Bylo mi jedno, jestli Bělku uštvu.
Nedopřál jsem jí ani sobě přestávku na odpočinek a šel dál i v noci, kdy jsem opustil sedlo a táhl za sebou klisnu na otěžích. Naštěstí cesta byla schůdná, neboť opět svítil měsíc v úplňku.
Napadlo mě, že ani nedokážu spočítat, po kolikáté už za tu dobu, co žiji se Zubřicí. Roztřásl jsem se obavou, aby to nebylo naposled.
Odháněl jsem od sebe představy, co by se mohlo v tuhle chvíli dít na Slunečním kameni a modlil se, abych tam byl dřív než tři chlapi, co neznají nejkratší cestu, protože jinak bych na ně určitě musel narazit.
Jenže se jim podařilo být tam dřív.
Narazili patrně na moji pěšinu.
Nejdřív jsem uviděl jejich koně. Upoutali je na dlouhé otěže přímo ke starému přístěnku s uloženým senem, v němž se bůhví jak dlouho už hrabali, dupali po něm a ničili ho.
Lidé na dohled kolem srubu nebyli.
Museli se nacházet uvnitř.
Všechno se ve mně sevřelo jakousi úzkostí.
Ten pocit jsem už dobře znal.
Poprvé jsem ho prožíval s Radimem při pohledu na hořící Libici, obklopenou řičícím houfem rozběsněných a vítězných mordýřů. Nejprve jsem chtěl vrhnout se na ně, bít se, zahynout s ostatními. Když jsme však poznali, že tam je už navždy rozhodnuto, couvli jsme do skrýše za křovisky. Podruhé jsem tu úzkost pocítil, když z již vychladlého spáleniště mého rodného hradiště na mne mezi nedohořelými trámy vykukovaly zuhelnatělé pahýly a kosti mých nejbližších lidí a já je pohřbíval.
Jistá úzkost mě posedla i onu noc, kdy jsem přelézal ohradu, aby dostal zpět Bělku, ale tehdy to nebyla pouhá obava o život, neboť při objevení své přítomnosti musel bych čelit jedinému strážci. Byl by to boj muže proti muži. Moje úzkost pramenila z představy, že bych ho musel zabít, byť to byl Vršovec. I já mohl zahynout, ale nikoliv z nepoctivé přesily.
Potřetí se mi sevřel žaludek strachem při pohledu na vojáky, jimž se zachtělo sebrat moje zboží, a já se nezmohl na nic víc, než na slovní vzdor.
Teď už jsem ustoupit nehodlal.
Musel jsem dovnitř a patrně se bít.
Podařilo se mi donutit se, abych neudělal předem žádné závěry. Sesedl jsem z Bělky až těsně u vchodu do maštale, rovnou ji vzal za uzdu a vešel s ní do jejího stání. Bujaře jsem zahlaholil přes přepážku cosi o tom, že vítám své hosty, přicházejí-li v pokoji k mému stolu.
„Ty seš ten lovec Jaroslav?“ ozvalo se ze světnice.
„Jestli se v tomhle domě jmenuji jinak, tak to mi tedy uniklo,“ řekl jsem a odsedlal klisnu. „Nejste tady náhodou kvůli mé nedoplacené dani?“
„Hovno,“ pravil v obličeji potetovaný muž, ležící jako paša v mé posteli. Tmavé vlasy měl spletené do copánků a na sobě navlečenou drátěnou košili, spletenou z drobných kroužků ze železa, jakou spíš nosívají movití ozbrojenci. „My jsme přijeli navštívit Zubřici. Víme, že teď otročí tobě. Kde ji máš?“ „Ona tu není?“ zeptal jsem se hloupě, ale neuvěřitelně se mi ulevilo, že o  í nic nevědí. Vešel jsem do místnosti, ale jen jedním krokem, abych měl po ruce oštěp, který zůstal opřený hned u vchodu do maštale. Na lavici seděli dva chlapi. Jeden z nich měl tmavou kůži. Na stole jim ležely tesáky. Měli
naprostou jistotu ze své převahy. Meče i luky si dokonce opřeli o stěnu vedle pece a tudíž je měli z dosahu. „Tak ta ode mne určitě utekla, protože u mne je služba těžká.“
„Tohle si vykládej holubům!“ zachechtal se ležící muž pobaveně a ukázal mi její noční halenu. „Voda v kuthanu byla ještě vařící, když jsme sem vešli.“
„V tom případě si asi jen odskočila.“
„Kam?“
„Jak to mám vědět? Sám jsem byl pár dnů pryč.“
„Tak na ni počkáš s náma,“ pravil muž na posteli, „a až se vrátí, zbavíš se jí, poněvadž tu nemá co pohledávat!“
Žádnou prodlevu jsem už nemohl připustit.
