Dantovo jméno je obecně známé; často až tak, že se používá i v obchodních označeních, možná ale přes obecné používání – nebo i zneužívání – nositel tohoto jména tak známý není.

V Itálii je znám jako „il sommo poeta“, tj. největší básník, možná by se hodil výraz „velebásník“ nebo pouze Poeta, ve smyslu básník s velkým „B“. Je považován za předchůdce renesance a zakladatele spisovné italštiny a jako takový bývá nazýván „otcem italštiny“ (il padre della lingua italiana).

Jeho cílem bylo učinit ze svých básní zrcadlo světa křesťanského boha ve své době.

Podle některých pramenů bylo jeho křestní jméno zkráceno na Dante ze jména Durante, celým jménem Durante di Alighiero degli Alighieri. Datum jeho narození není známo, odvozuje se z nepřesných údajů v jeho díle. Ve svém nejslavnějším díle „Božské komedii“, jejíž děj označil přesným datem v r. 1300, uváděl, že mu tehdy bylo pětatřicet let. Jinde v tomto díle uvedl, že se narodil ve znamení Blíženců; znamená to, že se asi narodil ve třetí dekádě května nebo v prvních dvou dekádách června 1265. Některé prameny „s jistotou“ uvádějí, že to bylo 2. června.

Rodina bydlela v toskánské Florencii, podle některých pramenů u Svatopetrské brány, kde sídlila většina starousedlíků. V té době byla Florencie svobodným městem, druhem městského státu.

Sám Dante uváděl, že jeho rodina pochází už od starověkých Římanů a že jeho předci patřili k zakladatelům Florencie, ale připomíná a do svého „Ráje“ v „Božské komedii“ umísťuje svého prapředka Cacciaguidu degli Elisei, který nemohl žít před r. 1 100. Tatínek se jmenoval Alighiero di Bellinceione, patřil k tehdejší straně guelfů, tj. měšťanů, kteří byli proti velkému vlivu Vatikánu, na rozdíl od ghibellinů, kteří chtěli omezit vliv císaře Svaté říše římské. Maminka Bella degli Abati zemřela, když bylo Dantovi deset let, podle jiných pramenů ji ztratil už v sedmi letech. S další ženou, o níž není jasné, zda se s ní oženil, měl otec ještě minimálně dvě, ne-li tři děti, s nimiž měl Dante hezký vztah.

Není přesně známo nic o jeho vzdělání. Předpokládá se, že navštěvoval pravděpodobně dominikánskou školu u kostela a kláštera Santa Novella ve Florencii. Některé prameny uvádějí františkánskou školu u kostela Santa Croce.

V květnu r. 1274, kdy se předpokládá, že mu bylo devět let, se potkal se stejně starou Beatricí, dceru Folca Portinariho, do které se na první pohled zamiloval. Po celý jeho život mu pak byla múzou.

Když bylo Dantovi necelých třináct let, 9. února 1277, byl zasnouben s Gemmou Donati, dívkou, jejíž rodina stranila papeži. Prameny uvádějí, že Donatiové byli později na straně tzv. „černých guelfů“, lidí spíše urozeného původu, kteří začali stranit papeži a s ghibelliny spolupracovali. Dante patřil se svým otcem ke straně „bílých guelfů“, rekrutujících se z řad obchodníků, podporujících císaře Svaté říše římské. V době Dantova narození byli ghibellini poraženi a své postavení si v době Dantovy svatební smlouvy „vylepšovali“ sňatky se členy rodin guelfů. Možná byl i Dantův sňatek uzavřen z „politických důvodů“.

V Dantově díle o jeho ženě není ani zmínka. V dalším Dantově životě patřila rodina Donatiů k největším Dantovým nepřátelům. Básník Giovanni Boccaccio (1313–1375), první Dantův životopisec, Gemmu označil za svárlivou.

