Sochař František Bílek se pokusil o nemožné – totiž o zobrazení svých vizí, které byly duchovního charakteru – vyjádřit ve hmotě. On sám si v jednom dopisu Juliu Zeyerovi stěžoval: „Chyba… záleží v tom, že jsem tou kamenitou hlínou neuhnětl také vzduch.“

Byl dlouho ve své době zcela nepochopen, pak přišla doba hlubokého materialismu, kdy byl chápán ještě méně. A dnes můžeme číst, že jeho vyjádření jsou spíš minulá záležitost, že podoba jeho hlubokých modliteb vzbuzuje spíš smích. Možná je to však právě naopak, ani jeho současníci, ba ani my jsme ještě k jeho nazírání světa nedorostli. „Rozškatulkováním“ odborníků se počítá mezi symbolisty, mezi umělce secese, možná je toto třídění spíš záležitostí uměleckých kritiků a uměleckých odborníků, kteří své úvahy halí do spousty odborných výrazů.


Zároveň těžko můžeme někoho přesvědčovat, že Bílek znázorňoval to, co sám svým vnitřním zrakem viděl, protože to je záležitost nesdělitelná – a to už přímo od něj, nebo i od toho, který se k jeho vizím dopracoval také. Proto mu nerozuměli ani vysoce uznávaní umělci, ale ai kněží; proto byl i označen za „kacíře“.

Ale právě proto, že jeho dílo stále navozuje hluboké otázky o tom, kým jsme, co je důvodem našeho bytí, co je důvodem pro existenci tohoto světa, setkává se stále se zájmem veřejnosti – minimálně pro onu mystičnost a tajuplnost.

Narodil se 6. listopadu 1872 v jihočeském Chýnově v č. p. 107 v nynější Bílkově ulici, kde byl jeho otec kolářem a měl také povoznictví. Některé prameny uvádějí, že byl ze šesti dětí. O dvou bratrech jsou trochu podrobnější údaje: o dva roky starší Josef, který se stal stavitelem, a o devět let mladší bratr Antonína (1881–1937), který byl rovněž sochařem a malířem. Antonína Bílka připomíná například pamětní deska na Budovcově domě v Týnské ulici na Starém Městě. Další bratr se jmenoval Karel a dvě sestry byly Marie a Kateřina.

V době Bílkova mládí byl Chýnov znám i svou keramikou; mohl se tedy i František Bílek, vedle práce s dřevem u otce, seznámit i s hrnčířskými postupy, což dost často uplatnil ve svém pozdějším díle.

Jeho rodiče byli velmi zbožní a celá rodina byla hudebně nadaná; on sám se naučil hrát na flétnu. Tatínek si přál, aby byl mlynářem, ale maminka se přimluvila za studium.

Studoval na táborském reálném gymnáziu, které bylo první střední školou u nás s vyučovacím českým jazykem. Zde byl jeho spolužákem pozdější kněz a významný církevní funkcionář, ale i spisovatel půvabného díla „Na krásné samotě“ František Bernard Vaněk (1872–1943).

Bílek popisoval později – asi v r. 1897 – svému příteli, knězi a vydavateli katolického časopisu „Nový život“ Karlu Dostálovi – Lutinovovi (1871–1923) to, jak se začal zabývat malováním. Asi v deseti letech zachránil nějaké dítě před utonutím. Vděční rodiče dítěte mu dali malou finanční odměnu a on si za to koupil obrázek svého patrona. Chtěl si koupit ještě obrázek Panny Marie, ale rodiče ho pokárali pro rozhazovačnost. Tak tedy začal různé světce podle svých představ malovat sám. Postupně se mu podařilo kresbou podle skutečných modelů dosáhnout takových úspěchů, že rodiče souhlasili, aby začal od r. 1887 studovat malířskou akademii v Praze.

V tomto dopise Bílek trpce tohoto svého někdejšího rozhodnutí litoval.

