečné, tobě nic nehrozí. Klidně spi!“
„To těžko,“ ušklíbla se.
„Poděkoval jsem ti vůbec?“
„Za co?“
„Za všechno,“ řekl jsem a dobře mi přitom nebylo.
„Jak za všechno?“
„Za to, že máme střechu, má paní, a tak vůbec...“
Rozpačitě přešlápla. „Kdyby tě dostal, nedovolím, aby ses trápil. Budeš mít rychlou smrt!“ slíbila a mně naskákala husí kůže na zádech. „Radši zabij ty jeho, můj pane!“
„Nechci ho zabít,“ sdělil jsem, „zajmu ho a dovedu do Pelhřímě, aby vypověděl, jak to skutečně bylo. Pak snad i úřad pochopí, že ta přepadení si lovci nevymýšleli.“
„Zajmout se ti ho nepodaří,“ pravila pochybovačně.
„Uvidíme,“ řekl jsem a zmizel ve tmě.

*  *  *

Tu noc svítil úplněk.
Svítil už potřetí od příchodu Zubřice, i když ten minulý se skrýval převážně za deštivými mračny. Poprvé jsem však mohl uvidět od řeky srub i v noci. Z oken a dosud nezakrytých dveří se slaboučce linulo světlo ze svíce a měsíc odhaloval ze tmy víc, než jen obrysy stavení. Z komínu unikal nápadně bílý dým, rozplýval se ještě před vrcholem skály a mne napadlo, že žena nespí a právě přiložila do otevřeného ohniště pece proto, aby upoutala pozornost útočníka jistou bezstarostností.
Zmocnily se mne pochybnosti.
Předpokládal jsem, že mordýř zaútočí až na spící dům. Jestli ovšem využije příležitosti, jíž mu uvnitř poskytovalo světlo, může se nepozorovaně dostat ke kterémukoliv ze tří prázdných oken a nečekaně vystřelit šíp, nebo vrhnout oštěp, jen co se mu do rány dostane v místnosti nějaká osoba. Došlo mi to až teď, kdy jsem uviděl ten dým. Původně jsem se domníval, že si na svítící dům prostě netroufne, bude čekat až na moji noční bezmocnost, neboť nemůže tušit, že ho očekávám.
Najednou jsem si připadal jako zbabělec.
Dřepěl jsem ukrytý mezi pařezy na břehu a číhal tu na vraha vlastně ze zálohy. Jestli si tohle všechno, co mi nyní postupně docházelo, uvědomovala Zubřice již předtím, musela mě ve svých očích vidět jako trapného chvástala. Se svým tesákem, mečem a kuší jsem se sice mohl jevit neohroženě, ale leda tak nějakému nedorostovi. Navíc jsem neměl pražádnou jistotu, že se tu skutečně objeví. Může se dostavit, ale také nemusí. Moje úvaha je mylná. Mám snad na něho čekat třeba až do  soudného dne, zalezlý jako myš, na srub se dívat z povzdálí a doufat, že mi ten opilec jednou dovolí vstoupit bez obav do vlastního domu?
Zvedal jsem se, abych se vrátil.
A pak se to stalo.
Velš se objevil.
Dostavil se na Sluneční kámen patrně mnohem dřív, svou loďku zanechal někde před zátočin ou a pozoroval dům. V tom se můj odhad ukázal jako správný. V dalších úvahách jsme se však
spletli s ženou oba.
Zabiják měl záměr, s nímž jsem nepočítal.
Po dřině, kterou mě ta stavba stála, znamenal pro mne srub nedotknutelnou hodnotu a nepřišlo mi vůbec na mysl, že by tomu mohlo být jinak. Pro mordýře ten dům vůbec žádnou hodnotu
nepředstavoval, neboť on ho nevytvořil.
Zahlédl jsem ho pozdě.
Nedaleko srubu se zjevil s loučí.
Krátce ozářila Velšovu postavu, jak háže ten hořící předmět oknem dovnitř. Sledoval jsem v hrůze letící oheň a on mezitím zmizel opět ve stínu, aby si buď počkal, až vyběhnu před plameny ven, anebo až mě odhalí světlo záře hořícího domu a oddělal mě. A to byl veškerý pohyb kolem srubu.
„Zubřice, pozor!“ zakřičel jsem ze břehu.
Neukázala se.
Ztrácel jsem příčetnost. „Hoří, uteč, proboha!“ Nikde se nic nepohnulo. „Pro Ježíše Krista, uteč!“ rozeběhl jsem se do stráně.
Ze tmy se vynořila postava.
Běžela mi v ústrety, ječela ještě víc než já a nad svou hlavou mávala v ruce palicí. Já zapomněl kuši na břehu mezi pařezy, ale zastavit jsem se už nemohl.
Velš rovněž ne. Šklebil se a napřáhl zbraň.
Palici se mi podařilo zachytit mečem.
Jeho úder jsem sice zmírnil, ale meč mi vyrazil z ruky.
Popadl jsem levou rukou Velšovu paži s palicí a pravou ho praštil do zubů. Upustil nástroj a svalil se na zem. Přeskočil jsem ho a pádil dál ke srubu, abych pomohl Zubřici dostat se ven, než srub vzplane. Za mnou se znovu ozvalo zaječení.
Otočil jsem se.
Stál na nohou a vytáhl nůž.
Zařval jsem rovněž, mávnul po něm lehce pěstí, abych ho konečně uzemnil. Přes veškerou snahu a zuřivost měl sílu jako pápěrka, ale zvedl se. Já úder opakoval. Uhnul a mně uklouzly nohy po orosené trávě.
Upadl jsem.
Stačil jsem však vytáhnout tesák. Bodali jsme proti sobě noži a řvali. Jako dva šílenci. Nedařilo se mi však dostat se znovu na nohy a on pozvolna nabýval vrchu. Najednou mi skočil na ruku, přišlápl ji k zemi a napřáhl se nad mou hruď.
Očekávaná rána nedopadla.
Svalil se jako pytel vedle mne.
Probodnutý krk se mu zalil krví.
V tom jekotu jsem přeslechl svist šipky.
„Utíkej hasit, můj pane!“ křičela na mne Zubřice od pařezů, kam musela přeběhnout ze starého přístřešku. Odhodila kuši. Popadla vědro, které měla Bělka ve svém stání, kdyby dostala v noci žízeň, a spěchala ho naplnit k řece.
A tak jsem zhroucené tělo znovu přeskočil.
Ve srubu hořela přepážka u stáje.
Vychrstl jsem kuthan plný vody na nejblíže ležící houni a přehodil ji přes tu stěnu z planěk. Plameny se mi podařilo udusit, ale pod mými údery se rozprskly žhavé oharky po zemi.
Dupal jsem po nich. I žhářova louč ještě hořela.
Zubřice vběhla s vědrem vody.
Trvalo drahnou dobu, než jsme to uhasili.