Není jasně, kdy se sňatek uskutečnil, podle tehdejších zvyklostí to mělo být ve věku čtrnácti let. S Gemmou měl Dante minimálně tři, možná čtyři děti. Uvádějí se Jacopo, Pietro nebo Pier, Giovanni a Antonia, která se po otcově smrti uchýlila do kláštera pod řádovým jménem Beatrice. O Pietrovi se ví, že se stal soudcem v Ravenně a založil tam rod, o němž se podle některých pramenů tvrdí, že jeho potomci žijí ještě teď. Jacopo (1289–1348) byl rovněž jako otec básníkem a spisovatelem. Napsal „Dottrinale“, dá se přeložit jako „Naučné“, v němž shrnuje současné vědecké poznatky z filozofie, astronomie, státnictví, náboženství, píše o lásce a nenávisti, lidské kráse a lidské vůli. V tomto i dalších dílech komentoval „Božskou komedii“.

Po otcově smrti v r. 1280 nazýval Dante svým otcem a učitelem filozofa, politika, spisovatele a řečníka Brunetta Latiniho (1220–1294), i když mnozí literární historikové pochybují, že by mohl Latini Danta osobně učit. Předpokládá se ale, že Dante prostudoval Latiniho spis „Poklad“ (Livres dou tresor), který Latini napsal ve vyhnanství v Paříži a který byl jakýmsi shrnutím současných poznatků a názorů o svobodných uměních, kam patřily gramatika, rétorika, dialektika, aritmetika, geometrie, astronomie a hudba. Latini vycházel z Aristotelovy etiky – jeho díla – „Etiky Nichomachovy“, která byla spíše etikou politickou. - Jisté ale je, i když zvláštní, že Latinimu Dante vybudoval nesmrtelný „pomník“ tím, že ho umístil do svého „Pekla“ do sedmého kruhu, kde byli trestáni ti, „kteří páchali násilí proti přírodě – sodomiti“.

Další osobnost, která ho velmi ovlivnila, byl básník Guido Guinizzelli (1230 – 1276), který byl zakladatelem „sladkého nového stylu“ (Dolce Stil Novo), který Dante ve své tvorbě využíval, podle některých pramenů dokonce sám vymyslel. Přesto, že to Dante v „Božské komedii“ nazývá otcem a učitelem, také jeho umístil aspoň do očistce pro smyslnou náruživost, kterou svými verši žákům předával.

Je známo, že v r. 1283 Dante opět potkal Beatrici, což je téma, které zvěčnil krásně později anglický malíř Henri Holiday (1839–1927) na základě Dantova popisu, že šla s dvěma paními, sama oblečená v bílém a bylo to na Ponte Vecchio.


Bylo to pravděpodobně nejšťastnější Dantovo období. Setkal se s dalšími básníky Guidem Cavalcantim (asi 1250–1300), který byl ale také přírodovědcem, Lapem Giannim (+ po 1328), Cinem da Pistoia (1270–1336/7). Ti všichni pěstovali „sladký nový styl“, plný dvorné lásky, dost často ve smyslu ideálu trubadúrské poezie, tj. lásky nadzemské, nedosažitelné. O provensálskou trubadúrskou poezii se Dante hodně zajímal, i když některé její slavné představitele taky umístil do své „Božské komedie“ minimálně do Očistce, jako např. Sorella da Goito, jak to namaloval katalánský surrealistický malíř Salvador Dalí (1904–1989).

Univerzita v Boloni se pyšní, že byl Dante jejím žákem. Bylo to v letech 1285 a 1287, i když nejsou žádné záznamy o vykonaných zkouškách nebo získání nějakého titulu. Jisté je, že se vzdělal v současných vědách. Jak tehdy bylo zvykem, spojil scholastiku Tomáše Akvinského (1225–1274) s Aristotelovou logikou a viděním přírody ještě s dalšími poznatky například islámských myslitelů. Studoval starou latinskou literaturu, Ovidia, Cicerona – četl jeho spis „O přátelství“ (De amicia) – a zvlášť si oblíbil básníka Publia Vergilia Mara (70–21 nebo 19 př. Kristem).

Zúčastnil se učených disputací o podstatě dvou základních mnišských řádů – dominikánů a františkánů.

Napsal první básně, většinou o Beatrici, které jsou dnes zařazeny do sbírky „Verše“ (Rime). Cavalcantimu Dante poslal své první verše k posouzení a věnoval mu svoji první knihu. Přejímal také Cavalcantiho politické názory.