Stačila by jim malá chvilička, aby si uvědomili, že mne jejich návštěva zase tak moc nepřekvapila, jak jsem se snažil předstírat. V některých končinách bývá sice dobrým zvykem mít otevřené dveře pro náhodné poutníky, ale kdybych odložil věci, jak to učinili oni, a choval se i nadále obyčejně jako po svém obvyklém příjezdu do domu, ztratil bych poslední výhodu.
„Nejsi ty Kerimak?“ zeptal jsem se.
Zaskočilo ho to. „Jak to víš?“
„Něco jsem už o tobě slyšel.“
„Neříkej, a co!?“
Na tu otázku jsem odpověděl a nadosmrti nepochopím, kde se to ve mně vzalo. „Slyšel jsem, že sis nechal na proutek mezi nohama vytetovat obra Atlase, aby se zdál větší. Je to pravda?“
K nevíře, ale zabralo to.
Chlapi se strašně zarazili a podívali se po sobě, což mi stačilo na to, abych si připravil tesák i oštěp. Kerimak se v posteli posadil, došlo mu, že nejsem jen pokojný a odevzdaný chasník, ale neměl při ruce zbraň. Zalapal po dechu, chtěl mi odpovědět, nešlo mu to, a pak se pořádně nadýchl a  nepříčetně zařval na mouřenína.
„Zabij toho blázna, Ahmede!“
Myslím si, že jsem trochu spoléhal právě na to, že Kerimak a jeho kumpáni mají sice kuráž a nestydatost, ale díky tomu, co mi vyprávěla Zubřice, bylo mi jasné, že to musí být zároveň omezenci. Nezastírám, že jsem se bál, ale musel jsem udělat, co jsem udělal, a co v té kratičké chvíli byla opravdu jediná možnost, k níž mi dali oprávněný důvod, abych se sám a úmyslně nedopustil jen chladné vraždy.
Mouřenín sáhl na stůl.
Po právu jsem zabil já jeho.
Ve srubu pleskl tesák, jak mě ho učil vrhat Soběbor.
„Musíš to cvičit znovu a znovu,“ říkával mi nejstarší bratranec, postavil přede mne desku z měkkého lipového kmenu a podle počtu vpichů do dřeva lehce poznal, byl-li jsem pilný. Nebyl vůči mně o nic shovívavější než Křišťan, když mě znovu a znovu zkoušel ze znalosti latiny a Desatera. „Ještě pár dnů a budeš to umět,“ pochválil mě. „Třeba na jediné trefě bude stát tvůj život.“
Tesák skončil v mouřenínově krku.
Ten se sesunul k podlaze jako prázdný pytel.
Kerimak na posteli úlekem zkoprněl a schoval raději ruce pod pokrývku, neboť vedle hlavy jeho druhého komplice se zabodl do stěny oštěp, který jsem po něm levicí vzápětí mrštil, žel chybně a o coul vedle.
Muž u stolu na mne jen bezmocně poulil oči.
Otevřel jsem dveře srubu dokořán. „A teď se zvedněte a odejděte z mého domu!“ řekl jsem sice sebejistě, ale přitom se mi klepala kolena.
Kerimak prováděl, oč jsem ho požádal.
Zvolna se zvedal v posteli na nohy.
Hlas mi přeskakoval rozčílením. „Venku vám vysvětlím, co uděláte dál.“
Lotr nebyl takový hlupák, jak jsem se o něm domníval. „Lovec nemá už žádnou zbraň!“ zaječel.
Měl pravdu, neměl jsem zbraň.
