Kdykoli se podívám po neobvyklé krajině svého dětství, uvidím otce s matkou, jak někomu něco vyprávějí, jak si skáčou do řeči, přou se a dohadují, a to jen proto, že oba chtějí říci, jak co vlastně bylo.
„Jednou jsme spolu zabloudili v zimě v lese …,“ slyším matku a hned poté otce, který jí skočí do řeči a říká:
„To se přece pleteš!“
„Jak to?“ diví se matka.
„V zimě to nebylo,“ řekne otec a začne vyprávět sám, jsa přesvědčen, že historku vypráví správně.
„To není pravda!“ řekne matka po chvíli a otce znovu přeruší.
A zatímco lidé, jimž otec s matkou příběh vypráví, hledí jeden na druhého a soucitně mlčí, začnou se rodiče dohadovat, zda tenkrát, když spolu zabloudili, sněžilo nebo ne. Pak se začnou přít, kdy spolu kde v zimě byli a kde spolu byli v létě, až otec dospěje k závěru, že si ho matka plete s někým jiným, a ta odvětí, že něco takového není možné, protože člověka, jako je otec, si při nejlepší vůli splést nelze.
Nemyslím si, že by otec s matkou byli v tomto směru výjimkou.
Ještě jsem nezažil manžele, kteří by se v takovou chvíli shodli.
Nedávno jsem byl na návštěvě u známých. Vrátili se právě z dovolené a byli nadšeni filmem, který tam viděli. Chtěli mi film doporučit, ale brzy se dostali do sporu, kdo z nich vlastně přišel na to, aby na film šli.
Byl bych těm dvěma velice rád pomohl, už proto, že spor vznikl kvůli mně, ale nebyl jsem s nimi na dovolené, a tak mi nezbylo, než sedět a čekat, jak to dopadne.
„Já si to dobře pamatuji,“ řekla žena.
„To jsem zvědav!“ řekl muž.
„Toho dne zrovna omdlela ta paní v hotelu,“ vysvětlovala žena.
„To je omyl,“ řekl muž.
„Není,“ řekla žena.

„Ona si to plete,“ řekl muž a sdělil mi, že toho dne, kdy šli do kina, nikdo v hotelu neomdlel.
„Nevěř mu!“ radila mi jeho žena, která si to pamatovala a tvrdila, že to ví zcela jistě.
Naznačil jsem oběma, že snad na celé věci ani tolik nezáleží, ale ani jeden z manželů mi nevěnoval pozornost.
Známý tvrdil, že paní omdlela už o týden dřív, hned poté, co se pohádala se svým manželem, známá řekla, že tomu tak nebylo, že paní nejdříve omdlela a pak se teprve pohádala. Krom toho se prý nepohádala se svým mužem, nýbrž s nevlastním bratrem. Pak se začali přít, kdo byl ten muž, s nímž se neznámá paní pohádala, a při té příležitosti došlo k další nesrovnalosti, protože známý tvrdil, že ta paní přijela z Holandska, a známá se mu smála, že si to plete, protože prý ta paní teprve do Holandska chtěla jet.
Později se do vyprávění o filmu dostal jakýsi číšník, který měl být svědkem toho, že paní, která buď jela do Holandska, nebo odtamtud přijela, zrovna omdlela. Známý tvrdil, že číšník byl opilý, a jeho žena mi řekla, že se manžel mýlí, protože číšník opilý nebyl, a jediný kdo byl opilý, byl on.
Známého se to dotklo a začal se hájit a pak si vzpomínal, kdy byl naposled opilý.
Také jeho žena vzpomínala, ale nemohli se dohodnout.
Když jsem odcházel, přeli se zrovna o to, kdo z nich si chtěl koho vzít a kdo chtěl zůstat svobodným.
Znám člověka, který nemluvil dva roky se svou ženou, protože ho nikdy nenechala vyprávět o tom, jak se topil.
Také já a má žena máme v podobných situacích potíže.
Jednou jsem vyprávěl dítěti pohádku o Budulínkovi.
