Vyprávění cimbalistky a zpěvačky Olgy Kostelencové o muzice a životě

…lidové písničky jsem milovala od útlého dětství. I v těch nejobyčejnějších písničkách jsem slyšela výzvu pro způsob podání, pro práci s hlasem, nástrojem, cítila jsem jejich vnitřní sílu.


Později, když mě přednesově zaujali zejména Jožka Černý, Jarmila Šuláková, Mária Mačošková, Luboš Holý, jsem se utvrdila v tom, že lidová písnička není nic méněcenného, že i ona vyžaduje vysokou profesionalitu, vycházející z lásky k ní, přirozenosti hlasu – barvy a síly, schopnosti rytmicky, tempově a výrazově jí dát ty správné míry. Stejně tak jako pro přednes operních árií je potřeba specifické posazení hlasu, kultivovanost projevu, i lidový zpěv vyžaduje to své, co jej následně profesionálně prezentuje.


Donedávna mnoho lidí v naší republice zpívalo denně sakrální písně převážně s doprovodem varhan a ještě po druhé světové válce se vyznávalo z příslušnosti ke katolické církvi osmdesát procent obyvatel. Nejčastěji zpívané a hrané písničky při zábavách měly svůj původ lidový, převažoval doprovod žesťových nástrojů, smyčcových těles a ještě častěji bývaly jediným nástrojem dudy nebo harmonika, mimořádným hudebním tělesem byla cimbálová kapela. Až neuvěřitelné, že tento nástroj má stále obrovskou popularitu.
Mít nástrojové zázemí je ještě bonus navíc. Nástroj rozeznít je jedna věc, ale opět se promítá naše vnitřní láska. Nátiskové nuance ovlivňující proud vzduchu, vibratové chvění, úder, stisk v tu pravou chvíli v pravé síle, tempu, rytmu, to je spoluhráč a protihráč v jednom. On nahrává, kontruje, basuje, tón je slovo, hrát je mluvit. Tón pláče, raduje se, tancuje... Jsem moc ráda, že Dušan Kotlár měl potřebu založit kapelu v Liberci. Působí na severu Čech již třicet let.
Pro Olgu Kostelencovou, přestože její první hudební projevy byly vokální, nástroj, který nemá příliš mnoho žen v oblibě - cimbál – se stal jejím osudem. U cimbálu se proměnuje v impulzivní muzikantku s úžasně znějícím a hutným hlasem, kterým dokáže zdolat i ty nejnáročnější melodie lidové písně nejen české, ale i slovenské a romské, kapela primáše je obsazena romskými muzikanty. Dnes už zpívá a hraje blondýna uprostřed romského kolektivu přes dvacet let. Je zkušenou muzikantkou, zpodobňující celou škálu hudebních žánrů.
Pod slovem „zkušený“ si představuji těch 20 let práce v muzice. Ale každé hraní je individuální. Objednávají si nás jak soukromé osoby, tak třeba zástupci cestovních kanceláří, pracovníci malých i větších obcí, hrajeme pro zahraniční klientelu, plesy, rauty, městské slavnosti, dožínky…. Od toho se samozřejmě liší velikost prostředí, počet lidí, jimž je akce určena, jejich charakter. Zajímavou akcí bylo před lety setkání Lobkowiczů na zámku Drahenice u Příbrami nebo podobná akce na Mělníku. Hosté z celé Evropy, zasedací pořádek, tam to přímo vyzývalo k tomu, abychom spustili něco honosného, po vzoru hraní kdysi.
Brahmsovy Uherské tance, úryvky z oper, operet, světové melodie. Obě akce byly naprosto ojedinělé a zážitek ohromný, dostali jsme se pomyslně do dávné historie, byli jsme její součástí. Na Mělníku jsou také obrovské vinice, vidíte je a nutí vás to posunout se zase do lidového stylu, je to na malém prostoru život nahoře a dole, oba jsou bohaté, oba jsou krásné a vzájemně se doplňují. Vinice, vůně země, práce a potom průzračné víno, které zase pijí dole i nahoře….. V zámku jsou nádherné kaple, volá to po Ave Maria nebo jen po prostičké „Malučká sem byla, když sem sa zrodila“. Právě ta pestrost prostředí, skladby posluchačů, nás nutí stále cvičit něco nového a vyhovět tak všem. My jsme takové rádio, které lze přepínat podle nálady posluchače.
Ale vrátím se zpátky, už po roce existence cimbálové muziky, ještě za dob totality, dokázal primáš Dušan Kotlár své kvality, oslovila jej česká televize, aby natočil hudební čísla do filmu Poručík a jeho soudce. On je naprosto úžasný, myslím, že se pro tuto muziku narodil, ožívá s každým hraním. Nedávno přišel s myšlenkou natočit DVD, dárek našim příznivcům. V předchozích letech jsme natočili dvě CD s názvy Vyberte si! a Bavte se!. Naše první DVD by mělo být o posílení prožitku z hudby o vizuální efekty. Jako „lokátoři“ vyhledáváme vhodná místa úměrně k obsahu písní. Je to nádherná dřina.