Studoval nejdříve u profesora Maxe Pirnera (1854–924), v prvním ročníku dostal dvě ceny, ale po určitých neúspěších se v druhém ročníku zjistilo, že trpí barvoslepostí. Profesoři akademie usilovali o to, aby ho za žáka přijal první profesor sochařství na akademii Josef Václav Myslbek (1848–1922), ale ten ho odmítl. Přešel tedy za přispění profesora Pirnera na Umělecko-průmyslovou školu k profesoru Josefu Mauderovi (1854–1920). Pro připamatování – Josef Mauder navrhoval sochařskou výzdobu pro vyšehradský Slavín a pomník Julia Zeyera v Chotkových sadech. Ovšem do Mauderovy dílny chodil Bílek jen odpoledne na tři hodiny a byl většinou odkázán jen na sebe, ale stále zůstal studentem Akademie výtvarných umění.

Profesor Julius Mařák ho vybídl, aby vymodeloval jeho portrét, později dělal i portrét Mařákovy dcery Josefy. Když tyto práce vystavil, získal stipendium od mecenáše rytíře Vojtěcha Lanny ml. (1836–1909) ke studiu v Paříži, kam odjel na začátku r. 1890. Zapsal se na soukromou uměleckou školu Académie Philippe Colarossi, k profesorovi Jeanu-Antoinovi Injalbertovi (1845–1933). Zde se seznámil s českou malířkou Zdenkou Braunerovou (1858–1934), která zde už studovala déle a představila ho dalším českým umělcům, kteří v té době v Paříži pobývali – Alfonsu Muchovi, Otokaru Lebedovi, Luďku Maroldovi a Vojtěchu Hynaisovi. Ve škole příliš nadšen nebyl kvůli špíně a nepořádku. Zamýšlel tedy přejít na státní uměleckou akademii -École des beaux-arts, ale zjistil, že by si příliš nepolepšil.

Bílek si v r. 1892 pronajal část ateliéru od francouzského sochaře Paula Fourniera (1859–1926) a začal pracovat na svých dvou pracích, které vyjadřovaly jeho tehdejší přesvědčení o vině lidstva za Ježíšovo obětování. Byly to „Orba je naší viny trest“ a „Golgota – hora lebek“. Obě díla jsou velmi působivá. V „Orbě“ představil Krista, jak vlastníma rukama rozhrabuje zemi, čímž chtěl sochař znázornit úmornou Ježíšovu snahu vyvést lidstvo z jeho vin. Ještě působivější je jeho druhá plastika, kde pod opuštěným křížem se spadlým příčným ramenem sedí vzpřímeně Panna Maria, zatímco apoštol Jan si zoufá; před křížem se povalují provazy, jimiž byl Kristus svázán, a trnová koruna je znázorněna ostnatým drátem, což je působivější, než jakékoliv naturalistické pojetí vlastního Kristova těla.

Když předložil stipendijní komisi, které předsedal Myslbek, své dílo, uslyšel velmi hořké odsouzení: „Vemte kladivo a rozbijte to na samé kousky a sedněte k nátuře a znovu studujte – vždyť vy se ani na toho u mě modelujícího kluka nedovedete ani podívat.“ Pak jej ještě komise zkoušela ze jmen umělců, jejichž díla jsou vystavená v Louvru, ale Bílek nebyl schopen slova. „Orbu“ chtěl věnovat rytíři Lannovi a ten ji odmítl. - Stipendium mu bylo odňato a nastoupil v r. 1994 jako dobrovolník na rok na vojnu. Uváděl dokonce, že kdyby mu akademie dala potvrzení o studiu v Paříži, že by na vojnu nemusel, ale ani tento papír mu akademie nedala.

Po návratu z vojny se zapojil do práce Katolické moderny, kterou založil a pro kterou vydával časopis „Nový život“ již uvedený Karel Dostál–Lutinov. Bílek do časopisu přispíval také. Nebyl to pouze časopis náboženský, prostor v něm měli mnozí významní výtvarní umělci.

V tomto časopise vyšel v r. 1896 článek o Bílkovi od výše jmenovaného Bílkova spolužáka Františka Bernarda Vaňka „Sochař mystik“.

