Michal Dlouhý: Farářova dobrosrdečnost

Rubrika: Publicistika – Historie

Velitel četnické stanice v Malešově pan vrchní strážmistr Rudolf Švábenický si vždy v neděli rád dal partičku mariáše se svými přáteli. Hráčské kvarteto se scházelo v místním hostinci a bylo kromě četnického velitele tvořeno malešovským starostou, učitelem a panem farářem z nedaleké Bykáně.

Již třetí srpnovou neděli v roce 1925 museli karbaníci shánět za pana faráře náhradu. Vrchní strážmistr hromoval, na farářovu adresu. Už drahnou dobu do něj nic není, ale nechat kamarády ve štychu, to už je opravdu moc. Rozhodl se zítra při obchůzce navštívit faráře, aby zjistil pravou příčinu jeho absencí.



Četníci v hostinci

Hned v pondělí po obědě se vrchní strážmistr vyzbrojil a vydal se okolo malešovského nádraží na bykáňskou faru. Pan farář se příteli Švábenickému svěřil se svým již půl roku trvajícím trápením. Někdo ho okrádá. Někdo z jemu blízkých osob! A začal vyprávět, jak se v přifařené Roztěži v kapli ztrácejí z pokladničky milodary. Třímá v sobě své trápení a obává se s ním svěřit některému z nejbližších ve strachu, aby zrovna nenarazil na neznaboha, který církev svatou okrádá. V kapli, v níž se několikrát do týdne koná pobožnost, je socha svatého Antonína, pod kterou je pokladnička na milodary. Týdně se zde nashromáždilo vždy dobrých dvacet korunek, neboť lidé mají v přímluvu sv. Antonína důvěru. V posledním půlroce však pokladnička zcela zeje prázdnotou. Minulý týden pan farář obětoval vlastní desetikorunu, aby se utvrdil ve svém podezření. Pokladnička byla druhý den na svém místě a nepoškozena, avšak jeho peníze byly pryč! Ačkoliv pan farář nabádá své farníky, aby nezapomínali na svatého Antonína, pokladnička pod jeho sochou je stále prázdná. Vrchní strážmistr se zamyslel a navrhl faráři, že udělají po středeční pobožnosti v noci v kapli postřížku a pokusí se zloducha dopadnout přímo při činu. K tomu účelu si hned vypůjčil na faře klíč od roztěžské kaple.

Ve středu večer se od Malešova vydala hlídka tvořená strážmistry Stanislavem Udatným a Štěpánem Pěnkavou. Ještě před setměním se uzamkli v kapli a čekali s napětím, co se bude dít. Oba se shodli, že by raději byli na postřížce v lese a čekali na pytláka, který po nich může kdykoliv vypálit na pozdrav, než na tomto posvátném místě, které strašidelně osvěcuje věčné světlo u oltáře. Zhruba o třetí hodině ranní zarachotil v zámku klíč a vstupní dveře kaple se pomalu otevřely. Četníci podvědomě vytahují pistole z pouzder a připravují do druhé ruky elektrické svítilny. Přes mušku pozorují pachatele, který s ledovým klidem snímá pokladničku ze skoby, přineseným kladivem a hřebem vyráží nýtek u záklopky a z otevřené pokladničky vyndává s úsměvem ve tváři její obsah. V tom kaplí zazní výzva "Jménem zákona, ruce vzhůru!" a pachatel je ozářen elektrickými svítilnami. Četníci v něm poznávají kostelníka, konkrétně kostelníka, který byl před půl rokem farářem propuštěn. Muž padl na kolena a přísahal, že již nebude krást a přitom učinil doznání. Klíč od kaple si nechal udělat v den, kdy dostal pro nemírné holdování alkoholu od velebného pána výpověď. Dvakrát až třikrát týdně docházel ke svatému Antoníčkovi pro peníze na kořalku a na cigarety.

Zatímco strážmistr Udatný eskortoval zatčeného bývalého kostelníka k okresnímu soudu v Kutné Hoře pro zločin krádeže spáchaném v místě ke službám božím zasvěceném, vydal se strážmistr Pěnkava na bykáňskou faru informovat pana faráře a vrátit mu klíč od kaple. Farář však nebyl přítomen a na faře strážmistrovi přišel otevřít jemu dosud neznámý muž, který dle svého sdělení nyní působí na faře a vypomáhá panu faráři při církevních obřadech. Strážmistru Pěnkavovi uvedený muž někoho připomínal, ale nemohl si za živého boha vzpomenout koho...

