Zdeněk Pošíval: Té noci svítil úplněk (14)

Rubrika: Literatura – Na pokračování

Zdeněk Pošíval

TÉ NOCI SVÍTIL ÚPLNĚK (14)
Příběh z roku 1000 o Slavníkovci a ženě jménem Zubřice

Na pozadí skutečných událostí z konce prvního milénia podává román obraz doby v českém prostředí. Autorovým cílem je však snaha postihnout podstatu neměnné povahy člověka. Dobrodružný a drsný příběh připomíná spíš milostnou romanci, než onen obvyklý typ historického románu, jehož převažujícím tématem bývají významné skutky z naučné dějepravy.
Lidská situace vztahu nesourodé dvojice je i klíčem k myšlence příběhu o Slavníkovci a ženě jménem Zubřice. Existuje-li krutost jako stálá samozřejmost bytí, pak zde autor nabízí i jistá osvobozující východiska, jejichž adresátem pochopitelně není historik, ale člověk žijící na prahu třetího tisíciletí.

Kapitola třináctá

DOZNÁNÍ

Cestou na Sluneční kámen jsme mlčeli.
Zubřice si promluvit netroufala.
A já neměl, co bych povídal.
Oba jsme však měli plnou hlavu hovoru probdělé noci, kdy se žena přiznala ke skutečnému důvodu, proč se rozhodla ke mně nastěhovat a sdílet se mnou kus života, a já se s tím nyní vyrovnával a přemítal, co udělat.
„Věděla jsem o tobě, můj pane, poněvadž si o tobě ve vesnici povídali, ale nikdy jsem tě neviděla. Nesnáším muže. Jak křesťany, tak mohamedány, pohany a vůbec všechny chlapy. Nenávidím je. Ale když mi Velš prozradil, že chceš zůstat na Slunečním kameni, dostala jsem ten nápad a šla se poradit
s Druidem.“
„Jaký nápad?“
„Vzpomínáš si, jak ses mě ptal, proč se mě chtěli moji lidé zbavit? Neřekla jsem ti pravdu. Věděla jsem, že moje přítomnost pro ně znamená smrtelnou hrozbu, poněvadž u nich mě Kerimak bude hledat nejdřív.“
Pořád mi její slova zněla v uších.
Vysvětlovala v nich, proč souhlasila s návrhem Velše a pak i Druida, aby ji pohané za mne vydali. Dívala se přitom do plamenů ohně našeho tábořiště v močálech a ani jednou na mne nepohlédla.
„Kdyby Kerimak přišel do vesnice a trval na tom, že si mě řádně koupil, možná by mě stařešina vydal, aby zabránil, že se ten lotr vrátí s křesťanskými vojáky a vyhladí ostatní. Kdežto ty sám nejsi s vojáky nijak zadobře.“
„Kdo je Kerimak?“
„Chlap, co za mne dal stařešinovi zlato. Odvezl mě na východ a prodal jednomu zazobanému arabskému kupci, co tam na Dunaj přivezl na svojí lodi zboží. Tomu jsem po čase utekla, ale pak mi pověděl jeden Maďar, že ví od Kerimaka, že za to, co jsem kupci provedla, mně jednou uřízne hlavu, aby ji přinesl Arabovi ukázat a dostal za ni velkou odměnu.“
„Cos provedla tomu kupci?“
„Vykleštila jsem ho.“
„Můj Bože!“ řekl jsem pouze a pak jsme dlouho mlčeli, než jsem se přiměl ptát se dál. „Dopustila ses strašlivého zločinu, víš to vůbec?“
„Já vím,“ přiznala, „mohla jsem ho rovnou zamordovat, když se mi podařilo praštit ho do hlavy a přivést k mrákotám. To by však měl příliš lehký konec, můj pane.“
„Pro takový čin jsi musela chovat velkou zášť.“
„Víc než to, můj pane. Začala jsem nenávidět sama sebe a když mě Kerimak prodal Arabovi jako otrokyni, měla jsem za to, že to pro mne může být už jenom vysvobození. Jenže to snad bylo ještě horší. Ten kupec měl na lodi už několik manželek. A těm nařídil, když si mě přivedl, aby nejprve zabránily mým ženským tužbám po jiných mužích. A ony to udělaly.“
„Co udělaly?“
„Obřezaly mě. Byla to příšerná bolest, mnohem horší, než když mě mrzačil Kerimak.“