Jako výraz Bílkovy hořkosti vznikla v té době například díla: kresba uhlem „Z bití o bytí“ a reliéf „Zloba času – naše věno“. Pracoval v opuštěné ledové chýnovské střelnici a v zimě měl někdy k dispozici dům svého krajana, přírodovědce Františka Nekuta, profesora malostranského gymnázia (1840–1906), který dům v Chýnově používal pouze k letnímu pobytu.

„Zlobu času“, vystavoval v r. 1896 celkem bez povšimnutí na výstavě Krasoumné jednoty v Rudolfinu.

Zdenka Braunerová, která byla v té době hluboce zamilovaná do básníka Julia Zeyera (1841–1901), oba umělce seznámila; nejdříve si psali, a v létě 1896 přijel Zeyer do Chýnova, kde v té době Bílek stavěl na zahradě u svých rodičů dům s ateliérem. Oba umělci, naladění na stejnou notu, si velice porozuměli.

Je například známo, že Zeyer ctil velice dílo anglického mystika – malíře a básníka Williama Blaka a podle některých pramenů Bílkovi nějakou Blakovu knížku zapůjčil.

Zeyer v té době také zápasil s hlubokou depresí, dokonce uvažoval o vstupu do kláštera. Měl vybrán klášter bosých augustiniánů ve Lnářích, protože se seznámil s převorem tohoto kláštera, který ve Vodňanech, kde Zeyer v té době pobýval, přednášel o chovu včel.


V té době dokončil Bílek dům v Chýnově, kterému říkal „chaloupka“. V r. 1897 byl připravován sjezd Katolické moderny a tam přednesl Bílek přednášku, jejíž text se nedochoval: „O ideálu křesťanského umělce“. Přednáška vzbudila velkou kritiku kvůli Bílkovým představám Krista, především ze strany jedné ze dvou hlavních osobností Katolické moderny – pátera Sigismunda Boušky (1867–1942). Skoro by se dalo říci, že veřejný Bouškův dopis byl téměř peskováním. A druhé zklamání od Katolické moderny mu připravil druhý hlavní její představitel Dostál-Lutinov, že otiskl důvěrnou Bílkovu zpověď o jeho uměleckých začátcích, z níž jsem zde citovala. V podstatě to byl Bílkův – nejdřív pouze vnitřní - rozchod s lidmi, kteří nemohli pochopit jeho duchovní vize.

Přišlo ale jedno z dalších uznání – oslovil ho sochař Stanislav Sucharda, aby se zúčastnil společné akce spolku Sdružení Mánes.

Po odchodu z akademie se Bílek zabýval různými grafickými technikami, dřevorytem i litografií. Hlavně později ilustroval mnohé knihy svých přátel.

S podobnou myšlenkou jako Zeyer – o vstupu do kláštera - si začal pohrávat i o třicet let mladší celkem zklamaný Bílek, který dost dobře neviděl, kam by se jeho životní cesta měla ubírat dál. Proto pro lnářský klášter vyřezal Kristovu hlavu, do kláštera ji r. 1899 odvezl a jako honorář na své přání dostal několik včelstev. Pro Bílka to bylo první laskavé přijetí jeho díla pro prostory spojené s náboženstvím.

Ve svém novém domě uvažoval o místnosti pro Zeyera. Ovšem Zeyer v té době byl zaneprázdněn péčí o onemocnělého přítele, básníka Otakara Mokrého (1854–1899), který byl notářem ve Vodňanech a jedním z básnického trojlístku Zeyer – Mokrý – Herites. Přes veškerou péči Mokrý zemřel…

Vstup do kláštera si Bílek ale hlavně kvůli rodičům, kteří obětovali nemalé prostředky na jeho vzdělání, rozmyslel.

V téže době Bílek pracoval na svém díle „Ukřižovaný“, při čemž mu radil i Zeyer. Rovněž byla Bílkovi inspirací Zeyerova kniha tři povídek „Tři legendy o krucifixu“. Hmotně mu na Zeyerovu přímluvu pomohl velký český mecenáš Josef Hlávka (1831–1908).