V druhé polovině minulého století se objevuje či spíše začíná masově rozšiřovat mediální zázrak – rádio a hned za ním televize. Oba tyto záraky se šíří i do nejzapadlejších obcí a dědinek. S nimi pochopitelně hudba. V naší zemi vydatně využívaná pro politické mocenské kruhy. Hraje se sice lidová hudba, ale přísně vybíraná, zakázána je hudba s náboženskou tématikou. I v lidových písních je dbáno ideologickými dohlížiteli, aby vše bylo v souladu s marxistickým nazíráním na svět. Často i na kristalkách, později na rádiu lidé poslouchali dechovky z Rakouska, Bavorska, džez na rádiu Luxemburk anebo z Polska. Lidová hudba zaznívala zvláště na Moravě a bez častušek a svazáckých modrokošilových sborů. Stále v krojích, u muziky nebo jen tak ve sklepích při vínečku. Našli se muzikanti, kteří měli odvahu vystoupit s jiným pojetím. V Liberci to byla cimbálka Dušana Kotlára, kde našla své místo i Olga Kostelencová.
Ale vrátím se k novým skladbám. Samozřejmě každý interpret potřebuje svůj repertoár oživovat, a tak i já vyhledávám stále nové písničky. Právě dostávám do pusy moc pěknou východoslovenskou směs. Ale představte si, že zpívám a současně hraji. Ona by se mi lépe hrála v jiné tónině nežli zpívala. Ale já ji potřebuji nechat vyznít, potřebuji ji prodat. Všechny tóniny mají stejný počet tónů a přece každá zní jinak. Už samotný výběr tóniny předurčí písničce nebo skladbě výraz a úspěšnost. Rovněž harmonizace je důležitá. A ke koncertnímu provedení patří i nástrojové sólo. Náš primáš je nejen skvělý muzikant, ale já mám od něj i překrásná cimbálová sóla, v nichž vyzní stavba nástroje v celém svém rozsahu, nejen sluchově, ale i vizuálně. Ta sóla musím cvičit, mají linii a už to, že ctíte nějakého autora, je dřina.

V devadesátých létech se projevily názory o zániku lidové hudby a prosazení novodobých hudebních směrů, prosazujících tendence anglosaské provenience. Vydatně tomu napomáhála televize i rádio, kde převládla zábavná a taneční hudba především díky také hudebním celebritám mladší generace, včetně propagace a preferování skupin nejrůznějších novodobých směrů. U starší generace se projevil značný odklon k hudbě country. I když je často slyšet názory o konci lidové hudby, na mnoha místech působí nesčetně pěveckých souborů a hudebních těles, které i bez velké mediální podpory v regionech působí a jsou oblíbené. V tomto směru se zcela abnormálně chová populace Moravského Slovácka. Liberecké těleso má ve svém repertoáru nejrůznější žánry, proto jejich vystoupení působí ne jako interpretační lidové muziky, ale jako těleso nabízející originální zábavu.
Musím se pousmát, působí-li náš repertoár spíše zábavně, je to pocta. A to máme v nabídkovém listu třeba Smetanovu Vltavu (část), Kálmánovu Maricu, Offenbachův Kankán, Mozartův Turecký pochod… Každá souhra, byť lidové písničky, je dřina. Akceptace dohodnutého, koncentrace, paměť… navíc, vážné skladby v tom našem střízlivém obsazení upravuje primáš tak, aby ten původní charakter byl co nejvěrohodnější. Ve čtyřech, pěti lidech suplujeme padesátičlenný orchestr a jestli na posluchače a diváka ta obtížnost nekouká, jestli v tom hraní cítí tu pohodu, myslím, že vlastně tak to má být. Posluchače nezajímá, že vám právě praskla struna, že máte doma problém, toho zajímá podání, do jaké míry ho vtáhnete, oslovíte, dáte mu možnost vypnout a zapomenout na vlastní trable. Určitě také té zábavnosti přispívá technická a muzikální vybavenost primáše. Ve chvíli, kdy nezpívám, ujme se melodické linky, pohrává si s ní ve variacích, přičemž mu z tváře nemizí úsměv. Čtyři prsty na hmatníku vybírají v rychlém sledu tón, jeden střídá druhý, v kombinaci s dotekem smyčce jsou živé a je jich mnoho a tolik, že zpracovaná melodie působí jako ohromná zábava, které nepředchází dlouholeté studium, píle, …