Zatím rozpory mezi znesvářenými politickými stranami ve Florencii vyústily 11. června 1289 do ozbrojeného konfliktu v bitvě u Campaldina. Historikové tvrdí, že to spíše lze popsat podle současných měřítek jako bitku gangů. Dante se bitvy zúčastnil jako příslušník jízdy. Bílí guelfové protentokrát vyhráli, což mělo pro Danta důsledek, že byl v následujících letech pověřen různými úřady. Aby mohl nějakou veřejnou funkci zastávat, musel se stát členem nějakého cechu (corporazione). „Kandidoval“ za cech lékařů a lékárníků (Corporationi delle Arti e dei Mestieri), který zahrnoval také filozofy a měl na starosti knihy. Bohužel některé záznamy o úřadech, které Dante zastával, byly zničeny v druhé světové válce.

Beatrice v létě 1290 zemřela a Dante si ji zbožštil jako svatou, jako bohyni. Podle některých badatelů povýšil Beatrici na symbol Svaté moudrosti (Santa Sapienza), která byla v té době symbolem tajných společností.

Útočiště hledal v latinských knihách, například v knize římského filozofa Boetia (asi 480–524/5) „Filozofická potěšení“ (De consolatione philosophiae), kterou tento filozof napsal ve vězení, patrně čekaje na popravu. V Dantově době byla inspirací i další Boetiova díla. Podle některých pramenů hledal také útěchu u jakési Giovanny; jiné prameny se opět domnívají, že jde o symbol.

I když na začátku „Ráje“ z jeho „Božské komedie“ ho Beatrice plísní za mnohem více jmen.

V r. 1292 nebo 1293 napsal „Nový život“ (La vita nuova). Je to sbírka sonetů a kanzon o vývoji jeho vztahu k Beatrici, někdy i se zdůrazněním jeho utrpení z nenaplněné lásky. – Je to ukázka „nového sladkého stylu“:


Období po vítězství „bílých“, vedených bankéřem Vierim de Cerchi, ke kterým Dante patřil,

bylo naplněné „potrestáním“ – vyhnanstvím - černých guelfů, ke kterým naopak patřili, ba dokonce byli vůdci příbuzní Dantovy manželky, především Corso Donati. Postupně se politická situace měnila na základě snahy tehdejšího papeže Bonifáce VIII. (1235–1303) dostat Toskánsko pod svůj vliv a měl v úmyslu Florencii, s vládou jeho odpůrců okupovat. Na jaře 1300 odjel pravděpodobně Dante do Říma, kde papež vyhlásil tzv. jubilejní rok, kdy mohli věřící dostat velké odpustky po pouti do Říma. Přepad Florencie byl plánován na listopad toho roku. Obě strany na všech stranách vyjednávaly; Corso Donati byl papežem pověřen Florencii rozvrátit. A v této době byl Dante zvolen priorem, tj. hlavou města a hájil protipapežskou politiku, což mělo za následek papežskou klatbu na Florencii. Na papežově straně byl Karel z Valois (1270–1325), syn francouzského krále, který využíval všech možností, jak se jako ne-korunní princ někde stát králem. Dante byl příštího roku v delegaci, která měla s Karlem vyjednávat. Některé prameny uvádějí, že v té době – 25. října 1301 – byla na nebi kometa, a sice Halleyova kometa, kterou v té době zvěčnil na obrazu „Klanění Tří králů“ (Adorazione dei Magi) toskánský malíř Giotto di Bondone (1267–1337), který je autorem Dantova portrétu, uvedeného nahoře. - Dante podle některých pramenů z tohoto zlověstného znamení usuzoval na neblahé výsledky vyjednávání.

Mezitím došlo ve Florencii k jakémusi puči ze strany černých a bílí guelfové byli poraženi. V důsledku toho byl Dante na dva roky vypovězen, odsouzen k zaplacení vysoké pokuty, k propadnutí majetku, k doživotnímu vyloučení z veřejných hodností. Jelikož se k zaplacení pokuty nedostavil, byl v březnu 1302 odsouzen „in contumatiam“ – v nepřítomnosti - k upálení na hranici a jeho dům byl zbořen. – Podle jednoho zdroje byl rozsudek nad Dantem florentskou městskou radou zrušen až v červnu 2008!