Dílo Bílek dokončil v r. 1899. Jeho konečná podoba je ve svatovítském chrámu v Praze – a sice od dokončení dostavby v r. 1927, v jeho severní části. Podle některých pramenů prý nebylo posvěceno… Podle zahraničních kritik je tento krucifix považován za slovanské pojetí Krista, které je blízké představám Dostojevského. Ovšem práce na „Ukřižovaném“ znamenala nikoliv pouze finální dílo, ale mnohé studie a předešlá provedení, i pozdější repliky, které jsou na různých hřbitovech, v kostelech i modlitebnách.

V r. 1900 se konala už uvedená výstava Sdružení Mánes v Praze a ve Vídni, a tehdy prý Myslbek poněkud odčinil minulé odsouzení Bílkovy práce, protože jeho práci pochválil a doporučil. Rovněž Zdenka Braunerová v časopise spolku Mánes „Volné směry“ věnovala Bílkovi celé jedno číslo.

Plány na vzájemnou inspiraci Františka Bílka a Julia Zeyera přerušila nejdříve nemoc a začátkem r. 1901 Zeyerova smrt. František Bílek byl zdrcen…

Ale v r. 1901 vyšla sbírka „Ruce“ od básníka Otokara Březiny (1868–1929). František Bílek jí byl tak nadšen, že Březinovi napsal, poslal mu své kresby touto sbírkou inspirované, a krátce na to se s Březinou ještě za jeho pobytu ve Staré Říši setkal. Opět se setkaly dvě osobnosti, naladěné na stejnou mystickou vlnu, a jejich přátelství trvalo až do Březinovy smrti. Některé prameny uvádějí, že příčinou seznámení obou umělců byla už předchozí sbírka Březinova „Stavitelé chrámu“ z r. 1899.

Mnohokrát se Bílek ve svém díle vrátil k Březinově básni „Hudba slepců“ ze sbírky „Ruce“, ať už v kresbě, grafickém provedení nebo v sochařském díle. „Slepci“ pro něj byli symbolem „oněch, kteří mají oči a nevidí“, případně těch, kteří osleplýma očima hledají světlo.

Březina to vyjádřil následovně:


V r. 1901 se František Bílek zabýval postavou M. Jana Husa – možná to bylo v souvislosti s vyhlášením druhého konkursu na vytvoření Husova pomníku na Staroměstském náměstí v Praze Spolkem pro zbudování Husova pomníku. Vytvořil tehdy plastiku „Strom, jenž bleskem zasažen, navěky hořel.“

Vyšlo jeho grafické dílo „Otčenáš“, soubor třiadvaceti listů na téma Otčenáše. Na výstavě v Bílkově vile na Hradčanech je vystavena kresba černou křídou třetího listu z tohoto souboru, nazvaná „Bys posvětil v nás svou podstatu“, jak umělec po straně svým charakteristickým písmem sám napsal. Obraz sám přes skromné prostředky, kterých Bílek použil, je představou nebeského světla. Postava na schodech si zakrývá oči před oslepující září, ze které je v první chvíli patrná podávaná jenom ruka. Až po chvíli si člověk uvědomí celou Kristovu postavu, z níž ze světla je vidět pouze Jeho hlava.

Rok 1901 byl i jinak velice pro Bílka významný – seznámil se slečnou Bertou Nečasovou (1882–1964), dcerou známého pražského lékaře. Některé prameny uvádějí, že slečna Berta se s Bílkem setkala v Chýnově, když tam byla s otcem a bratry na letním bytě – maminku už od svých deseti let neměla. Jiné prameny uvádějí, že k seznámení došlo po Bílkově přednášce o Otokaru Březinovi za přítomnosti spisovatelky Růženy Svobodové, možná to bylo přímo v jejím salónu. Další setkání obou mladých lidí bylo na Vyšehradském hřbitově, kde u Slavína, kam byl Julius Zeyer pochován jako první, si dali slib manželství. Otec slečny Berty, lékař Jaromír Nečas (1850–1915), zdravotní rada a okresní lékař na Novém Městě v Praze, s nápadníkem své dcery nesouhlasil. Nelíbilo se mu, že jeho zeť nemá ukončené vzdělání, ani není vzhledem příliš přitažlivý. Nezdálo se mu, že by se jeho vzdělaná dcera „zakopala“ někde na venkově. On sám byl znám jako autor několika odborných lékařských publikací a byl vyznamenán rytířským řádem Franze Josefa. Dceři nedal žádné věno a svatby 18. ledna 1902 v kostele svatého Štěpána na Novém Městě se nezúčastnil.

