Jaromír Matoušek: Jak jsem fotil jiřičky

Rubrika: Publicistika – Fotoreportáže

Tento podzim jsem měl možnost sledovat ve Volyni na dvoře pana Roberta Cardy, drogisty, přípravy jiřiček na dlouhou pouť za teplem a sluncem. Dříve, když jsem viděl ve svém okolí tyto ptáčky, nikdy mě nenapadlo, jak důmyslně si počínají, jak jsou pracovití a pilní.

Již od rána, od východu slunce, obsadily dráty elektrického vedení a neustále si upravovaly peříčka a švitořily. Ale to jen do té chvíle, než jedna z nich dala zvukový povel a všechny naráz vzlétly, utvořily obrovské hejno a za velikého a hlasitého křiku utvořily točící se kornout, který se vzdaloval a ztrácel ve výšce i v dálce.

Na dvoře bylo najednou ticho, ale jen chvíli. Hejno se počalo najednou přibližovat a mohutnět. Po chvíli již první jiřičky přilétaly na dvůr a s velkým halasem dosedaly na dráty elektrického vedení a obsazovaly volná místa. Hned si začaly upravovat svá peříčka a na dvoře bylo hned živo. Neustále poposedávaly na drátech, natahovaly svá křidélka a zobáčky je protahovaly. To vše jen do chvíle, než zazněl povel a všechny zas vzlétly. A tak se to opakovalo stále. Mne ovšem zaujalo mládě jiřičky, které sedělo na dřevěném zábradlí celkem v klidu a pozorovalo oblohu. Křidélka mělo spuštěna klidně dolů, jen otáčelo hlavičku zleva doprava a zpět. Pozorovalo velké hejno dospělých jiřiček. A najednou se to stalo. Mládě upřelo svůj zrak na jedno místo na obloze a neustále je pozorovalo. Až později mi došlo, že poznalo svého rodiče a tušilo, že mu nese potravu. Jak ovšem v tom houfu stejných jiřiček poznalo právě toho svého tátu, to jsem nikdy nepochopil.

   

Začalo se chvět, spuštěnými křídly začalo rychle škubat a otevřelo zobáček. Kolem mláděte neustále prolétával dlouhý houf vlaštovek. Pro mne to byla ta nejvhodnější chvilka, kdy jsem musel teleobjektiv zaostřit přesně na hlavičku mladé jiřičky. Čekat a doufat, že právě zmáčknu spoušť svého Canonu ve chvíli, kdy dojde k předání potravy. Ta chvilka byla strašně krátká. Ale bylo to nádherné vidět a být přitom, kdy stará jiřička vkládá do zobáčku svému mláděti sousto. Ptáků, kteří vyhledávají přítomnost člověka a nebojí se ho, není mnoho. Je více těch, kteří jsou obezřetní a rychle odlétají, dál od člověka. Ale ne tak jiřičky. Přiblížily se našim obydlím, nebojí se nás. Letěly k nám zdaleka v naději, že si budou moci u nás postavit svá obydlí, přivést na svět další pokolení mláďat, vychovat ho a zase podniknout tu dlouhou a nejistou cestu za přežitím zpět do teplých krajů. Na cestě je čekají různé nástrahy, ať jsou to dravci, kteří je loví, nebo lidé, kteří je odchytávají do sítí a prodávají je do luxusních restaurací, kde z nich připravují vybraná jídla.

   

Nám tady zbývá jen ta naděje, že právě ty naše jiřičky uniknou všem nástrahám a vrátí se na naše dvorky, obnoví svá hnízda a vyvedou mladé. Ale nejen to, budou je krmit hmyzem, který nás obtěžuje, budou nám dodávat dobrou náladu svým štěbetáním. Pohled na ně je úchvatný – drobečkové, výborní a odvážní letci, kteří ve velkém hejnu dovedou s pokřikem vyprovodit i dravce- ostříže lesního, který je jejich velkým nepřítelem. Několikrát jsem to ve svém životě viděl - je to nádherná podívaná. Malí ptáčkové, kteří se dají dohromady, semknou se v obrovské hejno a postaví se velkému a silnému dravci. Tomu nezbývá nic jiného než rychle se dát na úprk a zmizet. Moc poučné i pro nás – pro lidi.