Do Florencie se už nikdy nevrátil a svoji bolest a utrpení později vyjádřil v poslední části své „Božské komedie“. v „Ráji“:


Na první místo vyhnanství–  do Arezza – s ním šla manželka se synem Giovannim, ale pak se vrátila do Florencie a již o ní nejsou v Dantově životopise žádné zmínky.

Cestoval po různých italských městech a bydlel v domech významných italských šlechticů a politiků, pro které konal různé diplomatické služby. Při každé příznivé politické konstelaci, hlavně po smrti papeže Bonifáce VIII. v r. 1303, se snažil o organizování vnějšího odporu proti florentské vládě. Ale právě tehdy došlo k rozkolu mezi ním a ostatními vyhnanci. Krátce pobyl ve Veroně, pak u nevlastního bratra Francesca v Arezzu.

Uvádí se, že v letech 1304 až 1306 byl v Padově, kde žil v té době Giotto, a patrně v té době se oba umělci sešli. V těchto letech Dante pracoval na latinsky psaném díle, které nedokončil – „O rodném jazyce“ (De Vulgari eloquetia – přesně O obecné výslovnosti). Bylo to dílo obzvláště záslužné v Itálii, která byla rozdrobená do spousty států, čímž vlastně Itálii aspoň takto sjednocoval. Snažil se převzít z místních dialektů to nejlepší. Uvědomoval si, že doposud používaná latina už současnému stavu nevyhovuje. Předběhl tak dobu renesance a umožnil vývoj italské literatury. - Italština bývá proto nazývána jazykem Dantovým.

Podle některých údajů tehdy napsal své „Kamenné verše“ (Rime petrose), určené pro Pierinu, dceru jeho hostitele v Padově, šlechtice Ugolina degli Scrovegni. Podle jiných údajů je napsal už v r. 1296, podle dalších později pro jinou ženu. Je to soubor čtyř básní pro „kamennou“ paní, která odolává vyznáním.

Pro rodinu Scrovegniů konal Dante nějaké služby spojené s krátkodobými pobyty v dalších městech.

V r. 1306 měl malárii. Mezi roky 1306 až 1308 napsal latinsky veršovanou „Hostinu“ (Il Convivio), což v italštině představuje hostinu, sdílenou s přáteli. Jeho představy o šíři díla byly podstatně větší, než zanechaná část. Je to pokus o jakousi středověkou encyklopedii ve verších, přičemž přidává italsky psaný alegorický komentář v próze. Někde Dante uvádí, že po třicet měsíců studoval. „Hostina“ je jakýmsi výsledkem toho. Zahrnuje jeho filozofické úvahy o etice, politice a metafyzice, jakož i o filozofii samotné. Filozofii považuje za „lásku k moudrosti“, zajímavé je, že ve svém pohledu zahrnuje i vliv vesmírných sil, jakýchsi hybatelů, jejichž lásku chápe jako nejušlechtilejší podobu nebes, jako lásku Ducha Svatého. Představuje ptolemaiovský model vesmíru s dohledem vyšší inteligence. Používá středověkého označení „empyrejské nebe“, jakožto nebe, plného světla, kam také směřoval jeho cíl cesty v jeho „Božské komedii“. Vychází z tézí světců Tomáše Akvinského a Alberta Magna (asi 1206–1280).

Někteří literární historikové kladou do r. 1307 začátek Dantových prací na jeho „Božské komedii“.

V r. 1308 začal opět doufat v příznivý obrat svého vyhnanství, protože císařem Svaté říše římské se stal Jindřich Lucemburský, dědeček našeho Karla IV., italsky Arrieto VII. Nový císař se rozhodl nechat se korunovat v Římě a osobně se zasadit o pořádek mezi rozhádanými italskými státy a městy.

