Dobromila Lebrová: James Herriot, britský zvěrolékař a spisovatel – 95. výročí narození

Rubrika: Publicistika – O slavných lidech

James Herriot ve svých knížkách popisoval zážitky ze své praxe zvěrolékaře, i když sám uváděl, že jeho knížky nejsou autobiografie.

Krása jeho vyprávění spočívá v tom, že se jedná o zábavné příběhy, které jsou plné láskyplného pochopení potřeb, ale i bolestí a utrpení zvířat, chápání úzkosti jejich majitelů a úžasně kladného vztahu k životu. Neméně poutavý je i popis venkovského života ve Velké Británii před více než padesáti léty. Jeho knížky, přes to, že jsou tak životaplné, nabízejí čtenáři možnost si kteroukoli otevřít kdekoli a okamžitě se ponořit do řady dobrodružství.

Narodil se jako James Alfred Wight dne 3. října 1916 anglickém městě Sunderlandu, kde měli jeho rodiče - James Henry Wight (1890 – 1960) a Hanna, rozená Bell (1890 – 1980), před rokem svatbu. Krátce po svatbě se rodiče právě ze Sunderlandu, ze severního předměstí Roker, odstěhovali do Glasgow, kde měl tatínek větší možnost výdělku; pracoval totiž v loděnici jako lodní zámečník, a jako hudebník po večerech doprovázel na klavír promítání němých filmů. Maminka, která podle některých pramenů byla profesionální zpěvačkou s kontraaltem, pracovala jako švadlena. Krátce před narozením dítěte se vrátila do Sunderlandu a s třínedělním dítětem pak odjela nazpět do Glasgowa. Některé prameny uvádějí, že se dočasně stěhovali oba manželé.

Alf, jak synkovi říkali, neměl už další sourozence a vyrůstal v idylickém dětství, obklopen hudbou svých rodičů, spoustou knih a krásným okolím skotské krajiny.

Do základní školy – yokerské školy (Yoker Primary School) chodil mezi roky 1921 až 1928 v Glasgowě, stejně jako na střední školu – Hillhead High School na západním kraji Glasgowa, kam chodil v letech 1928 až 1933. Z ní byl výhled na řeku Clyde, na níž byly doky a loděnice, ale také na dosud nezkaženou okolní krajinu. - Střední škola vyžadovala tvrdou disciplínu a důraz byl kladen na pěstování charakteru, často i pomocí důtek.

I když Alf hrál, jako dítě muzikantů, na klavír, nebyl jeho talent tak výrazný, aby se počítalo s jeho hudební kariérou. Hudbu ale miloval – k jeho oblíbencům patřili klasikové – Mozart a Beethoven a novější anglický skladatel Edgar Elgar (1857 – 1934). Matematika mu příliš nešla, fyziku a chemii moc nemiloval.

Měl psa, irského setra Dona, se kterým dělal velmi dlouhé vycházky. Když mu bylo třináct let, četl v chlapeckém časopise Meccano článek „Veterinární chirurgie jako povolání“ (Veterinary Surgery as a Career), který ho natolik oslovil, že začal uvažovat o zvěrolékařství jako o budoucím povolání; a sice chtěl se zaměřit na péči o psy.

Zjistil si podmínky a možnosti a poněkud ho zaskočilo, že nějakou matematiku umět musí, stejně jako latinu a francouzštinu. Připravoval se pečlivě. V r. 1932 měl ale záškrt, což ho trochu zbrzdilo.

Ale v r. 1933 byl přijat na veterinární fakultu glasgowské univerzity (Glasgow Veterinary College). Pro Alfa, zvyklého tuhé kázni v Hillhead High School, to byl poněkud šok. Zde bylo možné studovat i nestudovat. Mnoho z jeho kolegů hrálo spíš poker, než aby studovali. V necelých sedmnácti letech to bylo značné pokušení, aby také nepodlehl. Ale brzy se vzpamatoval, hlavně kvůli rodičům a gamblerem se nestal. - Fakulta byla velmi špatně vybavená po technické stránce, a tak museli studenti shánět praxi u lépe vybavených místních veterinářů.

Během studií měl stále stejné představy, jako při dětském rozhodnutí stát se zvěrolékařem: že totiž bude pečovat o domácí mazlíčky, psy a kočky. – Dokončil však studia v době krize – doktorát získal 14. prosince 1939. Mnoho jeho kolegů nemohlo najít práci, pracovali nakonec jako dělníci v loděnicích.