Proskočil jsem těmi otevřenými dveřmi rovnou do stráně pod srubem, udělal pár obratů jako když děti válejí sudy, pak jsem kličkoval podobně jako zajíc na útěku, ale to už po mně stříleli z luku, jenže se jim nepodařilo mě zasáhnout a já se mezitím ukryl za přístřešek, odvázal jejich koně, plácl je po
zadcích a ti líně odběhli kamsi k řece.
Kerimakův komplic se postavil do dveří srubu s lukem, nekryl se a díval se po mně. Náhle se popadl za oko, zapotácel se, zhroutil se v mrákotách a vypadl ze dveří do trávy před domem.
Zubřici na něj stačil jediný oblázek.
Chlap zůstal ležet venku, ale dveře se zavřely.
Kerimak zůstal uvnitř.

„Je tam jako ve tvrzi.“
Zubřice se vedle mne vynořila jako opravdový duch. Užila tutéž cestu, jak to provedla tenkrát, když nás chtěl dostat Velš. Měla v hlase starost a já se jí moc nedivil, neboť náš srub vyhlížel opravdu nedobytně.
„Kdes nechala kuši?“ zeptal jsem se.
„Zůstala v jeskyni,“ odpověděla žena rozmrzele. „Tím liščím doupětem nešla protáhnout.“
„Naštěstí Kerimak o jeskyni neví,“ připomněl jsem.
„Co chceš udělat, můj pane?“
„Máš dost oblázků, má paní?“ položil jsem otázku místo odpovědi.
„Mám jich plnou hrst.“
„Dobře,“ řekl jsem. „Kerimak si myslí, že tu na něho čekám, aby vyšel. Bude mě chtít podražďovat, harcovat a nutit, abych vystřelil. Potom buď vyběhne chytat koně a uteče, anebo přeběhne někam do úkrytu a půjde po mně.“
„Na to se těším a bacím ho,“ pravila žena.
„Nic takového!“ zarazil jsem ji. „Ty ho naopak musíš udržet uvnitř.“
Můj nápad se jí nelíbil. „Může se uvnitř udržet až do tmy a pak někam zmizet.“
„Neudrží se.“
„Má tam všeho na tejden,“ namítla. „Prosím, nech mě ho bacit do hlavy kamenem, a budeme mít pokoj navždycky.“
„Copak na tebe bude pokorně čekat, abys ho bacila?“ odmítl jsem ten návrh. „Ty ho jen pěkně drž uvnitř a já mu jeskyní vpadnu do zad. Počítej desetkrát do deseti a pak začni házet. Miř na okna a zkus se trefovat do střílen!“ políbil jsem ji na tvář a chtěl se vydat zezadu na skálu, ale popadla
mě za rukáv.
„Kerimak má uvnitř Bělku, můj pane. Jestli se mu podaří vyvést ji ven a nasednout, pak odsud zmizí, ale znovu se vrátí a všechno začne nanovo,“ řekla. „Sežene si zlato a za ně si najme další mordýře.“
Vytrhl jsem se jí. „Začni počítat, má paní!“
Oběhl jsem zezadu přístřešek a křoviny.
Dával jsem si pozor na hluk.
Když jsem lezl skalním komínem po žebříku dolů, ozval se smrtelný křik, jak Zubřice dobíjela toho chlapa u dveří mého domu, neboť se probral z mrákot. V jeskyni naštěstí svítila loučka, kterou tam má paní moudře zanechala, takže jsem kuši, šipky a meč ihned našel. Zakrývací dvířka do stáje se mi
nepodařilo otevřít zcela tiše, ale Kerimak byl plně zaměstnán střílnou v okenici, do níž dunivě udeřily první oblázky.
I Bělka naštěstí neklidně vyhazovala a ržála. Tetovaný lotr jí nevěnoval pozornost, neboť v tu chvíli mu prolétl těsně kolem hlavy oblázek, který se Zubřici podařilo prohodit otvorem střílny. Kamínek po pádu rachotil po světnici a lotr přeslechl hluk ze stáje.
Kerimak věděl, že venku potřebuje žena chviličku na sebrání dalších kamenů, či na zamíření, a troufl si vrátit se ke střílně a namířil luk směrem k přístřešku.
I já namířil svůj natažený samostříl.
Počkal jsem si, až i on trochu natáhne tětivu.
