Vladimír Vondráček: Střípky, paměti aneb od embrya po sklerózu (68)

Rubrika: Publicistika – Zbývá dodat...


Říká se, že o sobě může každý říkat a psát co chce,
umí-li to říci, potažmo napsat.
A tak mám tady vážení a milí potenciální čtenáři dva problémy.
Jednak nevím, zda opravdu platí to rčení a druhak nevím,
platí-li to i o mně. Nikdy jsem nebyl žádný hrdina a teď
- nejen na stará kolena, ale vlastně na staré všechno -
jsem začal riskovat.
Někde jsem četl, že šťastný je národ, který nepotřebuje hrdiny!
Tak všechny prosím, abychom se snažili být alespoň trochu šťastným národem. Myslím, že si to zasloužíme.


Vladimír Vondráček

Střípky paměti aneb od embrya po sklerózu  (68)

Ještě než připomenu další střípky z dalších zahraničních cest, tak se musím trochu omluvit všem, kteří se nenarodili na tak šťastné planetě, jako já. Všichni víme, že v době totality to bylo s  cestami do zahraničí „nalevačku“, ale má rodina díky mému „bankovnímu“ bratrovi a zejména díky jeho ředitelovi, dostala hned několikrát pověstný devizový příslib a výjezdní doložku k pasu kupodivu také. A tak jsme byli s manželkou poprvé v Jugoslávii letadlem už v roce 1966 a po druhé pak Škodovkou i s dětmi v roce 1972. Tehdy to samozřejmě byl jeden společný stát.

Zpáteční letenka do Splitu a zpět stála v roce 1966 asi 600 korun a tak jsme si to mohli dovolit. Dokonce si pamatuji, že jsme vlastně tehdy na tu dovolenou vyhráli v podnikovém spoření pracujících, které se ale jinak neúročilo! Tehdy se ještě létalo na staré a poměrně malé letiště za horským hřebenem, které bylo vzdálené od Splitu asi 30 km. Nové moderní letiště už při pobřeží se teprve budovalo poblíž překrásného městečka Trogiru, které si nezadá s podobnými městečky italskými, i když na této mé prastaré fotce to tak nevypadá!

   

Ubytování i velmi slušné stravování jsme měli zajištěné v internátě hospodářské školy v Kaštělu Štafiliči, kam jezdí ze Splitu příměstský autobus a Trogir je jen o pár kilometrů dále. Prvně jsme tu na vlastní kůži pocítili příjemné středomořské klima a konečně jsme se mohli neomezeně ráchat v teplém moři. Kdybych byl poťouchlý cynik, tak bych řekl, že se nedivím Rusům, že tak touží po přístupu k jižním teplým mořím! To sem ale nepatří. Co sem ale určitě patří, je několik snad i roztomilých nedorozumění.

Hned při příjezdu nás naši hostitelé přivítali svým „dobro došli“ a my v domnění že je to dotaz, jsme odpověděli, že jsme měli let i cestu z letiště dobrou! Další neznalost poměrů nám ale způsobila větší problémy. Už v Praze jsme si zaplatili cestu ze Splitu do Dubrovníku lodí a zpět pak vlakem, což bylo levnější a hlavně - mohli jsme platit v korunách a ušetřili jsme dináry.

Cesta lodí kolem dalmatských ostrovů proběhla klidně, mořská nemoc nás nenavštívila, i delfíny jsme viděli, Dubrovník je krásný ale … Teprve tam jsme se dozvěděli, že cesta vlakem vede vnitrozemím a přes hory a trvá téměř celý den! A tak jsme na nádraží u pokladny vrátili nepoužité jízdenky a s mírnou penalizací dostali dináry, které naštěstí s naší malou rezervou stačily na asi tříhodinovou cestu autobusem podél pobřeží zpět do Splitu. A do třetice – na pláži jsme se trochu skamarádili s velmi snědým až černým mládencem Ali Mustafou. Když jsme se naivně zeptali, které z těch dvou jmen je křestní a které rodinné, tedy naše příjmení, Ali po chvíli porozuměl, zasmál se a pravil, že „krstné“ není ani jedno. Obě to jsou totiž samozřejmě jména muslimská.

Na této dovolené jsme také prvně mohli ochutnat čerstvé fíky, a jak jsem na sladké, tak tohle i na mne bylo moc! Ale rakija i prošek nám chutnaly a nějakou tu lahvinku jsme domů přivezli. A ještě jeden zážitek se mi vybavuje. Švagr našeho hostitele – inženýr silnoproudař ze Zagrebu – nás vzal jednou večer na malý piknik, který se pořádal na jednom malém ostrůvku u Splitu. Nejprve nás odvezl svým malým Volkswagenem do místního malého přístavu, odkud jsme se malou lodí plavili asi jen 20 minut na ten ostrůvek. Co je malé – to je hezké! Piknik asi pro 30 lidí proběhl k všeobecné spokojenosti, griloval se kotlet vepřový i skopový, ten druhý jsme ochutnali jen opatrně, rovněž opatrně jsme něco popili, zpívalo se atd. Při zpáteční plavbě se však kupodivu moře trochu rozhoupalo a žaludek mé jinak na výsost spokojené manželky začal protestovat. Vydržela to až do přístavu a chvíli ještě i v autíčku, ale pak už to nešlo. Naštěstí stačila rychle vytočit okénko, vystrčila hlavu ven a vnitřek „Brouka“ byl ušetřen. Doufám, že jsem nikoho touto už druhou inverzně zažívací příhodou nepohoršil.