Na svatební cestu jeli novomanželé do Německa, Rakouska a Itálie a pak bydleli v Praze – Novém Městě v ulici Nové Mlýny, kde uspořádal František Bílek v r. 1904 svou první výstavu, a do Chýnova jezdili jen na letní byt.

Během manželství se jim narodily dvě děti – dcera Berta (1905–1971), provdaná Mildová, která zůstala bezdětná, a syn František Václav (1907–1977), který odešel jako evangelický kněz za oceán a zemřel v náboženské kolonii Valdensee na jihu Uruguaye. Jeho dcera, žijící v USA, věnovala chýnovský dům městu Praze. Pravnučka Bílkova po r. 1990 nějakou dobu pobývala v Praze.

Bílek svým štěstím zcela změnil své názory a vina lidstva především za Kristovo ukřižování v jeho díle se začala proměňovat v představu možného osvobození lidstva. Březina velice děkoval paní Bílkové, že jejím přičiněním byl Bílek zachráněn pro své umění a neodešel do kláštera.

V létě 1903 Bílka poprvé navštívil spisovatel Jakub Deml (1878–1961). Jejich přátelství bylo bouřlivé – od vzájemného obdivu přes Bílkovu přímočarost a Demlovu nedůtklivost zůstávali roky bez jakýchkoli vzájemných styků. V r. 1904 vyšla Demlovi prvotina, která se právě Bílka týkala: „Slovo k Otčenáši Františka Bílka“.

R. 1904 vystavoval Bílek také v Mnichově a Berlíně a začal práci na velké řezané soše „Úžas“. Pokud člověk stojí pod toto sochou, vnímá pouze velikost - socha je v Bílkově vile na Hradčanech. Když však může pohlédnout do tváře z vyššího patra nad sochařovým ateliérem, pochopí ten úžas, který Bílek zamýšlel: totiž úžas člověka nad velkolepostí Stvoření. Sám Bílek se k tomuto tématu opět vracel – v grafice, i jako tématu pro plakát.

R. 1905 pracoval Bílek na soše „Mojžíš“, která je umístěna před Staronovou synagogou v Praze. Mojžíš zapisuje na svitek jméno prvního člověka Adama, čímž je symbolicky vyjádřena Mojžíšova starost o osud budoucího lidstva.


V té době se manželé Bílkovi přestěhovali na Smíchov do Švédské ulice 9. V r. 1906 Bílek vytvořil pomník pro rodinný hrob v Chýnově „Tvé je království – Tvá je moc i čest – Tobě díků činění“.

V této době vytvořil Bílek i některé jiné náhrobní pomníky; také navrhoval pomník básníkovi a studentovi Janu Votavovi (1887–1907) v Bavorově, který byl vyloučen za antiklerikální pamflet z českobudějovického gymnázia a v důsledku bídy pak zemřel. Jeho jméno v té době bylo určitým symbolem vzepření se proti útlaku. Za návrh pomníku uspořádal před krátkou dobou založený Svaz československého studentstva Bílkovi v r. 1908 výstavu v kostele svatého Martina ve zdi v Praze. Téhož roku přijel do Prahy francouzský sochař Antoine Bourdelle (1861–1929), který spolupracoval s dalším významným francouzským sochařem Augustem Rodinem (1840–1907). Bílka velice ocenil za jeho originální přístup k domácím tématům. Ve stejném roce se Bílek stal členem Umělecké besedy a vyšla mu tiskem „Stavba budoucího chrámu v nás“, což byla jakási jeho duchovní zpověď s vlastní grafickou výzdobou. Tvořil také nerealizovaný návrh „Národního pomníku“ pro Bílou Horu.