A teď si představme blíže tohoto kamaráda – drobnou jiřičku.

Jiřička obecná je útlejší než vrabec. Zobák je krátký a široký. Ocas je kratší než u vlaštovky, málo vykrojený. Vrch těla je až na bílý kostřec černý s namodrale kovovým leskem. Celá spodina je bílá. Křídla jsou srpovitá, ale kratší a širší než u vlaštovky. Lét je velmi obratný, ale pomalejší než vlaštovčí. Často se vznáší třepetavě šikmo vzhůru a pak klesá klouzavě v oblouku dolů do horizontálního letu. Zpěv je nenápadné švitoření, chudší než u vlaštovky. Když jiřička vábí, slyšíme něco jako britt, varování zní jako sijer, sijer.

Jiřička je rozšířena na východě až do povodí Jeniseje, na západ sahá její působení až po Mongolsko, Pamír a Pakistán (Kašmír, Paňdžáb). V roce 1924 zahnízdila i  na Špicberkách. U nás hnízdí všude, v roce 1952 byla pozorována na hnízdě na Božím Daru ve výšce 1000 m n. m. V Nízkých Tatrách si postavila hnízdo až ve výšce 1410 metrů. Ovšem na šumavském Javoru v roce 1962 vyvedla své potomky až ve výšce 1458 metrů!

Za potravou vylétá na vrcholky hor až do výšky 1750 metrů!

Na jaře se k nám jiřičky vrací převážně v druhé polovině dubna, nejranější přílet byl v roce 1927 v Rimavské Sobotě, a to 16. března. S jiřičkami se loučíme na podzim během září, ale někdy se jejich odlet protáhne až do října. Jsou známy také případy, kdy se jiřičky zdržely s odletem až do listopadu.

Jiřička přezimuje v celé Africe jižně od Sahary, částečně i v severozápadní Indii.

Někdy se jiřičkám stane, že při příletu z teplých krajů, najdou své hnízdo obsazené vrabci; nebojují s nimi o své obydlí a vystaví si hnízdo nové. Často se stává,že si jiřičky hnízda staví ve větších množstvích pohromadě,dokonce je někdy postaví tak,že jedno prochází hnízdem druhým. Šetří tak stavební materiál, práci a čas. Nepomineme ovšem i význam obranný. U nás hnízdí na lidských obydlích a stavbách ve vsích i městech. Za potravou vyletuje ke stájím a chlévům, na dvory, ulice, nad pole, lesy i vody. Na hnízdiště se vrací nejdříve samci, ti také vybírají místo pro hnízdo a hájí jeho okolí. Tok jiřiček probíhá tak, že samec se potkává se samicí v letu a provází ji, pak usedá na stěnu a vábí ji. Ta nakonec usedá k samci. Samec zpívá, oba se zobáčkují. Samice pak vzlétá, za ní pak samec. Páření probíhá na hnízdě.

Hnízdo si staví pod střechou obytných budov, pod střechou kravína, v průjezdu statku, pod střechou hospodářské budovy ve výšce od dvou a půl metru až do výše osmi metrů. Ojediněle je můžeme vidět až ve výšce dvanácti metrů. Při průzkumu bylo zjištěno, že ze 129 hnízd u nás bylo 24 postaveno na stěnách obrácených k severu, 14 k jihu, 57 na východ a 34 na západ. Hnízdo je postaveno z hlíny, někdy s příměsí rostlinných stébel, uvnitř je vystláno trávou, slámou, peřím a srstí. Mokré bahno sbírá na zemi ze vzdálenosti 200–600 metrů od svého hnízda. A právě u sběru stavebního materiálu na zemi je jiřička nejzranitelnější – je tu nebezpečí napadení ostřížem lesním. Ale chytrá jiřička si ví rady- rychle a co na nejkratší dobu se snáší ve větším množství ptáčat k zemi a pak rychle zase na hnízdo s bahnem v zobáčku. Hnízdo je na rozdíl od hnízda vlaštovky přilepeno na podklad i shora a je opatřeno jen malým vletovým otvorem. Vnitřní výstelku donášejí ptáci před kladením vajec a dokončují při líhnutí mláďat. Na stavbě se podílí samec i samice, nespárování samci budují někdy hnízdo sami. Nové hnízdo staví jiřičky v průměru dvanáct a půl dne, oprava starého jim zabere necelých šest dnů. Hnízdí dvakrát do roka, vejce jsou čistě bílá, beze skvrn. Skořápka je jemná, hladká a lesklá. Interval snášení vajec je jednodenní. Na vejcích sedí samec i samice, asi po třinácti dnech se počnou líhnout mladé jiřičky. Mláďata krmí oba rodiče a mladé hnízdo opouští za 24 -28 dní. Mláďata druhého hnízdění po vylétnutí z hnízda nocují do odletu zpravidla ve hnízdě. Pohlavně dospívají ve druhém roce života.

