Egon Wiener: Čas žaludů | Houby

Rubrika: Literatura

Čas žaludů

Někdy si připadám jako indiánská babička. Kam se poděla doba mladistvých hloupostí, doba nezkušeného konání, které všechna úskalí překonala, a dnes, po mnoha letech, stojí za vzpomínání…

Pokud vyrůstáte, jako já, na vesnici, pak roční období určují velmi významně vše, co děláte, svět, ve kterém žijete. Můj Machnín, ač kousek od Liberce, byl stále vesnicí, kdy na jaře se vláčelo, oralo a silo, trhal a sušil se podběl, všude kolem domu a na zahradách se po zimě uklízelo. Léto bylo o senu, koupání, fotbale, houbách a letním ovoci. Jó, podzim, to už bylo jiné. Sklízelo se a začala škola. Muselo se na dřevo, připravit se na zimu, co přicházela ze dne na den nečekaně, obvykle po dešti a v noci. I zvířata to cítila a byla nervózní. Ptáci se houfovali, posedávali na drátech elektrického vedení a na větvích obrovské lípy u šenku uprostřed obce.

Mně navždy zůstane v paměti žebřiňáček a v něm tři pytle žaludů, které táhne moje maminka do machnínské školy. Žaludy jsme tehdy sbírali všichni. Za Mrázkovými ve stráni u rybníčka jich bylo, a přesto, div jsme se o ně neprali. Každý jich chtěl mít víc než ti druzí.

Do sběru žaludů se vždy zapojila celá rodina. Já sbíral a tlačil vozík, který táhla maminka. Nebyli jsme sami. Z těch vozíků mohla být vozová hradba. Však jsme je sbírali i kousek od machnínské památné lípy, kde bojovali husiti s Žitaváky a jejich kamarády.

Mamince tenkrát, ten podzim, kdy jsme odevzdali tři pytle s žaludy, přejel pod „Nordlichtem“, pod hospodou, co už hospodou nebyla a kde jsme po válce bydleli, vozík nohu. Spíš jenom botu, přesto to maminku ukrutně bolelo. Mě ještě víc, protože řekla, ať si příště řeknu tátovi. Ten o tom nechtěl ani slyšet, a že mi tu korunu za kilo, co jsme ve škole dostali za kilo žaludů, vyplatí ihned a v hotovosti. Což byla velmi lukrativní nabídka, ale já chtěl mít nasbíráno víc než ostatní kluci. Ve škole na nástěnce se ke jménům sběračů připisovaly červené puntíky, podle toho, kolik kdo nasbíral. Chtěl jsem být na nástěnce, kde bylo jasně a zřetelně napsáno – Nejlepší sběrači.

Táta to nechápal a maminka se zlobila, že se chlubím cizím peřím, že mi pomáhá celá rodina. Opravdu pomáhala, ale tehdy, před padesáti lety, to tak chodilo, pomáhali si všichni, o tom byl život na vesnici. Všichni jsme věděli, kde koho co zabolelo, komu kdo zkrátil a proč kapesné. Koukali jsme jeden druhému do hrnce, všichni všechno o druhém věděli. Žádná tajemství, žádné soukromí. Z dnešního pohledu – středověk.

Taková byla doba našeho mládí. Když dneska vidím spadlé žaludy, vzpomenu si, jak moc se dnes liší svět od toho, který jsem zažil před padesáti lety v Machníně v obci na kraji města Liberce.

Houby

S houbami je to jako s ženskými. Mají krajové názvy a nejsou tam, kde je hledáš. Jsou vrtkavé a ty z lesa donesené domů často červaví. Houby jsou úžasnou změnou v jídelníčku. Mají tisíc podob v lese i na talíři. Jsou zaměnitelné, zrádné. Mohou být příčinou smrti. Jsou jedovaté i poživatelné. Jsou rodu ženského, a když je potřebuješ, máš na ně chuť, tak nerostou…

Jít na houby. Hledat houby. Být na houbách. To jsem byl ještě – na houbách, tak nějak odpovídáme, když nevíme jak dál. Houby do polévky, na sušení, do smaženice, do kolínek, do zavařovacích sklenic. Houby jako řízečky, koření, na sladkokyselo… No řekněte, nesbíhají se vám sliny? Mně tedy ano. Ještě tak vědět, kde rostou, mít svá zaručená místa, kam jít najisto.

Mé první houby, co si pamatuji, byly klouzci v Machníně na Bedřichovce nad kapličkou. Žlutí, velcí másláci a byla jich plná rokle. Bylo jich tolik, že je maminka neměla kam dát. Dodnes je vidím a pro předškoláka to byl šok srovnatelný i barevně s tím, když jsem letos na Moravě viděl poprvé v životě pole plná žlutých dýní…

Houby mě provází celým životem. Není lepší polévky, než ve které plavou houby. Vedle karfiolu jsou obalené hlavičky a nožičky hříbků na talíři s brambory v horkém másle to nejlepší, co jsem kdy v mládí jedl. Bílá houbová omáčka s bramborovým knedlíkem, houby ve sladkokyselém nálevu a vůbec. Les. Les po dešti, kde hlavičky hub svítí jako rozsvícené baterky. Les vonící houbami.

Točím se na místě jako dětská káča a vůně lesa rostoucích hub mnou prostupuje. Euforie a omámení je jako anestézie, jako rajský plyn, rána perlíkem do hlavy, jako když potkáš krásné mladé děvče. Na tenké nožce, půvabná hlavička, módní klobouček. A když je jich kolem víc, třeba celá třída, vedou se za ruce a švitoří. To potom nevíš, kam dřív. Položit košík, houbu vydloubnout, nožíkem seříznout a uložit do košíku. Mám na ně košík speciální, bramborový. Ještě nikdy nebyl plný, vrchovatý, protože nesbírám růžovky ani holubinky, ale jen praváky.

Nejraději na ně chodím sám. Tam, kde je sucho, kde rostou podhříbky, do smrkového lesa, kde na zemi rostou opravdové poklady. To si to vychutnám. Třikrát do roka, málokdy víc. Obléknu se jako trhan, a na hlavu si dám kšiltovku a vyrazím. Když najdu – dobrý, když nenajdu, svět se nezboří.

Do lesa jdu, protože se mi už stýská po všem, co nabízí. Je to jako cesta do pravěku, za vyhynulými zvířaty. Většinou už žádná nespatřím. Sem tam kosti, plechovku, odhozený papír. Sluníčko, co se dere skrze stromy, vodu, co teče, kudy se jí chce. Mravence a bodavý hmyz. Les je svět a země nezemě, dávné království, kde vládne šerosvit a platí jiné fyzikální zákony. Žijí v něm žáby, hadi a lesní skřítkové, ty hlavně, a milují je malé děti. Znavení dospělí si sedají na pařezy a přemítají, zda je to lesním vzduchem nebo stářím, že se cítí unaveni.

Mně v lese obvykle narostou křídla a lítám. Horší to je, když les opouštím. Bolí mě paty, kolena, klouby, pánev a záda v kříži, ale co je to proti tomu, co jsem viděl, co jsem dýchal. Jsem nadmíru spokojený. Za rok buď s Bohem, lese, lesíku milý. Těším se, to si buď jistý!

Exkluzivní ilustrace pro Pozitivní noviny: Hana Křivánková

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 30. 11. 2011.