Po doktorátu našel práci ve svém rodném Sutherlandu, kde pracoval s majitelem chrtů pro závody, jakýmsi J. J. McDowellem. Ale firma musela z důvodu finančních potíží po půl roce skončit. V době krize bylo i zemědělství v útlumu, farmáři z důvodu šetření se na zvěrolékaře obraceli opravdu v nejnutnějších případech.

Byl tedy rád, když našel inzerát v časopise „Veterinární záznamy“ (Veterinary Record) na místo asistenta venkovského veterináře Donalda Sinclaira (1911–1995) v Thirsku v yorkském hrabství, nepříliš daleko od Sutherlandu. Thirsk je na jihozápadním okraji Severoyorkského vřesoviště (North York Moors), nyní národního parku. Osmadvacetiletý Donald hledal schopného asistenta, protože se přihlásil jako dobrovolník do armády, a očekával, že v době jeho nepřítomnosti ho jeho asistent zastoupí.

Nastoupil do domu Donalda Sinclaira v Kirkgate 23, kde také bydlel. – Dnes je v domě Herriotovo muzeum.



Thirsk, Kirkgate 23

V době Donaldovy nepřítomnosti pomáhal Alfovi jeho spolužák a přítel Eddie Straiton, který po návratu Donalda z Thirsku opět odešel.

Krajina je zde drsná, jako v případě vřesovišť bývá. Nečekali ho domácí mazlíčkové, ale hospodářská zvířata místních zemědělců. Asistoval při narozeních menších hospodářských zvířat, ovcí a koz, což bylo venku, na přelomu zimy a jara – vždyť se vždy mluvívá o jehňátkách a kůzlátkách o velikonocích. Byl u telení krav a hřebení kobyl. - Prováděl kastrace býků a hřebců, musel si poradit s nadmutým dobytkem. Sám pouze zkonstatoval: „Život na venkově je špinavý, nepohodlný a nebezpečný.“ Nešlo pouze o to, že hlavně velká zvířata mohla veterináře kopnout, potrkat, ale taky porazit a podupat. Šlo i o nebezpečí nákazy, obzvlášť v dost primitivních podmínkách. - Jako městský člověk byl doktor Wight vychován ve zdvořilosti a ve slušné mluvě, což bylo na venkově poněkud jako pěst na oko a bylo příčinou mnohých humorných situací. Sám to okomentoval takto: „Miloval jsem to. Někteří z klientů mysleli, že jsem docela milý veterinář, jiní mě považovali za roztomilého pitomce, pár jich bylo přesvědčeno, že jsem génius, a jeden nebo dva by na mě poštvali psa, kdyby se moje noha přiblížila k jejich dveřím.“



Yorkshirská vřesoviště

Většinou byl k vážným případům volán v noci, zatímco ošetřování domácích mazlíčků bylo během dne. Na podzim 1940 se seznámil s Donaldovým bratrem Brianem (1915 – 1988), také veterinářem, a s oběma bratry byli doživotními přáteli. S Brianem si obzvlášť rozuměli, protože měli podobný typ humoru.

Začátkem roku 1941 se seznámil se slečnou Joan Catherine Danbury (1919 – 1999), se kterou se 5. listopadu téhož roku v místním kostele Panny Marie oženil. Joan pracovala jako sekretářka a byla dcerou místního farmáře. Družbou na svatbě byl Alfův zaměstnavatel Donald. Hostí bylo velmi málo, protože za války se moc cestovat nedalo. První domov manželů byl v horním patře Kirkgate 23. – Líbánky prožil mladý pár pracovně v nedalekém Yorkshire Dales. Alf za asistence své ženy prováděl tuberkulinový test u krav a ovci.

Stejně jako Donald se i Alf přihlásil jako dobrovolník do armády. Dlouho čekal na povolávací rozkaz, který přišel právě na jeho šestadvacáté narozeniny. Nastoupil 16. listopadu 1942. Bylo to zrovna složité období, protože jeho manželka čekala dítě. Učil se létat u Britského královského letectva (RAF) nedaleko Windsoru, nebyl ale poslán na pevninu, ale do Manchesteru, tak mohl být přítomen 13. února 1943 narození svého syna Jamese Alexandera. Později byl vyžádán k zvěrolékařské práci, ale po krátké době, pravděpodobně z důvodu zdravotních potíží, byl poslán domů. Ve službě byl asi rok, některé prameny uvádějí dobu delší. Během jeho služby v armádě bydlela manželka se synem v Thirsku u svých rodičů a on nějakou dobu po návratu u nich bydlel také. V r. 1946 se opět přestěhovali do Kirkgate 23. Další dítě, dcera Rosemary, se narodila 9. května 1947.