Nechápal jsem to. „Cože ti provedly?“
„Uřízly mi pysky, co mají ženské uvnitř na okraji pochvy. Málem jsem z toho utrpení úplně zešílela a prosila bohy, abych už umřela. Hojilo se to pomalu a dlouho.“
Nebylo složité pochopit, co mi Zubřice vlastně svěřuje.
Horší bylo, že za svou upřímnost očekávala ode mne jakési rozhřešení. Nevěděl jsem o žádném a lámal si s tím hlavu celou noc. Vyjevila mi sice otřesné zážitky, které samy o sobě byly ospravedlněním toho, proč mě oklamala tou pohanskou veselkou, ale já hlavně zápolil s vlastním zklamáním.
Zatímco jsem bláhově uvěřil, že upouštěla ze své řeči od hrubostí a ustupovala mi i v rozličných věcech pro křesťanské poučení, či kvůli mně samotnému, ona to ve skutečnosti činila pro vlastní sobecký užitek a její pokora byla jenom neupřímnou a předstíranou hrou.
Využívala mne.
Sám jsem pro ni vůbec nic neznamenal.
Odháněl jsem tu myšlenku, říkal si, že pochopení pro mou osobu jsem od ní nikdy ani nečekal, ale vracela se mi ublíženě a neodbytně do hlavy.
Možná mne posedla pýcha.
Ráno jsme jen zběžně posnídali, napili se vody z čistého pramene a s rozporcovaným losem v rancích na zádech a s velkou svinutou kůží se vydali k loďce. K našemu nočnímu rozhovoru jsme se nevraceli. Žena sice po mně po očku pokukovala, snad očekávala, že se nějak rozhodnu, ale já pořád nevěděl, jak se mám zachovat.
V podstatě byly jen dvě možnosti.
Chci-li zůstat na Slunečním kameni, musím ji poslat od sebe pryč, anebo, nemám-li se rovněž stát sobcem, vytratit se i s ní kamsi do zcela neznámých končin, velmi daleko od její vesnice, kde nás Kerimak a jeho kumpáni nikdy nenajdou.
Byla ještě třetí možnost.
Ta mi ale připadala hodně sebevražedná.
Při plavbě proti proudu říčky jsme se hlavně oháněli bidlem, či kráčeli po břehu a vlekli loďku za sebou na řemenu, takže na nějaké hlasité úvahy nám stejně nezbývala síla.
„A cos ode mne čekala?“ zeptal jsem se v noci.
„To úplně nevím, můj pane,“ odpověděla dost zkroušeně. „Vždyť jsem tě poprvně viděla až na naší veselce.“
„Něco sis přece musela představovat!?“
„Něco?“ pokrčila rameny. „Že se prostě nemůžu zachovat jako děvka, poněvadž kdybych na to měla žaludek, mohla jsem se schovat rovnou v nevěstinci, kde by mě Kerimak buď nenašel, anebo by mě před ním ochránili ti, co děvky popásají.“
„Nechováš se přece jako děvka,“ řekl jsem.
„Ani bych se tak chovat nemohla,“ řekla. „Zabila bych každýho muže po prvním dotyku.“
„Musela sis určitě představovat něco jiného!“
„Že ti budu sloužit jako dobrá hospodyně a ty mě za to ochráníš,“ přiznala. „Nemysli si, mockrát mě už napadlo, že bych se vydala do lesů sama, ale bojím se toho.“
„Máš síly za dva chlapy.“
„Ba ne, můj pane. Já si neumím povídat sama se sebou nebo s ptákama na stromech.“
Vytáhli jsme loďku na břeh.
Pak jsme vyložili náklad a já šel za Bělkou.
Klisna vypadala spokojeně. Přivítala mě svým přátelským frknutím, olízla mi ucho a já ji vypustil do ohrady, abych po ní vykydal kobližky a uklidil stáj.
Možná jsem opravdu podléhal vlastní pýše.
Zubřice se přeci vůbec nemusela přiznávat ke Kerimakovi jako k nějakému podvodu. Stačilo jí, aby mi naznačila, že pobyt na Slunečním kameni provází zároveň nebezpečí z návratu někoho, kdo je součástí jejího bývalého života a mne by ani nenapadlo nazvat to podvodem na mé osobě.
Pochopil bych to.