„Tvoje snaha je marná, Kerimaku,“ řekl jsem od vchodu ze stáje do světnice. „Mohl bych tě hravě zastřelit, ale já nejsem vrah a chci si promluvit.“
Otočil se i s lukem ke mně. „Jdi do řiti! O čem chceš ještě mluvit?“
„Chci s tebou mluvit o tom, proč jsi sem vážil cestu.“
„Řekl jsem to.“
„Mně to nestačí.“
„Já si přišel pro pičku, za kterou jsem zaplatil valoun zlata,“ odpověděl rychle, ale nemyslel na to, co říká, neboť mírně přešlápl a postavil se pevněji na nohy. „Ona patří tedy mně.“
„Vždyť jsi ji prodal.“
„Prodal jsem ji bohatýmu kupci,“ zatřepal náhle prudce hlavou. Začalo se mu orosovat čelo, kapky potu mu stékaly do očí. „Měla se u Araba dobře, ale zmrzačila ho.“
„Tvoje už tedy nebyla.“
„Kupcovi lidi mě zajali. Musel jsem prodat loď, abych vrátil zlato, co mi za ni dal. A hodně navrch za bolest, co mu způsobila. Jinak by mě vymrskal a popravil. Navíc mě nechal
odpřisáhnout, že mu přinesu její hlavu. Aspoň že za ni dostanu zpátky pět solidů,“ přimhouřil jedno oko, aby přes hrot svého šípu v luku viděl lépe na mou hlavu, ale tětivu neměl dosud pružně nataženou. „To ty seš zloděj, lovče, a ne já!“
„Říkáš pět solidů ve zlatě?“ hvízl jsem obdivně. „A to je hodně v denárech?“
„To bych řek! Jeden solidus se teď počítá jako dvanáct denárů.“ Do stěny vedle jeho hlavy uhodil zvenku oblázek. Lotr se lekl a otevřel opět obě oči. „Chceš se dohodnout?“
„Možná,“ řekl jsem a pocítil nepříjemnou tíhu své kuše, „ale nejdřív potřebuji vědět, proč tě to za ní hnalo takovou dálku. Nevěřím, že to bylo jenom kvůli zlatým solidům. Na takovou dlouhou cestu to zase není tolik. Jak jsi šel dlouho?“
„Tři roky.“
„Za tři roky se ti pět solidů nemůže vyplatit.“
„Ne, jenom kvůli zlatu to nebylo.“
„Proč tedy?“ Uviděl jsem, jak znovu přimhouřil oko, aby to vzájemné měření trpělivosti ukončil, a tak jsem s namířenou kuší přidřepl. „Co tě sem opravdu přivedlo, Kerimaku?“
Do okenice zabubnovaly zvenku další oblázky.
Kerimak několikrát neklidně zamrkal a přemístil zvolna hrot svého šípu o něco níž. Neodpověděl.
„Souží tě k ní láska?“ ptal jsem se dál.
„Ani náhodou,“ otřásl se odporem. „Ona mi prostě patří a to je celý. Musel jsem ji koupit od kupce zpátky. Je to můj jedinej majetek.“
„Křesťan by neměl vlastnit člověka.“
„Nedej se vysmát, lovče! Křesťani dopravujou na východ mraky otroků a dovážejí za ně perly, koření, hedvábí a další zboží. A pak, ona je jen ženská a navíc pohanka.“
„Svým útěkem tě zradila.“
„I dobrá kobyla tě kopne, když si nedáš pozor.“
„A co když tě ta kobyla chce rozdupat?“
„Pak si zaslouží podřezat krk. Užírám se vzteky, že mě doběhla jedna pitomá kobyla,“ odpověděl a ani se nad tím nerozmýšlel. „Seš spokojenej?“
„Ne,“ řekl jsem, „nevěřím, že vztek může mít takovou sílu, aby tě zanesl až sem a nevyprchal při cestě.“
„Na to si můžeš vsadit, lovče, že má takovou sílu.“
„Slyším to poprvé.“
„Poslední rok jsem už vůbec nedokázal myslet na něco jinýho. Těšil jsem se jako dítě na to, jak ji popadnu za krk, aby se mi konečně přestala chechtat do obličeje, když se mi každou noc až do dneška zjevovala.“
„Nemohla se ti zjevovat, nehnula se odsud na krok.“
„Ba, nemoh jsem kvůli ní zavřít oči.“
„To není vztek, Kerimaku!“ řekl jsem.