Při naší první dovolené v Jugošce nám tříletou dceru ještě doma hlídala babička, ale po šesti letech jsme už na stejná místa vyrazili i se dvěma dětmi Škodovkou. Naše cesta vedla přes Bratislavu, podél maďarského Balatonu a přes Zagreb dále k jihu. Popisovat známá Plitvická jezera, kde jsme nocovali v autě a s malým stanem, vodopády na Krce, kde se mimo jiné natáčely filmy s Vinetouem, a ani plavi Jadran atd. asi nemá cenu, i když jízda podél pobřeží k jihu, když ještě nebyla dálnice je také „pěkným“ zážitkem. Po pravé straně moře, po levé místy skály a po obou pak občas zbytky havarovaných aut. I kolem pořádné bouračky jsme jeli, kamion na boku a ze silnice odstraňovali rozbité i plné lahve coca-coly. Z gastronomických zážitků zůstává na patrech chuť báječných broskví, fíků, vína i rakije, já jsem pak znovu, tentokrát pro jistotu už jen sám, ochutnal kousíček rožněného beránka a také vařené mušle, které vypadaly jako dětské kapesní nožíky. Jsou prý velmi drahé, neboť potápěči je musí těžce vydloubávat ze skal hluboko pod hladinou.

V Kaštělu jsme se tehdy seznámili se dvěma belgickými rodinami, přičemž jsem se horko těžko snažil uplatnit chatrné zbytky mé gymnaziální franštiny. Belgičané, lépe řečeno Valoni a Vlámové, stejně jako Nizozemci a Němci jezdili na Jadran vždy rádi, protože zde také hledali teplou mořskou vodu. Překvapilo nás, že v neděli dopoledne odjela celá belgická rodina autem do poměrně vzdáleného kostela na mši.

Němce zde tehdy moc rádi neměli a dozvěděli jsme se, že jsou v Jugoslávii oblasti, kam se neodváží. To jsme se ale dozvěděli od několika chorvatských rodin, od nichž na příklad také víme, že ta krásná země nikdy nebyla tak v pohodě, jak by se na první pohled zdálo. Vysvětlili nám, že vztahy mezi jednotlivými republikami a národy vždy byly a jsou složité, ať už z důvodů náboženských nebo pro řevnivost a závist mezi bohatšími a chudšími oblastmi. A tak i proto na mapě Jugoslávie jsme nenašli žádné vnitřní hranice! Nikdy jsme tedy nevěděli, zda jsme ještě ve Slovinsku či už v Chorvatsku a pak v Bosně či Hercegovině, vybojované kdysi za císaře pána a jeho rodinu! Vrcholem této naší dovolené pak byla zpáteční cesta vnitrozemím z Dubrovníku na sever přes Mostar, Sarajevo a Osiek.

   

Z Dubrovníku do Osieku jsme to měli naplánované na jeden den. Při krátké zastávce v Mostaru nás samozřejmě zaujal starý most, který byl v devadesátých letech zničen, sarajevské minarety jsme také z časový důvodů odbyli, ale cestovní plán jsme přesto nedodrželi. Klikaté a úzké horské silnice, na nichž vůbec nelze předjíždět nákladní auta, a také podvečerní bouřka, nám udělala čáru přes rozpočet a my museli draze přenocovat v hotelu v Tuzle. A tak se nás naši noví přátelé v Osieku dočkali až druhý den. Přichystali pro nás nejen nocleh, ale i velké pohoštění. V tomto severochorvatském městě jsme odpoledne utratili posledních pár dinárů za suvenýry a večer jsme se dočkali velmi nepříjemného překvapení. Nechápali jsme proč, ale dozvěděli jsme se, že dále musíme jet vlakem! Vysvětlení bylo nečekané. Velká voda totiž v minulých dnech ztrhla jediný silniční most přes řeku Drávu. A tak nám naši chorvatští přátelé (kteří mimochodem také vlastnili Škodovku) museli půjčit peníze na transport vlakem. Pětkrát či šestkrát denně pendloval nákladní vlak přes železniční most, který vydržel, do první stanice na sever od řeky. Najíždění na ty nákladní vagóny mi tak velmi připomnělo náš vojenský transport z Kežmaroku! Vyjeli jsme prvním vlakem, „navlakování“ trvalo skoro hodinu, po pěti minutách jízdy jsme se zase asi půl hodiny „vyvlakovávali“ a zamířili k hranicím. Maďarsko jsme projeli bez problému, i když domluvit se na správné velikosti a počtu porcí zmrzliny pro děti nebylo snadné. Koupě napytlíkovaných meruněk ale byla snazší. A vlastně možná nejnebezpečnější zážitek nás čekal až na domácí půdě. Při noční cestě na dálnici na Vysočině jsme pojednou uviděli reflektory protijedoucího auta, které se blížilo nějak blízko nás. V té době zřejmě ještě neměli lidé naši první dálnici zažitou a tak někdo na ni špatně najel a řítil se proti nám hned ve vedlejším pruhu! No – dopadlo to dobře, naštěstí kromě nás a toho „malého“ poplety nebyl nikde nikdo.

Bohužel většina mých starých černobílých fotek je naprosto nepoužitelná, a tak jsem nucen „vykrádat“ internet. Snad mi to bude prominuto.

♦♦♦
 
Pokračování příště...
Další díly najdete zde

barevné foto: internet

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 14. 10. 2011.