„Byl jednou jeden chlapeček, jménem Budulínek …,“ začal jsem.
„To není správně!“ řekla má žena.
„Jakto že ne?“ divil jsem se.
„Byl jednou jeden dědeček a babička …,“ opravila mne žena.
Řekl jsem, že bych byl k této informaci jistě také dospěl, kdyby mne nepřerušovala. Pak jsem pokračoval:
„Byl jednou jeden dědeček a babička a jejich chlapeček, který se jmenoval…“
Dál jsem se nedostal.
Žena řekla, že jsem to nevyprávěl dobře, a vyprávěla dál sama:
„Byl jednou jeden dědeček a babička a ti měli chlapečka, který se jmenoval Budulínek!“
Hájil jsem se, že jsem pohádku vyprávěl dobře, a žena tvrdila, že ne.
Řekl jsem, že jsem toho názoru, že „jejich chlapeček“ je totéž, jako když řeknu „měli chlapečka“. Pak jsem dostal chuť vysvětlit to na příkladu.
„Je to přece totéž, řeknu-li on a jeho žena, nebo když řeknu jeho žena Marie.“
„Jaká Marie?“ ptala se žena.
Řekl jsem jí, že jsem chtěl dítěti vyprávět pohádku o Budulínkovi, stručně, možná trochu věcně, ale rozhodně pravdivě. Že jsem nechtěl nic přikrášlovat, ale ani nic zatajovat. A že mám dojem, že se žena obává, abych snad příběh nějak nepřekroutil nebo snad dokonce pochybně nezneužil.
„Jaká Marie?“ zeptala se dcera, které nic nikdy neujde.
„Té si nevšímej!“ řekla žena.
Pak jsem začal vyprávět znovu. V roztržitosti jsem se zapomněl zmínit o tom, že liška škrábala třikrát na dveře.
Žena mi to hned vytkla.
Trochu mne to rozzlobilo, protože jsem trojí zaškrábání nepovažoval za velmi důležité. Krom toho došlo ke sporu kvůli tomu, kdy vlastně Budulínek otevřel.
Žena, která miluje detail a pro niž je důležité, v jaké košili jsem se ženil, tvrdila, že Budulínek dvakrát odolal a pak otevřel.
Tvrdil jsem, že je docela dobře možné, že Budulínek lišku předtím neslyšel, protože třeba škrábala na dveře slabě.
Žena však trvala na trojím zaškrábání.
Nabízel jsem jí kompromis v podobě dvojího, ale odmítla to.
Dopustil jsem se chyby, protože jsem před dítětem řekl, že to žena asi musí vědět přesně, což znamená, že tehdy u nory byla osobně.
„Maminka zná Budulínka?“ ptala se holčička zvědavě.
Žena se na mne podívala tak, jako kdyby právě rozbalila letitý sýr, a pak vysvětlila dítěti, že Budulínek je pohádková bytost.
„A Marie Budulínka zná?“ zeptalo se dítě.
Žena, aby zachránila situaci, pokračovala ve vyprávění sama.
Nehnul jsem se z místa, abych mohl příběh kontrolovat.
Když se dopustila omylu a zmínila se o mladé lištičce, řekl jsem jí, že bych byl rád, kdyby se vyjádřila přesněji. Pak jsem ji vyzkoušel z lištiček. Ukázalo se, že žena označila lištičky jako nejmladší, mladou a nejstarší.
To byla ovšem voda na můj mlýn.
Žádal jsem, aby se opravila a použila správného termínu prostřední lištička.
Tvrdila, že je to jedno.
Nesouhlasil jsem. Připomněl jsem jí své vlastní vyprávění a sestavil jsem pohotově dokonce jakousi tabulku lištiček podle důležitosti.
Zatímco jsme se dohadovali o významu prostřední lištičky, sebralo se dítě (které se patrně už nikdy nedozví plnou pravdu o Budulínkovi) a šlo si hrát pod stůl.
Na princeznu, prchající ze zámku.
Princezna jela na koni, což byl polštář.
Jmenoval se Marie.