„A co to je?“
„Zášť.“
„Nech si ty řečičky! Nebavíš mě, lovče. Pověz mi radši, jak se chceš dohodnout!“
„Víš co? Mysli si, že jsem si ji od tebe koupil.“
„A cos mi za ni dal?“
„Na kolik si ceníš svůj život, Kerimaku?“
Neodpověděl hned. Přemýšlel a nevymyslel nic. „Jdi do řiti, ty sráči!“ zařval, dotáhl tětivu, aby rozevřel prsty, držící konec šípu.
Vystřelil jsem.
Ostrá šipka se prudce zabodla do dřeva luku.
Rozštípla ho.
Lotrova zbraň se rozlomila, tětiva splaskla a šíp spadl neškodně na zem.
Mrštil po mně zlostně zbytky luku, ale to už jsem držel v ruce meč, vnořil jeho špici do kůže na lotrově krku, otevřel jsem levicí dveře a pokynul mu, aby vyšel ven. Prošel vchodem se zdviženýma rukama a zadíval se k přístřešku.
Tam stála má paní a v hrsti svírala oblázky.
Spoutal jsem ho.

Zubřice zuřila.
Trvalo mi dlouho, než jsem ji přesvědčil, aby svázaného zajatce nechala na pokoji. Když pochopila, že nedovolím, aby ho zabila, chtěla ho alespoň vykastrovat a vytáhla odněkud ten svůj nůž se zahnutou čepelí.
Oči Kerimaka se potáhly hrůzou.
Měl konečně důvod uvěřit, že ta kdysi poslušná a svými lidmi prodaná pohanská dívka, jíž svět určil roli pouhopouhé souložnice, by se neostýchala udělat to znovu i jemu. Možná už konečně uvěřil, že žena chová v sobě jinou než samičí pokoru a přisouzenou oddanost služebnice.
„Uříznu mu jenom to moudí, můj pane,“ soptila umanutě, „poněvadž on ho má pro nečisté věci!“
„Nepřeji si, aby ses dotýkala cizího muže!“ zakřičel
jsem a to na ni zabralo. „Až chytíš koně vetřelců, dovolím pouze, abys ty dva muže, co to už mají za sebou, připoutala na jejich sedla. Na hlavy mrtvých natáhni pytlíky od mouky, jinak by se po cestě na jejich pozůstatcích přiživoval hmyz.“ Odešla poslušně od zajatce, ale já ještě neskončil. „A teď mi dej
svůj nůž!“
Podala mi ho neochotně, ale udělala to.
Sebral jsem ten nástroj, který sebrala na Dunaji svému arabskému pánu, a odhodil jsem ho daleko do řeky. Nůž zmizel navždy pod hladinou.
Nic neřekla a šla chytat koně.
Prosadila si však, aby Kerimak kráčel po svých.
Sama se uvelebila v sedle jeho koně, v ruce držela konec otěže, jíž byl lotr spoután, a dbala na to, abych mu neuvolnil příliš ruce ani v té chvíli, kdy měl vykonat potřebu. Naštěstí se přitom dívala jinam, ale neodpustila si posměšné pokřiky na jeho Atlase.
Seděl jsem na Bělce a táhl za sebou na otěžích valachy se smutným nákladem. Jednoho z těch dvou mužů na hřbetech koní jsem zabil já. Přesvědčoval jsem stále sám sebe, že kdybych to neučinil, nežil bych už, ale i ten sebezáchovný důvod mě vrhal kamsi mezi barbary, jak by řekli bratranci Vojtěch i Radim.
O žádném dalším východisku jsem neměl sebemenší ponětí a jakmile můj pohled padl na koně s mouřenínovou mrtvolou, bylo mi ze sebe špatně.
Často jsem odbočoval do houštiny a dávil.
Přenocovali jsme opět u jezera.
„Copak ti bylo u kupce nebo u mne tak zle, ty zatracená kozatá krávo?“ neudržel se Kerimak, když mu Zubřice svazovala na noc nohy. „Nemělas jinou starost, než mi podržet. Víš, co by za takovej život daly jiný ženský?“
„Pokaždý jsem se z toho pozvracela, Kerimaku.“
A to byl celý jejich rozhovor až do Pelhřímě.