*  *  *

„Jak ses se dostala do přístřešku?“
„Oklikou kolem skály,“ odpověděla.
„Neviděl jsem tě vycházet z domu!“
„Taky jsi nemohl, můj pane,“ ušklíbla se, „prošla jsem přeci jeskyní. Do toho zdiva stačilo kopnout. Pak jsem vtáhla za sebou žebřík a vyšplhala se liščí norou ven.“
„Jak jsi stačila za sebou zavřít zakrývací dvířka?“
„Měla jsem dost času.“
Rovnal jsem si to v hlavě. „Tys byla v tom přístřešku u Bělky dřív, než se tu ten ožrala objevil?“
„Ano, ale tvůj samostříl jsem pak musela chvilku hledat mezi pařezy,“ vydechla vyčerpaně a odmlčela se.
Znamenalo to, že mi po celou dobu kryla záda.
Seděli jsme opět na špalcích u krbu a oddychovali. Oba jsme byli začernění od uhlíků, já od nich měl dost propálené podešve, žena zástěru a popálila si bosá chodidla, a navíc si promáčela a potrhala zástěru, jak byla několikrát u řeky pro spásonosnou vodu. Dům jsme zachránili, ale mně moc dobře na
duši nebylo.
Asi uhodla, nač myslím.
„Je už po něm, můj pane, a zabila jsem ho já!“ řekla konejšivě. „Bála jsem se, aby tě nedostal dřív než já jeho.“
„Teď už víme, že to byl on, kdo na nás přivedl vojáky,“ řekl jsem nejistě, „ale to je taky vše. Zlatohlav zná přece místo, kde mě najde. Kdyby zůstal Velš naživu, mohl dosvědčit, co jsem oznámil úřadu a komoří by nějak zasáhl.“
„Hoď to za hlavu!“ řekla. „Velš mohl taky zabít tebe! Pak bych to musela udělat stejně. Snad si vážně nemyslíš, že by mě ten mizera nechal žít?“
„Myslel jsem si, že proti tobě nic neměl.“
„Měl proti mně toho dost.“
„To jsem nevěděl.“
„Můj pane, i já už měla jistotu, že to byl on, kdo sem přived vojáky, aby tu mohli ukrást moje usně a nehledali je ve vesnici. I když to byl ochlasta, určitě mu došlo, že nám skočil na vějičku, a navíc, on moc dobře věděl, že nejsem žádná rozhoďnožka jako některý ženský, co jdou hned s vítězem do jeho chýše a je jim jedno, že zrovna zabili jejich muže, jenomže já bych svého manžela pomstila, na to vem jed, a proto by si Velš nemohl být přede mnou nikdy jistej!“ vychrlila rychle ze sebe a nadýchla se. „Žádnou radost z jeho smrti nemám, hrome, ten člověk mě jako malou brával s sebou na lov zubrů.“
Z těch slov mně mrazilo v zádech.