Byla by to pouhá skutečnost, zlá a krutá, ale jinou jsem už ani neznal. Hledal bych jistě pro nás oba nějaké východisko a nepřemítal o pohnutkách, které ona považovala za přiznání k podvodu.
„Třeba Kerimak už dávno zapomněl, čím ti vyhrožoval,“ napadlo mě v noci, „a tolik let odloučení dokáže z člověka odplavit nenávist i lásku.“
„Tohle neříkej, můj pane,“ pravila Zubřice vyděšeně, „vždyť ho vůbec neznáš! On není člověk jako ty nebo já. Je to ukrutná šelma a určitě se tak už narodil.“
„Říkala jsi, že i on tě týral?“
„Ano, ale nechtěj o tom nic slyšet, můj pane!“
Vynášel jsem v ošatce hnůj na místo příštího hnojiště a podíval se ke břehu. Zubřice řezala losí maso na tenké pruhy, navlékala je na strunu ze střívka, aby je nechala vysušit na prudkém slunci. Vzal jsem sekyru a pustil se do pěkně rovné sosnové soušky, abych z ní natesal tenké fošny.
Zubřice mě chvilku pozorovala.
O to víc zarputile jsem mával sekyrou.
Chtěl jsem ze sebe vytřást pýchu.
Pochopila, že tu chci zůstat.
Nezeptala se na to, neboť hovor už proběhl v noci.
„Copak Kerimak ví, kde tě najde?“
„On ví, že jsem skočila z kupcovy lodi do vody Dunaje a nemohla doplavat jinam, než někam k Maďarům. A jirchář ví, že jsem se chtěla vrátit do svojí vesnice do lesů.“
„Odešla jsi z vesnice, aby tě tam nenašel?“
„To hlavně, ale taky proto, že mezi lidmi se nedá žít a já už ani nemůžu.“
„Proč si myslíš, že bys nemohla žít s lidmi?“
„Lidi spolu žít nechtějí.“
„Jak jsi na to přišla?“
„To dá rozum,“ pravila přesvědčivě. „Proč by se pořád jen zabíjeli?!“
Podobné poznání i mne přivedlo do lesů, ale o sobě jsem nemínil hovořit. Právě tak jsem jí zamlčel i svoje vlastní pohnutky, které mě přivedly až sem. „A jak dokáže Kerimak najít vaši vesnici?“ zeptal jsem se u ohně pod osikou.
„Zrovna jako jsem ji našla já,“ řekla. „Kdo totiž neví, co a proč hledá, nenajde to. Jenomže já přece věděla, co hledám a chtěla jsem to najít.“
Otesávání soušky mi dávalo zabrat.
Pro účel, kvůli němuž jsem se potýkal se sosnou, stačilo by rozštípnout z tenčích kmenů jen půlky, ale já se nutně potřeboval vyčerpat a unavit. Jinak by se mi určitě rozpadl mozek v hlavě, jak mě přiznání Zubřice nutilo najít pro oba nějaké jiné přijatelné a snadné řešení.
Žádné však nebylo.
Dlouhé mlčení porušila ona.
„Můžu se tě na něco optat, můj pane?“ Kývl jsem a ona přišla blíž. „Od chvíle, co jsem se v noci přiznala k tomu podvodu na tobě, neřekl jsi mi už má paní. Znamená to, co si myslím?“
„Nevím, co si myslíš,“ přestal jsem tesat, „a taky ani nevím, že jsem tě tak už neoslovil. Asi mi to neleze z pusy.“
„Chceš, abych od tebe odešla, viď, můj pane?“
„Chci, abys do mě nehučela,“ rozmáchl jsem se urputně sekyrou, „nebo se posekám a ty postele nikdy nedodělám!“
Chvíli mlčela a přemýšlela.
„Můj pane,“ zeptala se opatrně, „říkal jsi postele, anebo postel?“
„Řekl jsem postele.“
Rozhodl jsem tak o té třetí možnosti, přestože mě stála nemalé přemáhání. Nevím, učinil-li jsem tak kvůli tomu, co mi bratranec Vojtěch často vsouval do hlavy o pocitu blaženosti z křesťanského odpouštění, či kvůli tomu, čím ta pohanská žena oslabovala můj vlastní rozum a co neumím pojmenovat. Anebo se mi podařilo odehnat od sebe ublíženeckou pýchu.
„Myslíš tím dvě postele, můj pane?“ špitla.
„Slyšela´s dobře a mlč už, ženská!“
Hezky se na mne usmála a zaplavily se jí oči.
Tehdy jsem ji uviděl poprvé zaplakat.