V novém století nezmizela ani klasická sakrální hudba, zdá se, že ji vytlačuje modernější pojetí v podání kytarových skupin, ale v obcích, kde je především obyvatelstvo katolické, je stále zpívána za doprovodu varhan nebo i žesťových orchestrů. Písně zachovalé v Cyrilometodějském kancionále nacházejí stále oblibu a jsou nahrávány i na hudební nosiče. Jejich rozšíření a popularizaci napomáhá i rádio Proglas. Byly tady i velké soubory, které sakrální hudbu mají ve svém repertoáru.
Mariánské písně mi připomínají především časy spolupráce s BROLNem. Tehdejší primáš Jindřich Hovorka mi vybral nádherné písně jak po textové, tak po melodické stránce. Hlas i nástroje připomínaly zvony a varhany, vnitřní vyrovnanost, klid. Bylo to překrásné období, účinkování na koncertech, natáčení CD, zblízka stojíte vedle lidí, kteří toho dali lidové písni a muzice mnoho.
Lidové písně, to je náš život. Dynamiku vyjadřuje jejich slovní obsah. Představte si, že bych stejným rejstříkem jako mariánské písně zpívala např. text Takého frajera tri noci som mala, nebo třeba Ležala som v sene a cosi vedle mě anebo Píšťalenka píská, otec matěr tiská….. Ten hrudní - prsní tón vyjadřuje tu živelnost. Vždy je důležitá intonace, samozřejmě jej podtrhuje síla a barva. Žně, pastvy, tam je zase zapotřebí kromě síly rovnost, pevnost tónu. On se musí nést a rozléhat po kopcích, stráních. Zpívat k tanci, to je jako tancovat pusou. Musíte vystihnout pohyb těla… Vždycky. Když se mi třeba líbí interpretace nějaké písničky nebo melodie, pouštím si jí dokola, znovu a znovu. Přijímám jí, obohacuji se a současně se vydávám obdivem, znovu zapínám a vypínám přijímač. Muzika je zdravá droga.

Uvolňování ideologických svobod v osmdesátých létech vedlo i k větší rozmanitosti oficiálních vystoupení nejrůznějších skupin, přičež se stále udržovala lidová hudba, zvláště pro seniory nebo při různých slavnostních příležitostech. Jako školačka byla angažována Olga Kostelencová se svou sestrou Janou ve vystoupeních pro odbor občanských záležitostí.
Rodiče, to byl můj první zpěvník. Táta si při práci zpíval. Skládal třeba seno a halasně se projevoval. Mamka měla po předcích zásobu východoslovenského materiálu. Ale jakousi mojí první „hudební agenturou“ byl hrádecký sbor pro občanské záležitosti, který zajišťoval kulturu při vítání občánků, při návštěvách významných osobností města, oslavách životních jubileí, výročí, MDŽ, ale i politické akce v té době. Se sestrou Janou jsme zpívaly a capela lidové písničky a mohu konstatovat, že příležitostí k uplatnění jsme díky této agentuře měly opravdu mnoho. Na jedné takovéto akci jsme se vlastně potkaly poprvé s cimbálovou muzikou Dušana Kotlára a spolupráce trvá už neuvěřitelných 20 let. Každé vystoupení je koncert. Hrajeme výhradně naživo, dramaturgie je šitá na míru konkrétní akci. Mezi ty nejbližší patřilo vystoupení v Muzeu Českého ráje v Turnově, které v Turnově v půli září hostilo Festival romské kultury se zahájením ve čtvrtek vernisáží výstavy S´oda pre tuta?! (Co to máš na sobě?), na které s ukázkami nejen romské hudby vystoupila Cimbálová muzika Dušana Kotlára, výročí deset let existence prvního česko-slovenského divadla v Černé Labuti v Praze, Koncert k vinobraní v Roudnici nad Labem, Dožínky v Hrádku nad Nisou...
V začátcích spolupráce s cimbálkou jsem hrála na zobcovou flétnu. Dostala jsem nádhernou úpravu ovčácké písničky. Ale asi jsem to hrála bez řádného výrazu. Primáš se mě tenkrát zeptal, jestli jsem viděla někdy ovce, jak se popásají, a vyřkl: „Máš studijní úkol - sleduj je“. A měl pravdu. Ovce se táhne pomalu, sem tam zvedne hlavu, to když se k ní donese zvon ze vzdáleného kostela, oznamující poledne, nebo kukání kukačky. Večerní koncert cvrčků, to je už něco, jako když hřmí závěrečný potlesk. Možná díky tomu považuji za nutné milovat současně přírodu, vlastivědu, cestování, v důsledku milovat všechno kolem nás, abychom chápali souvislosti.
Při tom svém zdokonalování jsem se více začala zaměřovat i na textovou stránku písní. Někdy mi přijde překrásná melodie neúměrně otextovaná. A tady se dostávám k mému prvnímu poznání Milana Turka, člověka z Moravského Slovácka, aktivního dopisovatele do časopisu Malovaný kraj. Je to už velmi dlouho, kdy jsem v krásném moravskoslováckém časopise pročítala příspěvky a hledala inspiraci. Jedna z básní opěvuje pasačku ovcí, lásku a na konci je zvolání „zavolaj, zavolaj ňa“. Já jsem závěrečná slova použila hned na úvod, nosné "zavolaj ňa" se nese z jednoho kopce na druhý. Ale není to jediný text, který jsem si od něj vypůjčila. Vzpomínám si ještě na slova ….Za dědinů, za humnama, potkal sem sa s cigáňama….