Některé spekulace jsou ohledně Dantova pobytu a studia v Paříži mezi r. 1308 až 1310, ale není to potvrzeno; dokonce se i uvádí jeho studium v Oxfordu. Ale je těžké uvěřit, že by k tomu někde získal prostředky za situace, že často žil z pohostinství a milosrdenství severoitalských šlechticů. Pohyboval se po Toskánsku, v oblasti Casetinska.

Rovněž existuje domněnka, že Dante přeložil středověkou milostnou báseň francouzských básníků Guillauma de Lorris (asi 1200–1240) a Jeana de Meunga (asi 1240–1305) „Román o růži“ (Roman de la rose).

V r. 1310, jiné prameny uvádějí až r. 1312–1313, vzniklo dílo „O jediné vládě“ (De Monarchia), v níž Dante vysvětlil své představy o světovládě Jindřicha VII. Bylo to dílko ve třech svazcích, v němž, Dante představoval jednotnou humánní vládu, nezávislou na církvi. idealisticky tak vyjádřil svou touhu po sjednocení všech lidí. - Pochopitelně tyto úvahy vedly později k příkazu papeže Jana XXII. (1244–1334) k veřejnému spálení tohoto spisu na hranici. Příkaz vykonal v r. 1227 nebo 1229 papežský legát Bertrando del Poggetto (1280–1352).

Dante napsal 31. 3. 1311 dopis Florenťanům, kde varoval před císařovou odplatou. Dopis je adresován „zlotřilým Florenťanům“ (agli scelleratissimi Fiorentini). Další dopis zakrátko na to poslal Jindřichovi s pobídkou se s Florencií tvrdě vypořádat.

S podobným doufáním, že udělá v Itálii pořádek, se obrátil skoro za padesát let poté na Jindřichova vnuka Karla IV. další slavný italský básník Francesco Petrarca (1304–1374). Pochopitelně Florencie, která se připravovala na válku s Jindřichem a dala milost vyhnancům, Danta po těchto akcích z této milosti vynechala.

Dante tedy odjel za císařem do Janova, aby mu nabídl své služby, pak ho doprovázel do Pisy. Zde došlo pravděpodobně k jedinému setkání dvou slavných italských básníků, kde se v březnu 1312 setkal Dante s tehdy osmiletým Petrarkou, který byl v Pise se svým otcem.

V létě byl Dante na hradě Porciano v Casetinsku a majitel hradu dostal dopis od rozzuřených Florenťanů, aby jim zrádného Danta vydal.

V r. 1313 Jindřich obléhal Florencii, s nepořízenou odtáhl a krátce na to zemřel. Tím skončily Dantovy naděje. Odešel tedy do Verony, kde byl hostem vládce města – Can Francesca della Scala, řečeného Cangrande (1291–1329). Do Verony za Dantem přišly jeho děti – Pietro, Jacopo a Antonia. Zde psal svou „Komedii“ (Commedia).

Přízvisko „Božská“ jí dal až Boccaccio. Nejedná se o žádnou komedii v dnešním smyslu slova, jde o dílo velmi vážné, ale název jí byl dán podle tehdejších zvyklostí, že spis nebyl psán latinsky, ale italsky a pro komedie byl příznačný dobrý konec.

Pravděpodobně se jednotlivé zpěvy jeho „Komedie“ předčítaly veřejně. Uvádějí se historky, že lidé, kteří ho potkávali na ulici, na něj ukazovali, že to je ten, „který se vrátil z pekla“.

Návrat do Florencie byl možný v r. 1314, jelikož Florencie chtěla posílit svůj vliv. Podmínky pro Danta byly nepřijatelné: vedle zaplacení „daru“ (oblazione) by musel přijít jako kajícník, oblečený do pytloviny, se svící v ruce čekat před bránou na pokyn hlavy města a poníženě prosit za odpuštění.

Florencie za odmítnutí zveřejnila 6. listopadu 1315 seznam všech, kteří odmítli „pokání“. Trest bylo stětí hlavy a byl rozšířen i na jeho syny.

Nějakou dobu pak žil Dante v Lucce a to je spojováno se jménem Gentucca, která se o něj s láskou starala.