Pan farář v neděli opět začal navštěvovat přátele a vrátila se mu po čase i dobrá nálada. Byl četnictvu velmi vděčen za dopadení svatokrádežníka. Mimo jiné však měl dobrou náladu také díky tomu, že měl nyní zastání v bývalém polním kurátovi, který se u něho zotavoval po válečných zraněních a útrapách a vypomáhal přitom faráři s různými církevními úkony, jako jsou pohřby, mše a podobně. Po svém návratu do kasáren pan vrchní neopomněl mužstvo informovat o pochvalných uznáních velebného pána podpořených demižónem mešního vína. Při jeho degustaci se dostala řeč i na farářova pomocníka. Přitom, když velitel stanice hovořil farářově pomocníku jako o bývalém polním kurátovi, odběhl strážmistr Pěnkava do staniční kanceláře. Po chvíli se strážmistr vrátil s úřední složkou označenou římskou číslicí I., která sloužila k ukládání výtisků Ústředního policejního věstníku vydávaného pro celou republiku pražským policejním ředitelstvím. Po krátkém listování ve výtiscích narazil na č. 52, ve kterém bylo uveřejněno pátrání vyhlášené četnickou stanicí Hořičky v politickém okrese Náchod, která pátrala po Vilému Bitnerovi, obuvnickém pomocníku a několikráte trestaném zločinci, který vyhledával duchovenstvo, fary, kláštery a penzionáty vydávaje se polního kuráta a žádal, aby na nějaký čas mohl u nich zůstat po válečných útrapách, což mu bylo většinou díky dobrosrdečnosti duchovních umožněno. Na oplátku vypomáhal při církevních úkonech a poté co odcizil peníze nebo jiné cennosti uprchl do jiného místa, kde svůj čin opakoval.

Jelikož na zveřejněné fotografii byl skutečně nový pomocník pana faráře, vyrazila ještě v noci hlídka malešovské četnické stanice na faru, polapit povedeného ptáčka. Vilém Bitner byl na faře zatčen a druhého dne dopoledne eskortován ke kutnohorskému soudu. Pan farář četníkům vyprávěl, jak se mu zželelo souvěrce a jak mu poskytl pomoc. Největší ránou pro něho bylo, když si uvědomil, že svou dobrosrdečností připustil, že nevysvěcená osoba a ještě k tomu zloděj a podvodník prováděl církevní výkony.

Všeobecná důvěra v duchovenstvo a zkušenost z dětství, kdy chodíval ministrovat, inspirovala Viléma Bitnera k páchání podvodů. Poté, co se vyučil obuvníkem, vypukla světová válka a dotyčný, nechtěje nasazovat život za císaře pána a jeho rodinu, opatřil si černou náprsenku, upravil svůj oděv a za využití znalostí o různých církevních obřadech se začal vydávat za duchovního. Tímto se vyhnul vojně a zároveň si zajistil snadné živobytí. Potuloval se po venkově, nechal se od lidí hostit a kromě toho lákal peníze a potraviny a příležitostně se dopouštěl i krádeží. Po skončení války šel tak daleko, že vyhledával fary, kláštery a penzionáty, kde vypravoval o svém osudu jako polní kurát na frontě a žádal, aby mohl po nějaký čas zůstat a zotavit se po válečných útrapách. Toto mu bylo ve většině případů povoleno a Bitner z vděku nabídl pomoc při církevních obřadech, při kterých zastupujíce faráře, odbýval pohřby, oddával snoubence, sloužil mše a podobně. Jindy žádal pouze o nocleh, předstíral ztrátu peněz a lákal půjčky nebo se dopouštěl příležitostných krádeží. Po propuštění z trestnice však pokračoval v páchání podvodů stejným způsobem jako dříve.

Článek byl zpracován za využití autorovy knihy
Četnické příběhy aneb Případy z pátrací služby právě vydané nakladatelstvím Naše vojsko.

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 19. 09. 2011.