Velké práce Bílek tvořil v létě v Chýnově, kde v této době vytvořil několik náhrobních pomníků pro místní hřbitov. V r. 1908 se rodina přestěhovala do Bubenče, do Korunovační ulice, a Bílek měl v okolí několik míst, kde pracoval.

V r. 1909 tvořil Bílek sochu „Žal“, která zdobí pomník spisovatele Václava Beneše Třebízského (1849– 884) na Vyšehradě.

V té době se otec paní Berty s manželstvím své dcery smířil a dostala věno. Zároveň začali Bílkovi uvažovat o stavbě vlastního domu. Za pomoci doktora Ladislava Prokopa Procházky (1872–1955), zetě mladočeského politika Julia Grégra (1831– 896), získal Bílek parcelu na Hradčanech, která sousedila právě s parcelou tohoto politika.

Bílek získal zakázku na Husův pomník pro Kolín, přesto se musel hodně zadlužit, ale vilu si navrhoval sám. V návrhu bylo hodně symbolů – i půdorys představuje záběr kosou při sklizni obilí. Předpokládá se, že využil svých zkušeností ze stavby chýnovského domu, zkušeností bratra Josefa, který byl stavitelem, a pravděpodobně se radil i s architektem Josefem Fantou (1856–1954), se kterým se přátelil. Stavbu prováděl stavitel Antonín Hulán, který často namítal, že se nejedná o chrám, ale o místo k bydlení. Stavba započala v r. 1912, kdy Bílek navrhl vilu i svému sousedovi Ladislavu Procházkovi.

Svůj nový příbytek si vyzdobil nábytkem podle svých návrhů, často i s popisem vlastním druhem písma i s poetickým, až mytologickým jazykem. Fasádu vyzdobil reliéfy. V novém domě přijímala rodina Bílkova návštěvy; dost často právě pana souseda. Sami pro sebe koncertovali – Bílek na flétnu a jeho paní na klavír.

Husův pomník modeloval Bílek ještě ve Strahovském klášteře, ale podle některých pramenů, když premonstráti zjistili, na čím pomníku pracuje, musel prý klášter opustit.

Zpracovával i mnohé další náměty české reformace. První návrh pomníku Jana Žižky byl z r. 1912 – realizován byl až po sochařově smrti v Honbice na Chrudimsku.

Myslitelem Petrem Chelčickým (asi 1390– 460) se zabýval od r. 1913 v různých provedeních. Chelčického pomník je ve Vodňanech. V r. 1913 se zabýval také návrhem pomníku Jana Žižky pro Prahu, jelikož již v několika soutěžích nebyl vybrán vyhovující návrh. Husitský reformátor a mučedník Jeroným Pražský (1378/80–1416) má od něho pamětní desku na domě v Řeznické 1, v Praze – Novém Městě.

V r. 1917 se stal jedním ze zakládajících členů Sdružení českých umělců grafiků Hollar.

Po r. 1920 se sblížil s nově vzniklou Církvi československou i jejím spoluzakladatelem Karlem Farským (1880–1927), kterého také portrétoval; a r. 1922 s celou svou rodinou do této církve přešel. Pro Církev československou vytvořil asi devadesát výtvarných prací, dokonce navrhoval i některé architektonické úpravy, jako například v pražském kostele svatého Václava na Zderaze, kde navrhl dokonce i nábytek. V tomto kostele působil po studiích jako kněz jeho syn František Václav.

V r. 1922 vytvořil pomník biskupa Jednoty bratrské Jana Blahoslava (1523–1571) pro jeho rodný Přerov.

V r. 1922 měl Bílek soubornou výstavu v pražském Rudolfinu a r. 1923 se stal řádným členem České akademie věd a pracoval na návrhu pomníku Bedřicha Smetany v Jabkenicích. Rovněž vytvořil dřevěné sousoší „Život je boj“ v nadživotní velikosti, představující vrásčitého starce, který právě o této trpké zkušenosti životního boje poučuje mladého chlapce.