Pak se Dante přestěhoval do Ravenny. Není jisté, zdali už začátkem r. 1316 nebo až v r. 1320. V Ravenně byl hostem jejího nového vládce Guida Novella II. da Polenta (+ 1330) a setkal se tam se spoustou vzdělanců. Znovu se potkal s Giottem. Byl zde i pod jakousi církevní ochranou, protože dlouho po jeho smrti se našel ve vatikánských důvěrných spisech doklad, že měl být obžalován z černé magie.

Ve své „Komedii“ předložil řadám svých současníků, ale i spoustám badatelů mnoho otázek. Dotkl se současného vědění, své zesnulé současníky i historické osobnosti roztřídil a rozmístil do jednotlivých oddílů „Pekla“, „Očistce“ a „Ráje“. Tím, že napsal tak rozsáhlé dílo italsky, představil vzor spisovné italštiny dle svých teorií uvedených v pojednání „O rodném jazyce“.

Velmi přesně popsal své představy pekla, roztřídil odsouzence do jednotlivých okruhů podle povahy jejich hříchů a tím se vypořádal se svými již zesnulými odpůrci – nechal je trápit v pekle – a snad je tím i učinil „nesmrtelnými“. Přesně popsal, kdy do Pekla vstupoval – bylo to na Velký pátek večer, 8. dubna 1300, kdy jej v lese nedaleko Florencie ohrožovalo hned několik dravých šelem. Rozpoznal sice, že jde o symboly vlastností, ale přes to nevěděl, kam před nimi utéci. Z úzkosti ho osvobodil jeho milovaný básník Vergilius, kterého poslala jeho zbožňovaná Beatrice, aby ho doprovodil na pouti Peklem, Očistcem a Rájem.

Přivedl Danta k pekelné bráně, kde byl nápis, z něhož se tak často cituje: „Zanechte vší naděje, kdož sem vstupujete.“


V předpeklí byli ti, kteří „vše zmeškali, žalostně živoří tu duše tvorů, dožili bez hanby a bez chvály“. Nekonat bylo v Dantových očích velké provinění.

V předpeklí se také setkali s mnohými pohanskými básníky, sem patřil i sám Vergilius. Ale už na začátku je vír vichřice těch, kteří se provinili smyslnosti, například César a Kleopatra, Francesca da Rimini a Paolo. Větrný vír znázorňuje obraz anglického malíře Williama Blakea (1757–1827):


Dostali se až k převozníkovi Chironovi, krásně ho znázornil další ilustrátor Božské komedie, francouzský rytec Gustave Doré (1832–1883).


Po přechodu přes řeku Styx se dostali k trestu vzteklounů, jak je namaloval francouzský malíř Eugéne Delacroix (1798–1827).


V Pekle procházeli různými okruhy a žleby, jak je vědecky znázornil italský literární vědec Natalino Sapegno (1901–1990). Dost často Dante se zadostiučiněním popisoval tresty církevních hodnostářů a politiků. V Pekle přišel do žlebu rozsévačů svárů, kteří se vzájemné hryzali, jak to namaloval francouzský malíř William Adolphe Bourguereau (1825–1905).


Když prošli středem Země, kde byl hrozný mráz, v němž byli trápeni zrádci, stoupali vzhůru na jižní polokouli k Očistci na ostrov umístěný přesně proti Jeruzalému. V pekle byli čtyřiadvacet hodin.

Jeho „Peklo“ (Inferno) vyšlo pravděpodobně v r. 1317.

V Očistci byly oddíly podle sedmi smrtelných hříchů. Pro to, aby se duše z Očistce dostaly, potřebují podle Danta přímluvu lidí a jejich modlitbu. Anděl na vstupu namaloval na čelo Dantovi sedm „P“, jako zkratku slova „peccatum“ – hřích, které mu po průchodu jednotlivými oddíly vždy po jednom smazával. Poutníci museli jít stále vpřed a neohlížet se. Když prošli okruhy jednotlivých hříchů v tomto pořadí: pýcha, závist, hněv, neláska nebo vlažná láska, lakota, obžerstvo a chlípnost, přišli k řece Léthé. Vergilius se musel s Dantem rozloučit, protože jako pohan do Ráje nesměl a dále vedla Danta už Beatrice.