*  *  *

Před zmasakrováním Libice jsem byl v lesích.
Bratranec Radim se rozhodl vydat se ve šlépějích svého bratra Vojtěcha. Chtěl nejdřív odcestovat na nějaký čas do Říma. Rozhodl se dokonce pro celibát. Já váhal. Nebránil jsem se službě pro Hospodina, ale zároveň mě při zemi držela láska k dívce, jíž jsem se zaslíbil. Hovořil jsem o rozporu ve své duši právě s Radimem, dvě neděle před jeho odjezdem.
Vyzval mne, abychom si vyjeli do lesů a našli tam při lovu pár dnů klidu na vážnou rozpravu. Tam mi pak u ohně v lese doporučil, abych se věnoval výuce všech dětí na Libici a osvěcoval je gramotností a veškerým poučením tak, jak i nás vědomostí kdysi podaroval mnich Křišťan, náš strýc, než odešel do pražské biskupské kapituly za Vojtěchem.
Nakonec jsme chvátali, abychom se na Libici dostali včas a nepromeškali svatováclavskou slavnost.
Při návratu nás popadlo zlé tušení.
Už z dálky jsme totiž uviděli černý dým.
Slavníkovské sídlo zůstalo bez větší ozbrojené síly, neboť nejstarší bratranec Soběbor se vydal v čele početného vojska podpořit císaře v jeho tažení proti výbojným Luticům. I přemyslovský kníže Boleslav poslal císaři na pomoc velké vojsko, takže síly obou rodů zůstaly v zemi vyrovnány a nějaké
nebezpečí nehrozilo.
Jenomže nikdo z nás nepočítal s Vršovci.
Nemuseli jsme ani překročit Cidlinu.
Dílo zkázy bylo děsivé, celá Libice hořela.
Ukryti vzdálenými křovisky, pozorovali jsme s Radimem bezmocně, jak výheň slavníkovského hradiště opouštějí poslední skupiny násilníků. Zbořili za sebou i most přes řeku, aby ten, kdo náhodou přežil, nemohl před požárem uniknout. Až k nám do úkrytu doléhaly smrtelné výkřiky našich nejbližších z utrpení strašlivého umírání v ohni. Jakýsi chlapec, na němž hořela suknice a jehož nestačili zmrzačit, skočil do vody, aby se zachránil, ale z druhého břehu se na něj sesypal příval šípů
z vršoveckých luků.
„Co tady děláte?“
Nedaleko nás stál mladičký Vršovec, držel za uzdu koně, přes jehož hřbet byla pohozena spoutaná dívenka v zakrvácené haleně. Teprve když jsme se otočili, poznal, kdo jsme a sáhl
po noži.
Namířil jsem na něho kuši.
Pochopil, že zemře a celý se roztřásl.
„Zadrž!“ zarazil mě Radim a obrátil se k mladíkovi. „Koho a kam odvážíš na tom koni?“
„Ta holka je moje kořist, ale já jsem jí to neudělal,“ naříkal Vršovec. „Prvně si s ní užili naši pacholci a můj starší bratr. Teprve potom mi dovolili, aby si ji ponechal.“
Radim přikročil ke koni a zvedl dívence hlavu. „Je to Mlada, Spytimírova dcerka,“ řekl. „Neměla víc než jedenáct let a zemřela ztrátou krve. Roztrhali jí lůno.“
„Nevěděl jsem, že je už mrtvá!“ zaječel mladík. „Chtěl jsem ji mít živou, pro potěšení.“
„I ty zemřeš, Vršovče!“ tmělo se mi před očima hněvem a sotva jsem ho viděl. „Kdo z vás si usmyslel, že dobijete Libici?“
Mladík poklesl v kolenou a žadonil o život. „Když mě ušetříš, řeknu ti všechno!“
„Dobrá, tak mluv!“ vyzval ho Radim.
„Necháš mě žít?“ jektal strachem.
„Mluv!“ opakoval můj bratranec.
„K otci se dostavil někdo z Prahy... Oznámil mu, že na den svatého Václava se na Libici sjedou všichni Slavníkovci... A že si pak můžeme ponechat čtvrtku jejich země...“
„Kdo to byl?“
„Nevím... Slyšel jsem jen, jak si o tom povídají moji starší bratři, když brousili meče... Já sám se jenom díval... Na Libici jsem nikomu neublížil... Pustíš mě?“
Ucítili jsme puch.
Mladíkovi stékaly po nohách jeho vlastní výkaly, jež v hrůze z hrozící smrti neudržel v těle.
„Běž si!“ pustil ho Radim.
„Ne!“ zařval jsem. „Musím ho zabít!“
„To nesmíš, Jaroslave!“ bránil mi Radim. „Chtěl přece mluvit, když ho nechám žít a já s tím souhlasil.“
„Radime! Copak nevidíš, čeho se na nás dopustili?“
„Vidím, ale lhát nebudu a k pomstě na tom mladíkovi se nesnížím.“
„Je konec s milosrdenstvím!“ křičel jsem.
„Chceš se sám potřísnit krví?“
„Smrt za smrt!“
Radim se postavil před můj samostříl. „Usmrtíš-li ho, Jaroslave, nebude už nikdy vědět, že jsme se k němu zachovali jako k bližnímu a nikomu o tom nestačí povědět.“
„Já Vršovcům neodpustím!“
„Nemusíš, když nechceš,“ řekl Radim a neuhýbal. „Jen si pamatuj, že bys neměl jiným činit, co sám nechceš, aby oni činili tobě!“
„A co trest za jejich čin?“
„Ten mladík se bude muset kát nadosmrti, věř mi! Usínat bude s neklidnými představami, co jednou potká i jeho rod, neboť s čím kdo zachází, s tím také schází.“ Obrátil se znovu k mladíkovi. „Vyřiď svým lidem, cos ode mne vyslechl. Polož Mladu do trávy a odejdi i se svým koněm!“
„Bůh ti zaplať, pane!“
„Jsem kněz Radim, syn Slavníkův.“
Mladík políbil Radimovi lem kutny.
Odcválal, aniž se k nám vrátil s posilou.
Dívenku jsme pohřbili v hlubším lese a na mělký hrob pak navršili kameny, aby se k jejím pozůstatkům nedobraly šelmy.
V plamenech našli svůj hrob čtyři bratranci: Spytimír, Pobraslav, Pořej, Čáslav. A všichni další muži, včetně malých chlapců. Ani starých žen Vršovci neušetřili a většinu mladých dívek kamsi odvlekli.
Dobře deset jezdců harcovalo ještě dlouho do noci kolem spáleniště, než se ujistili, že na Libici už nikdo nepřežil, a odtáhli.
Plakali jsme s Radimem dva dny.
Potom jsme se rozloučili a rozešli.
Radim mi z brašny svého sedla věnoval jeden ze svitků s opisy životopisů svatých od Křišťana a uchýlil se pryč ze země. Já usedl na Bělku a vydal se za sestrou do rodného hradiště pro pomoc. Ani tam jsem už nikoho nenašel. Rozhodl jsem se jít sám po stopách únosců dívky, jíž jsem se týden
před masakrem tajně zaslíbil.
Trvalo mi skoro rok, než se mi podařilo najít osadu, v níž žila. Patřila Vršovcům. Tři dny jsem tam z povzdálí pozoroval opevnění. Pak jsem se v noci dostal do jejího domu. Chovala v náruči nemluvně. Na mne už zapomněla a odmítla se vrátit.
Prokázala mi jediné dobrodiní.
Nikoho nezavolala a nechala mě odejít.