Tam jsem ho odevzdal do péče kněze písaře.
Úředník si zapsal moji výpověď o násilném přepadení mého domu, vyslechl i poškozeného kupce a strčil Kerimaka do díry pod věží. Pak mi znovu potvrdil, že mou stížnost na ty vojáky, co okrádali lovce, předal ve Vitorazi přímo do rukou komořího, čímž to pro mne skončilo.
Zástupce knížete nic nenamítal, když si kupec Hanuš ponechal valachy po padlých lotrech jako náhradu škody, kterou mu způsobili. Mně dal do opatrování koně po Kerimakovi, než to potvrdí cudař neboli sudí, aneb rozhodne jinak.
Před kostelíkem se sešli lidé a okukovali mrtvé.
Když jsem vyšel ven, polekalo mě to. Snad jsem očekával, že sklidím opovržení za usmrcení těch dvou mužů, ale dostalo se mi spíš obdivu a v očích ženských svítily jakési přísliby.
Pohlédl jsem na Zubřici, jestli jí nevadí ta viditelná přízeň Pelhřímanek vůči mé osobě, ale má paní se culila, jako by jí to naopak těšilo.
Kovář mě uctivě poplácal po rameni. „Jsi pašák, lovče! Musíš mi dovolit, abych tě v krčmě počastoval mázem kvasu.“
„Pití mu zaplatím já!“ prohlásil kupec Hanuš.
„Pak ti zadarmo okovám koně,“ sliboval kovář.
„Krčmu nechám otevřenou do rána,“ dodal kupec.
„Kerimakova koně si rovněž ponech u sebe, Hanuši,“ řekl jsem mu už v krčmě. „Já si po něm vezmu jenom sedlo a odvedu si zpátky Lilku. Slibuji, že až se jí narodí hříbě, bude podle dohody tvoje.“
„Jak si přeješ, milý lovče,“ hlaholil kupec Hanuš a díval se přitom mlsně mé ženě na hruď. „Přidám ti bezplatně pár pytlů ovsa, aby se Lilka mohla pořádně nakrmit a měla pro to hříbě dost mlíka.“
Hanuška se vůbec neukázala.
Naložili jsme obě klisny nákladem.
Počkali jsme, až se vzájemně přivítají a olížou, a pak dostala březí Lilka na hřbet křehčí nádoby, neboť bylo jasné, že se svým obtěžkáním bude kráčet opatrně. Bělka nesla pytle s obrokem a osivem. Nikam jsme nespěchali.
Na noc jsme zůstali opět u jezera.
A já musel konečně vyslovit to, co jsem považoval za nutné, aby ode mne slyšela, i když se tomu ve mně všechno vzpíralo.
„Má paní,“ řekl jsem tiše, „teď už nic nebrání tomu, abys mohla žít mezi svými lidmi. Kerimak tě už hledat nebude a nepřivede do vesnice nikoho, kdo by ji ohrozil.“
„Vím, proč to asi říkáš, můj pane,“ pravila, „ale já už patřím jenom tobě.“
„Nechci, abys mi patřila.“
„Ty mě už nechceš?“
„Chci, abys patřila jenom sama sobě a se mnou sdílela život na Slunečním kameni.“
Prudce vydechla, krátce se zasmála, ihned zase zvážněla a zavrtěla pohněvaně hlavou. „Můj pane,“ spustila káravě, „málem jsi mě vystrašil. Proč ty musíš pořád všechno odívat do slov?“
„Protože Bůh obdaroval člověka darem řeči.“
„A neobdaroval ho snad i sluchem?“
„Jistě.“
„Pak bys měl vědět, že jsem tě slyšela,“ prohlásila rychle. „Jsem ráda, žes říkal, cos mi říkal, ale mluvit se mi o těch věcech dneska už nechce. Měli bysme ulehčit koním od nákladu a připravit se na noc.“
Stromy se zabarvily dožluta a dočervena.
Z mnohých už listí opadalo a v noci na nás přišla trošku zima. Pokrývky nestačily na to, abychom se zahřáli jeden bez druhého, i když jsme si na spaní rozdělali oheň.
Kvůli šelmám, aby nás nepřekvapily.
Měsíc svítil a já byl rád.
Úplňku jsem se tedy dočkal.