Představa Ráje je pro Danta jakýmsi vytržením. Setkal se ve sféře Marsu - sféře válečníků se svým prapředkem, který mu potvrdil předpovědi duší z nižších částí, že se totiž z vyhnanství už nevrátí. Doufal, že by jeho trpký osud mohla zvrátit sláva básníka:


Ale počítá nakonec se vším: „Ne, že bych se bál; jsem čtverhran, stojím, ať vržen jakkoli.“

Procházel oblast pozemského ráje, kde byli kdysi Adam a Eva, dále jednotlivými planetárními sférami, kde byly odměňovány ctnostné duše. Opět každá sféra odpovídala některé nebeské ctnosti. Slunce bylo sférou mudrců, kde byli například Tomáš Akvinský a Albertus Magnus. Na Jupiteru byli ctnostní panovníci, kam ale nemohl Dante umístit naše krále, své současníky: Přemysla Otakara II. (1233–1278) a Václava II. (1271–1305), kde obzvlášť Václava II. tvrdě kritizoval pro rozmařilý život.

Italský renesanční malíř Sandro Boticelli (1445–1510) představoval nebeskou sféru planety lásky – Venuše následovně:


Cesta „Peklem“ a „Očistcem“ trvala Dantovi a Vergiliovi šest dní; na „Ráj“ (Paradiso) zbyl Dantovi a Beatrici jeden den. Celou cestu naplánovala Dantovi Beatrice, aby nalezl sám sebe: „Ty, paní má, ty jsi má naděje, šlas do pekel, abys mne uzdravila… Dovedla jsi mne, štvance z temnoty, až ke svobodě…“

„Očistec“ (Purgatorio) dokončil básník asi r. 1318. Pravděpodobně obě první „Komedie“ kolovaly po severní Itálii, protože byl považován už tehdy za velkého básníka.

V Ravenně zažíval básník celkem pokoj. V r. 1319 odjel do Mantovy na vědeckou rozpravu, může-li vodní hladina být vyšší než souš. Je o tom traktát „Spor o vodě a souši“ (Quaesstio de acqua et terra), o němž jsou ale pochybnosti, jedná-li se skutečně o Dantovo dílo.

V létě 1321 Dante svoji „Komedii“ dokončil. Pak dostal od svého chlebodárce vyřídit cosi s benátským dóžetem. Vrátil se s vysokou horečkou, někdo usuzuje, že šlo o malárii. V noci mezi 13. a 14. zářím 1321 zemřel. Pochován byl v Ravenně v kostele San Pier Maggiore, později nazvaném kostel svatého Františka.

Jeho životopis napsal Giovanni Boccaccio v r. 1348 pod názvem „Dantův život“ (Vita di Dante) nebo též „Pojednání ku chvále Dantově“ (Trattatello in laude di Dante).

V r. 1398 požádala Florencie o vydání Dantových ostatků; ty se v jeho hrobě až na dvě kosti nenašly. V době předpokládaného šestistého výročí básníkova narození byl hrob opravován a nalezen zazděný otvor, kde Dantovy ostatky byly.

Na začátku novověku Dantova sláva poněkud vybledla, ale právě v 19. století nastal velký zájem. Inspiroval a dosud inspiruje umělce k tvorbě především výtvarné a hudební. Jedním z nich je současný americký hudební skladatel Dan Welcher (* 1947).



U nás byl jeho prvním překladatelem, ale především velkým ctitelem Jaroslav Vrchlický (1853–1912). Byl velkou inspirací pro básníka Otokara Březinu (1868–1929). Ilustrace k jeho dílu vytvořili například František Bílek (1872–1941), Jan Konůpek (1883–1950) a Rudolf Adámek (1882–1953). Ilustrace světových umělců tento článek doprovázejí.

Jeho pomníky jsou v mnohých italských městech. Na závěr připojuju portrét Dantův, jak si ho představoval ruský malíř Ilja Repin (1844–1930).


V některých myšlenkách Dante daleko předběhl svou dobu…