Jitka Dolejšová: Oceán

Rubrika: Literatura – Povídky

Jejich rybářská loďka naštěstí té velké bouři odolala. Navigační přístroje se však poškodily, a tak nevěděli, kde jsou. Co z lodi neodnesla voda, bylo zničené. Vysílačka nefungovala. I ten motor jim vypověděl službu. Ještě, že se naučili vozit s sebou vesla. Ta jako zázrakem přečkala spoušť bez úhony, pevně přivázaná silnými lany. Dokonce objevili jeden nepoškozený vak s pitnou vodou.

Kolem dokola jen voda a voda, nekonečný oceán. Žhnoucí slunce.

V Boha nevěřili. Ale před každým vyplutím měli zažitý rituál. V duchu požádali imaginární Sílu, která by podle nich mohla ovlivnit množství úlovku nebo zajistit příznivé počasí. Někdy to vyšlo. A když ne, dokázali si racionálně vysvětlit, čím to bylo. Spodní proudy. Změna tahu ryb. Měsíční fáze. Změny atmosférického tlaku. Bouřky je občas potrápily, ale cestu domů vždycky našli. Ale teď to bylo jiné. Bouře a vítr je zahnaly bůhvíkam. Neměli ponětí, kterým směrem mají plout.

Voda a nebe, nebe a voda. Čas ubíhal, zásoby pitné vody se tenčily.

První den, druhý.

Doléhal na ně smutek. Cítili se naprosto opuštěni. Třeba opravdu neexistuje nic mezi nebem a zemí, člověk je vydán napospas osudu.

Vzpomínali na své rodiny. Kdoví, jestli ještě někdy uvidí své děti. Zda budou mít znovu možnost obejmout své ženy.

Třetí den.

„Jestli to není přelud, tak já vidím zemi!“ zvolal náhle radostně ten mladší a třesoucí se rukou ukazoval dopředu.

Ze všech zbylých sil veslovali k pevnině. Připadalo jim, že se nepohybují, že stojí na místě. Trvalo celou věčnost, než se konečně dostali blíž. To, co uviděli, jim ale vyrazilo dech. Před nimi byla souvislá stěna, neměla začátku ani konce. To přece není možné! Je to snad jen přelud? Ale vždyť to vidí oba dva! Dopluli až ke stěně. Byla šedá a hladká. To nebyla skála. Ale co to tedy je?

Náhle se zatmělo. Černý stín. Možná velký mrak zakryl slunce. Polekaně vzhlédli. Ne, to není mrak, je to obrovitý útvar. Větší než slunce. Proboha, vždyť to má podobu lidské ruky! Ruka se přibližuje a zvedá loďku do výše. Rybáři, strnulí strachem, jen odevzdaně čekají na smrt. Gigantická ruka nese loďku nad vodní hladinou, dál a dál od té divné stěny, a po chvíli opatrně pokládá loď i s vyděšenou posádkou na vodní hladinu.

Shora se ozve silný, laskavý hlas:

„Pořád abych vás hlídal. Máte štěstí, človíčkové. Tak se mějte krásně a buďte zdrávi!“

Ruka mizí v modravé výšině.

Rybáři se pomalu vzpamatovávají z prožité hrůzy. Jsou vyčerpaní. Nic nechápou.

Po chvíli ten mladší potichu řekne:

„Člověče, skoro se to bojím vyslovit, ale já asi zase vidím zemi.“

Staršímu se zachvěje hlas:

„Jestli je to opravdu země a budeme zachráněni, tak nikomu neřeknu, co jsme zažili. Přísahám.“

„Já taky přísahám. Ale chápeš, co to znamená? Někdo je tam nahoře. Stará se o nás. A vypadá to, že nás má rád!“

A byla to země a byl to jejich domov. Všichni je nadšeně vítali. Vlastně se vůbec nic nepřihodilo. Život šel dál.

OHLASY NA ČLÁNEK

Zajímavé povídání, vynucující si přemýšlení. Pravdou je, že až krajní životní situace nás přivádí k některým poznáním. A je na každém jednotlivci, co si z nich vybere. Asi to je dobře.

K. Bůna, Broumov, 22.10.2011

Foto: Jitka Dolejšová

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 21. 10. 2011.