V r. 1949 nabídl Donald Siclair Alfredu Wightovi, aby se stal jeho rovnocenným společníkem. Přes to, že se začínalo v zemědělství více pracovat s traktory a koní bylo méně, jejich zvěrolékařská praxe se rozrůstala, a Alfred Wight musel přijmout v r. 1951 prvního z řady asistentů.


V r. 1953 se Wightovi přestěhovali do svého prvního domu Rowardennan na předměstí Thirsku na cestě do Topclife, proti střední škole, kde bydleli až do r. 1978.

V padesátých letech začal mít Alfred Wight zdravotní potíže, trpěl horečkami, malátností, bolestmi. Byla to brucelóza, kterou se několik let předtím nakazil. Tehdy mu zase velmi pomohl přítel Eddie Straiton. Vzal si na starost jeho veterinární praxi i děti - a manželé Wightovi odjeli na léčebný pobyt na Mallorku, což Alfredovi velice pomohlo.

Dále se v říjnu 1961 zúčastnil jako veterinární doprovod zásilky čistokrevných ovcí do Litvy. Dobrodružná cesta za železnou oponu se mu zalíbila a jel tedy ještě v r. 1963 s jinou zásilkou, tentokrát hovězího dobytka, do Istanbulu. Později své zážitky popsal v knize „Zvěrolékař opět v jednom kole“ (The Lord God Made Them All – Všechny z nich stvořil Pán Bůh), která vyšla až v r. 1981.

Eddie, stejně jako paní Joan přesvědčovali Alfreda, aby začal psát. Jeho první kniha „Umění a věda“ (The Art and The Science) nebyla uveřejněna.

Později vyprávěl při jakémsi interview, že velice dlouho „otravoval svoji ženu nejpodivnějšími historkami, až mu řekla, že o tom mluví už pětadvacet let, tak ať tedy konečně něco napíše“.

První jeho příběhy byly z r. 1966 o Alfredově milovaném fotbalu. Zcela zapadly. Zkoušel je udat v různých časopisech a byl odmítán. Byl to opět Edie Straiton, který ho přemlouval, aby začal psát historky ze svého života zvěrolékaře.

Trvalo to ještě nějakou dobu, než se k tomu Alfred odhodlal. Protože podle britských zákonů nesměl na základě požadavku Královské veterinární fakulty (Royal College of Veterinary) z důvodů nerovné hospodářské soutěže psát zvěrolékař o sobě, hledal Alfred Wight vhodný pseudonym.

Nejdřív použil pseudonym James Walsh, ale brzy zjistil, že mezi britskými veterináři je takové jméno zaregistrováno. Hledal další jméno a spolu s přítelem Tomem Jarviem (1916 – 2011), který byl fotbalistou, se dívali v televizi na zápas mezi United a Birminghamem City, v němž brankář Jimmy Herriot podal skvělý výkon. Tehdy Jarvie navrhl, aby toto jméno Alfred používal jako pseudonym. Tento příběh popsal Herriot v novinovém článku z r. 1988. – On sám jako jeho otec, i později jeho syn, byli fanoušky mužstva Sutherlandu, dokonce se Wight r. 1991 stal prezidentem tohoto klubu.

První kniha byla z r. 1970 „Zvěrolékař na blatech“ (If Only They Could Talk – Kdyby tak uměli mluvit) a vyšla pouze v malém nakladatelství Michal Joseph.

Herriot změnil jména svého působiště na Darrowby, což byla složenina jmen dvou míst Sowerby, ležícího přímo na jih od Thirsku a Borrowby, ležícího naopak přímo na sever. Svého někdejšího zaměstnavatele a současného společníka Donalda Sinclara překřtil na Siegfrieda Farnona a jeho bratra Briana na Tristana. Bylo to zřejmě na památku Alfredova tatínka, který zemřel v r. 1960 a který byl velkým ctitelem skladatele Richarda Wagnera, proto měli oba wagnerovská jména. Svoji manželku přejmenoval na Helenu. Knížku věnoval, jakož i některé z dalších, příteli Eddiemu Straitonovi.

Psal po večerech, po normální práci, někdy i dlouho do noci. Často byl vyrušen telefonem nebo zvonkem na dveřích s požadavkem nějaké neodkladné návštěvy svých „pacientů“, aby po návratu dopsal, co zamýšlel. Studoval způsob psaní jiných autorů – především Dickense, Conana Doyla, Stevensona a Hemingwaye.