*   *   *

Po chvíli setřela slzy a přinesla dížku.
Nasypala do ní mouku, sůl, trochu kvasu, zalila to vodou a uhnětla těsto. Pak nechala dížku odpočívat a rozdělala oheň v peci, aby se řádně rozpálila, a věnovala se úpravě postelí. Kupodivu nic nenamítala, když jsem ta lůžka umístil vedle sebe do rohu místnosti, namísto toho, abych je postavil za sebou a obě ke stěně.
„Jen je tak postav,“ usmála se. „Kdyby nás navštívil lovec Vintíř, mohl by si pomyslet, že to mezi námi neklape.“
„Můžeš mi půjčit svůj stříbrný plíšek, má paní?“ zeptal jsem se.
Zvedla překvapeně hlavu od postele u zdi, kterou si hned vybrala a vystýlala ji slámou. „Jaký plíšek máš na mysli, můj pane?“
„Ten lesklý, jak do něho hledíš, když si myslíš, že se nedívám.“
„Ty myslíš zrcátko, viď, můj pane?“ kývla, vytáhla ze svých věcí plíšek, vyleštila ho, aby se pěkně blýskal, podala mi ho a přiložila dříví do pece.
Po dlouhých měsících jsem se prohlédl.
Zíral na mne obličej plný červených pupenců od hmyzích žihadel, rámovaný několik let nestříhanými vlasy a neholeným plnovousem. Vlastně to byl hmyz, kvůli němuž jsem požádal o stříbrný plíšek. Když jsem se po práci s fošnami konečně vykoupal a zbavil se celodenního potu a třísek, nepodařilo se mi vůbec rozčesat vlasy, ani vousy, beznadějně slepené stovkami much, muchniček a broučků nalapaných v rašeliništi a močálech.
Odebral jsem se ke svému starému přístřešku, pověsil plíšek na podpěrnou tyč, vzal tesák, uřízl ze své kštice dobře na deset coulů délky vlasů a odřezal si z tváří plnovous.
Zubřice se přišla na mne podívat.
„Bože, ty strašně krvácíš, pořezal ses!“ vykřikla, odběhla, aby se vzápětí vrátila s hrstí rozmačkaných lodyh z přesličky a s dalšími pomůckami. „Tohle ti tu krev zastaví, chvíli si to podrž na tváři,“ řekla. „Upravím ti zatím vlasy na krku, vypadají, jako by ti je uhryzala Bělka.“ Cvakala na
mé hlavě dvěma noži, uprostřed spojenými malým čepem.
„Čím mi to cvakáš vlasy?“ zeptal jsem se.
„Nevím, jak se tomu říká po vašem,“ zamyslela se. „Já bych tomu asi řekla nožnice, ale nevím to přesně.“
„V Pelhřími používají na rouno nůžky, jenže jejich nože jsou spojeny jen pružným plechem a ne čepem,“ řekl jsem, ale jí to bylo jedno, neboť jak to ošetření skončila, zadívala se na mne a vyvalila oči.
Zděšeně vypískla.
Sejmul jsem z tváří přesličku. „Stalo se něco?“
„Ano,“ vykvíkla a ukazovala na mou tvář, jako by mě právě z něčeho obviňovala. „Můj pane, ty nejsi starej!“
„A cos myslela?“
„Že máš věk, jako bys byl můj otec.“
„To těžko,“ řekl jsem, „znám sice chasníky, co uměli zplodit dceru ve třinácti letech, ale já k nim nepatřím.“
„Hrome!“ zaklela znovu udiveně a odebrala zpátky do domu, aby uhnětla z těsta malé bochánky. Posypala je kmínem, vymetla rozpálené ohniště od popele, vložila bochánky na dno
a otvor zakryla mokrou habrovou deskou.
Díval jsem se, jak se činí, ale ona se dívala na mne, jak jen tak okouním. Její pokukování mě rozčilovalo. „Co na mne pořád tak hledíš?“ zeptal jsem. „Prostě jsem se oholil a co má být?“
Zahihňala se. „Nezlob se, můj pane, ale já si na tebe nemůžu zvyknout,“ přiznala a zadívala se konečně jinam.
„Budeš dneska spát v domě, když má Bělka už svoji maštal?“
„Budu,“ řekl jsem, „proč se ptáš?“
„Jestli mám připravit i tvoji postel.“
„Díky, to se mi hodí.“
Odběhla k řece, posbírala všechny přikrývky z mého ležení pod přístřeškem a v náruči s nimi odkvačila do srubu.
Já chytil v ohradě klisnu a odvedl ji do stáje.
Byl nejvyšší čas, stmívalo se.
Když jsem zasedl ke stolu, čekaly v ošatce bochánky čerstvě upečeného chleba a malá miska se solí. Večeřeli jsme mlčky. Každému z nás probíhaly hlavou patrně různé myšlenky, anebo jsme se prostě varovali promluvit.
Byl to náš první chléb.
Potom jsme se odebrali k řece. Již podle vlastního zvyku jsme se umyli, každý na svém obvyklém místě, z dohledu toho druhého. Když jsem se vrátil do domu, Zubřice ležela ve své posteli.
Na stole svítil zbytek svíce.
Vytáhl jsem dlouhý pletený řemínek, jímž v zimě z odstupu skrýše stahuji dvířka u pastí s lapeným zvířetem. Jedním koncem jsem přivázal řemínek k podpěrné tyči u stáje, natáhl ho k protější stěně mezi naše postele, abych jeho druhý konec přivázal ke klínku, zatlučeného do otvoru klády.
Nemohla na mne vidět, neboť ležela zcela zavinutá do své lehké tkané pokrývky, čelem obrácená ke stěně, a měla mě tudíž za zády. „Co to děláš, můj pane?“ zamumlala.
„Napnul jsem řemen, abych přes něj přehodil houni pro tvou vytouženou zástěnu, má paní,“ řekl jsem.
„Ale to nemusíš, můj pane,“ pravila do stěny, „teď už to není zapotřebí.“
„Vážně ne?“ podivil jsem se.
„Opravdu ne,“ zašeptala, „a lehni si už!“
Stáhl jsem ze sebe oblečení a ulehl.
Prudce oddychovala a já taky.
„Je mi horko,“ řekla po chvíli, „můžeš ze mne stáhnout tu pokrývku?“
Udělal jsem to.