*  *  *

Zubřice mi byla náhle čímsi blízká.
Už dlouho jsem cosi podobného k nikomu nepocítil.
„Teď na tom nezáleží, kdo z nás dvou Velše zabil,“ dostal jsem ze sebe, abych jí to ulehčil.
„Záleží na tom!“ odmítavě zavrtěla hlavou Zubřice. „Já ho nezabila dobře.“
„Co tím myslíš?“
„Umřel tak rychle, že o tom ani nevěděl. To není dobré, můj pane. On by si zasloužil pěknou a dlouhou bolest, ale tím nechci říct, že by se měl dusit v oprátce nebo pomalu chcípat na křesťanském kříži.“
„Křesťané nepopravují na kříži,“ opravil jsem ji.
„Ale přibít člověka na vrata umějí dobře!“
A opět se mi tím postojem někam vzdalovala.
„Smrt není nikdy dobrá,“ řekl jsem.
„Velšova smrt byla nutná, i kdybys ho jen zajal,“ řekla a pohlédla jinam. „Kdyby ho křesťani vyslýchali, přišli by na to, kde žijí moji lidé. Neváhali by je pomordovat.“
Muže, jenž mě zradil, jsme i se šipkou, jež ho zabila, pohřbili ještě tu noc, dost daleko od Slunečního kamene. Jeho loďku jsme našli na břehu před zátočinou a poslali ji po proudu řeky.
Pomáhal nám měsíc. Pak jsme se dlouho umývali. Ona kvůli tomu odešla kamsi daleko z dohledu, jako by si ten úplněk uvědomovala.
Přespali jsme na starém ležení u Bělky.
Já pod přístřeškem, ona opět u ohniště.
V domě to čpělo spáleninou.