V r. 1971 vyšla další jeho knížka „To by se zvěrolékaři stát nemělo“ (It Shouldn´t Happen To A Vet), která byla u nás jako jeho první vydaná knížka s přebalem od Cyrila Boudy v r. 1978.

Po Velké Británii se knížky objevily na mnohých pultech, úspěch byl spíš průměrný, ale v Americe moc na odbyt nešly. Pak se vydání ujal americký vydavatel Thomas McCormick z newyorského vydavatelství St Martin, který se rozhodl vydat Herriotovy povídky z obou prvních knih pod názvem „Všechna zvířata velká a malá“ (All Creatures Great and Small). Tato knížka v této podobě v češtině vydána nebyla. McCormick se totiž obával, že název, který knížkám autor dal, není pro Ameriku příliš důvěryhodný. Aby vydání knížky podpořil, odjel Alfred Wight v r. 1973 do New Yorku. I když ho výlet těšil, humorně si posteskl, že nebyl považován za literáta, ale skoro každý, s kým se setkal, měl domácího mazlíčka, a že tedy musel i v Americe ordinovat. -V Americe knížka vyšla v r. 1978.

Knížky propaguje sama láska a pochopení autora vůči zvířatům. Sám to vyjádřil slovy: „Doufám, že způsobím, aby si lidé uvědomili, jak jsou zvířata zcela bezbranná, jak jsou na nás závislá, věřící nám jako dítě musí věřit, že budeme laskaví a postaráme se o jejich potřeby.“

Když se po Herriotově smrti ptali novináři jeho syna Jimmyho, který následoval otce v povolání zvěrolékaře a stal se i jeho společníkem a který napsal otcův životopis, na pravdivost vyprávěných příběhů, řekl, že všechny se staly, pouze jsou ale třeba připsány jiné osobě nebo je několik příběhů zkomponováno dohromady. Také že příběhy, které se staly později, zakomponoval spisovatel do počátků své praxe.

Dcera také chtěla studovat veterinární medicínu, ale otec jí to rozmluvil, že je to pro ženu těžké povolání, stala se tedy lékařkou a měla ordinaci všeobecného lékaře.

Pak začaly vycházet jeho příběhy nejdříve každý rok jeden. V r. 1973 to bylo „Zvěrolékař má namále“ (Let Sleeping Vets Lie – Nechte spící zvěrolékaře ležet), v r. 1974 vyšlo „Zvěrolékař v chomoutu“ (Vet in Harness). Tyto dvě knihy vyšly u nás poprvé v r. 1981 se společným názvem „Když se zvěrolékař ožení“. Zde byly také popsány historky ze svatební cesty novomanželů při provádění tuberkulinových testů.

R. 1974 byl na základě příběhů z knihy „Všechna zvířata velká a malá“ natočen film, který naše televize uváděla pod názvem „Všechny malé i velké bytosti.“ V r. 1975 se Alfred Wight stal čestným členem Britské veterinární společnosti (British Veterinary Association) a byl poctěn medailí od Americké zvěrolékařské společnosti (American Veterinary Medical Association).

Před ordinací se scházeli jeho fanoušci. On sám nevyhledával pozornost, ale s každým laskavě promluvil. Donald příliš nadšený nebyl, dokonce měl prohlásit, že už první Alfova kniha byla testem jejich přátelství.

V r. 1976 vyšlo „Zvěrolékař jde do boje“ (Vets Might Fly – Zvěrolékaři mohou létat) a v r. 1977 „Zvěrolékař v povětří“ (Vet in a Spin – Zvěrolékař v rotaci), což u nás vyšlo pod jedním titulem „Zvěrolékař mezi nebem a zemí“ poprvé v r. 1986. - Jsou to zážitky z vojenského výcviku, kde při těžkých chvílích se ve vzpomínkách Herriot vrací ke své praxi. Byl také natočen další film „To by se zvěrolékaři stát nemělo“.

V té době přišly i výhodné nabídky pro odstěhování do ciziny, podporované velkým zdaněním jeho výdělků ve Velké Británii. Odmítl změnit svůj způsob života i svoje okolí. Přestěhoval se sice, ale nedaleko: v r. 1978 se přestěhoval z Thirsku do nedalekého Thirlby do domu nazvaného Mirebeck, blíže k vřesovištím. Televizní společnost BBC zakoupila téhož roku všechna práva na příběhy Jamese Herriota.