*   *   *

Zapomněl jsem sfouknout svíci.
Neležel jsem s ženou v posteli poprvé, ale nikdy se tak nestalo při světle. A rovněž žádná z nich nebyla bez spodního nebo nočního oblečení. Vrcholem nejdůvěrnějšího zážitku býval pro mne pokradmý pohled na kousek obnažené pokožky ženských nohou. Myslím tím tu ukrývanou část nad horním lemem punčoch nebo při vyhrnutých suknicích pradlen u potoka, ale tělo ženy bez nitky oděvu jsem takhle zblízka na dotek uviděl poprvé.
Zubřice ležela ke mně obrácená zády.
Z útlého pasu a hluboce prohnutých beder lákala můj zrak na vypouklou nahotou oblin, o jejichž účinku na mužské smysly se mi však dosud ani nezdálo. Jakoby mi tím nabízela vlastní bezmocnost a vyjádřila samičí pokoru. Pocítil jsem ve spáncích vlastní tep a neudržel vzdechnutí.
„Nemusíš si vůbec nic zakazovat, můj pane,“ zašeptala.
Kdykoliv před tímto okamžikem bych považoval takový jev jen za cosi zvířecího, za něco, co se přímo vzpouzí křesťanské mravnosti a obecně platné slušnosti, pak nyní jsem tomuto aktu nejdůvěrnějšího odevzdávání neodolal.
Uchopil jsem ji za boky a přitiskl se.
A ona, s jakýmsi zasténáním, se měkce ke mně přimáčkla.
Pohybovali jsme se oba jen velmi nepatrně, jako bychom spíš houpavě vychutnávali blízkost jeden druhého, i když v tom spojení bylo hodně živočišného, neboť jsme si přitom nehleděli vzájemně do očí. Celé vědomí se mi naráz obdařilo její tělesností, sevřel jsem naplněné dlaně, abych i ve svých rukou pocítil neskonalost ženskosti. Vzájemný pohyb se zrychlil. Pak náhle ustal. Rozechvěla se jako nástroj rozdrnčený něžnými tóny, radostně vykřikla, když pocítila, že i ze mne ve sladké křeči
tryská podobná radost a znehybněla.
Po chvíli zhluboka a v jakémsi stonu vydechla.
Velmi zvolna se opět ponořila do pokrývek. „Můžeš mě zase zakrýt, můj pane?“ hlesla prosebně.
Udělal jsem, co si přála.
„Proč se ke mně neotočíš tváří, má paní?“ zeptal jsem se, když se mi podařilo vydýchat se a zklidnit.
Neodpověděla.
„Chci se na tebe dívat,“ naléhal jsem.
„Prosím tě, vydrž a nemluv, můj pane,“ zašeptala a nepohnula se, „já si zase chci trošku v sobě podržet tuhle chvilku.“
Přemohl jsem v sobě touhu znovu se sytit tou dosud jenom tušenou a odmítanou ženskostí Zubřice a díval se kamsi do stropu. Po dosti dlouhé chvíli jsem svou otázku opakoval.
Odpověděla pravidelným oddychováním.
Usnula a svíce dohořela.

Pokračování příště...   
 

Román vyšel v roce 1999 v nakladatelství AGAVE.
Copyright © Zdeněk Pošíval
Ilustrace exkluzivně pro Pozitivní noviny © Jan Filip

Portrét autora románu naleznete v článku
Rozpravy Zdeňka Pošívala aneb Co učinit s lidským světem

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 03. 10. 2011.