Živí se létajícím hmyzem. Mláďata jsou krmena hmyzem stlačeným do malých balíčků, které obsahují asi 350 kusů malého hmyzu. Intenzita krmení je 8–50 příletů za hodinu na jeden pár. Potravu loví za letu ve vzduchu ve skupinách nízko i vysoko nad zemí, převážně výše než vlaštovka, ve výšce asi dvaceti metrů nad zemí. Ovšem mimo hnízdní sezonu loví podstatně výše – a to nad padesát metrů! Při deštivém počasí loví nízko nad zemí, nebo nad vodní hladinou. Proč asi? Za deště, při nízkém tlaku vzduchu se hmyz zdržuje nízko nad zemí a jiřička je tu loví. Když vidíte jiřičky lovit nízko nad zemí, můžete si být jisti, že vás čeká plačtivé počasí, je totiž nízký tlak.

Při letu mávají jiřičky křídly rychlostí v průměru 5,3 úderů za sekundu.

Pozoruji a fotím tyto opeřené pracanty. Fotek už mám hodně, ale vždy něco udělají, čím mne překvapí. A já musím pokračovat ve focení. Jsem jim blízko, blizoučko. A oni se nebojí, nevadí jim zvuk závěrky, dál předvádějí své akrobatické kousky. Dívám se na ně a přemýšlím…Tito malí tvorečkové váží v průměru 18 gramů. Naše dlaň by jim tak stačila na schování. Ale jejich chování by mohlo být vzorem nám lidem. A co dovedou?

Pár spolu žije po celý život, rozdělí je jen smrt jednoho z nich. Ačkoliv nikdy nechodily do školy, nestudovaly žádné odborné brožurky, přesto dovedou postavit bez nářadí, bez míchačky, bez elektrického proudu, jen tak, v malém zobáčku ,velmi důmyslné obydlí pro své potomstvo. Staví ho oba. Oba rodiče krmí svá mláďata, oba je učí létat. Dovedou bránit své potomstvo a postaví se i velkému a nebezpečnému dravci. Pracují od časného rána až do večera. Mají neustále dobrou náladu, přesvědčují nás o tom svým švitořením. Oba rodiče doprovází své potomky na dlouhé cestě až do teplých krajů. A když jim to člověk dovolí a neuloví je tam k snědku, vrátí se zase v dubnu k nám, na náš dvorek a budou nám hodně nablízku, budou nám zpívat a zlepšovat nám naši náladu. Budou nás zbavovat dotěrného hmyzu. Dají nám nahlédnout do svého života, svých zvyků a svého umění. Nebojí se lidí, naopak, vyhledávají naše příbytky a staví si v nich ty svoje. Mám někdy pocit, že právě jiřičky žijí tu s námi proto, aby nás učily a vychovávaly. Ale jednou musí přijít den, kdy nám ještě jednou ukáží své mladé, pochlubí se, jak ta drobotina umí dobře létat. Ale to už je tu opět září, čas loučení… Jednoho dne naposled staří i mladí obletí dvůr pana Cardy z Volyně a pak se vydají na dlouhou cestu za teplem…

foto: Jaromír Matoušek

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 23. 10. 2011.