V r. 1979 obdržel Alfred Wight od královny Alžběty II. Řád britského impéria a také čestný doktorát od edinburské Heriot-Watt University. Vyšel také fotografický průvodce jeho dílem od britského fotografa krajiny Derryho Brabbse, nazvaný „Yorkshire Jamese Herriota“ (James Herriot's Yorkshire).

V r. 1980 ukončil doktor Wight svou praxi v Kirkgate 23 a odešel do penze. Jak už bylo uvedeno výše, v r. 1981 vyšlo „Zvěrolékař opět v jednom kole“. Po této knize uveřejnil spisovatel svůj úmysl s psaním skončit.

V r. 1882 vyšlo tedy pouze „To nejlepší od Jamese Herriota“ (The Best of James Herriot). V tomto roce se Wight stal členem další veterinární instituce – Královské univerzity veterinárních chirurgů (Royal College of Veterinary Surgeons) a jako první člověk obdržel čestné členství Americké společnosti provozovatelů hovězího dobytka (American Association of Bovine Practitioners).



Pan doktor vyhlíží pacienty

Ale ocenění přišlo také od provozovatelů cestovního ruchu. V r. 1984 dostal cenu Britského úřadu pro turistiku (British Tourist Authority) za to, že se Yorkshire umístil na mapě světa, dále dostal čestné tituly od univerzity v Liverpoolu a americká Společnost pro lidskost (Humane Society) ho ocenila za laskavost vůči zvířatům.

R. 1992 změnil své rozhodnutí ohledně psaní, a to přesto - nebo právě pro to, že mu byla v r. 1991 zjištěna rakovina, a napsal „Zvěrolékař a jeho přátelé“ (Every Living Thing – Každá živá věc). Prognóza jeho nemoci byla – tři až čtyři roky života, což se vyplnilo.

V r. 1993 dostal spolu s představitelem své osoby v devadesátidílném televizním seriálu – hercem Christopherem Timothym - čestné občanství Yorkshiru. V r. 1994 a 1995 vyšly ještě výběry jeho povídek „Zvěrolékař a kočičí historky“ (James Herriot´s Cat Stories) a „Zvěrolékař a psí historky“ (James Herriot´s Favourite Dog Stories). Mnohé z jeho příběhů vyšly jako samostatné povídky pro děti.

Absolvoval různé léčebné procedury v místní nemocnici, a aby toho nebylo málo, zlámal si r. 1994 nohu. Zemřel ve svém domě v Thirlby 23. února 1995, avšak už druhého dne na to se jeho syn zúčastnil otevření Knihovny Jamese Herriota v glasgowské veterinární škole.

Napsal patnáct knih, které vyšly asi v padesáti milionech výtisků ve dvaceti zemích. Pracoval jako veterinář déle než padesát let, protože i po odchodu do důchodu pomáhal někdy svému synovi. Vedle manželky a dvou dětí ho oplakávala čtyři vnoučata - tři vnučky a jeden vnuk.

Pohřeb byl pouze v rodinném kruhu a jeho popel byl rozptýlen po místních vřesovištích, stejně jako za čtyři a půl roku popel jeho manželky. Velká vzpomínka na něj byla o osm měsíců později, 25. října 1995, kdy si přes dva tisíce lidí přišlo připomenout laskavý humor tohoto spisovatele.

Z popudu Wightových dětí byl v r. 2009 vlak, spojující Sunderland s Londýnem, nazván James Herriot. Jeho životopis v mladých letech byl nedávno zpracován jako divadelní hra a předpokládá se její zfilmování.

Pro Yorkshire a především pro Thirsk znamenají Herriotovy knihy velké zvýšení místního cestovního ruchu a podporuje to především muzeum v Kirkgate 23, nazvané „Svět Jamese Herriota“ (World of James Herriot).

Neautorizovaný životopis „James Herriot, život venkovského zvěrolékaře“ (James Herriot: The Life of a Country Vet) napsal hned po spisovatelově smrti Graham Lord, ale spisovatelova rodina s údaji v něm uvedeném nesouhlasila, tak syn James napsal své vzpomínky v knížce „Skutečný James Herriot“ (The Real James Herriot).

Na závěr něco z celoživotních zkušeností pozorovatele zvířecích duší: „Mají-li duši, čímž míním, že jsou schopna cítit lásku, věrnost a vděčnost, pak jsou zvířata lepší, než spousta lidí.“

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 03. 10. 2011.