Z r. 1924 je další socha Petra Chelčického; o některém z jeho portrétu Chelčického se tvrdí, že mu sochař vtiskl svou vlastní tvář.

R. 1926 vzniklo sousoší „Komenský se loučí s vlastí“. Tuto práci věnoval Bílek Praze, ale zdobí nyní průčelí jeho hradčanské vily.

V r. 1927 jeli manželé Bílkovi do Paříže, oslavit svou stříbrnou svatbu. Během let 1926 a 1927 byla jeho výstava v Umělecké besedě.

Z r. 1928 pochází jeho pomník M. Jana Husa v Táboře.

Začátkem r. 1929 zemřel v Jaroměřicích nad Rokytnou Otokar Březina a Bílek pro jeho hrob vytvořil v r. 1932 sousoší „Tvůrce a jeho sestra bolest“.

V létě 1931 začal mít zdravotní potíže s játry a se žlučníkem.

V r. 1932 zúročil svoje architektonické zkušenosti návrhem další vily – a sice letního sídla pro svého švagra Jaromíra Nečase (1879–1962) v Ronově nad Doubravou. On i jeho bratr zdědili v Ronově nějaký pozemek; původně chtěli stavět oba.

František Bílek navrhl manželům Nečasovým v dnešní Čáslavské ulici čp. 309 nejen dům, ale navrhoval i interiéry a nábytek. V současné době je v domě Galerie Antonína Chittussiho, který byl ronovským rodákem.

Další jeho architektonické návrhy, například pro Tábor a pro Rakovník zůstaly nerealizovány.

Mezi lety 1931 až 1937 vytvořil soubor soch nazvaný „Budoucí dobyvatelé“, čímž jsou představováni „dobyvatelé božího království“, tj. ti, kteří ovládli smysly hmotného světa. Součástí souboru jsou sochy „Uvědomělý“, „Pocit zaviněné choroby“, „Tvůrce“ a smysly jsou představovány skupinami „Duchovní zrak a sluch“ a „Duchovní čich a chuť“. Řekla bych, že se jedná o prorocké dílo – jak by měl budoucí člověk rozšířit své vnímání, aby se více přiblížil záměrům tvoření. Za práci „Budoucí dobyvatelé“ získal cenu mecenáše Leopolda Katze (1854–1927) od Akademie věd a umění.

V letech 1933 až 1935 působil na teologické fakultě, pravděpodobně na pražské koleji Církve československé, kde přednášel o duchovním umění. V r. 1933 měl soubornou výstavu na grafiky v Obecním domě v Praze a o rok později vystavoval v Římě na výstavě sakrálního umění (Mostra internazionale d´arte sacra).

V r. 1936 pracoval na několika drobnějších pracích sochařských i kresbách a dokončoval součásti interiéru Nečasovy vily.

Pracoval na svém slovesném díle „Jak mi dřeva povídala“ – o své tvorbě řezbáře, ale tato knížka vyšla až po jeho smrti v r. 1946.

Po začátku okupace měl už velmi zhoršené zdraví. Manželé Bílkovi se odstěhovali do Chýnova a právě před sedmdesáti lety zde František Bílek zemřel.

Odpočívá v hrobě své rodiny, který kdysi sám vyzdobil pomníkem. Za svůj život vytvořil kolem osmi set grafických listů, dvě stě obrazů, asi sto rytin. Ilustroval díla spisovatelů se stejným duchovním naladěním Březinu, Demla, ale třeba i Tomáše ze Štítného „Dokonanie kněh šesterých“.

Počítá se také mezi autory speciální drobné grafiky – ex libris.

Jeho paní ho o třiadvacet let přežila a rok před smrtí věnovala hradčanskou vilu Praze. Její dcera do své smrti pečovala o otcovo dílo.

Bílkovo životní krédo můžeme vyjádřit jeho vlastními slovy: "Nejvyšší smysl naší práce jest, aby přibývalo lásky na této zemi, a tím stále mocněji se zjevovala krása díla Božího".