Jan Hora: Sběratel dobrodružství (15) Trosečníci na ledové kře

Rubrika: Literatura – Na pokračování

Sběratel dobrodružství

Tím sběratelem jsem já, milý čtenáři, ale neboj se. Nebudu tě unavovat vyprávěním, co jsem všechno zažil a kde všude jsem byl. Sbírám dobrodružství velice poklidným a v podstatě pohodlným způsobem. Napínavé příběhy nacházím ve starých cestopisných knížkách a časopisech. Obyčejně stačí přejít z kuchyně do pokoje k mé knihovně. Když se někdy rozjedu vlakem do jiného města, abych vyhledal antikvariát v nějaké zapadlé ulici, jedná se už vlastně o velkou objevitelskou výpravu. O napětí a romantiku, ale i o zklamání, nemám při tom nouzi. Občas najdu zajímavý příběh také v denním tisku.

Má sbírka dokazuje, že se na světě pořád něco úžasného děje, že divoké příběhy plné exotiky, vzrušení a obdivuhodných lidských výkonů jsou skutečností a ne pouhými výmysly spisovatelů. Dobrodružné příhody se odehrávaly a stále odehrávají a vnímavému čtenáři stačí, když si nalistuje stránku a otevře srdce.

Trosečníci na ledové kře

V říjnu roku 1872 přepadla americkou loď Polaris u grónských břehů strašná bouře. Ostré úlomky mohutných ledových ker prorazily loď pod čarou ponoru na několika místech a do podpalubí proudila voda. Pumpy pracovaly bez přestání, ale bylo jasné, že pokud se Polaris nepodaří přistát u nedalekých grónských břehů, určitě se potopí. Část posádky, několik amerických vojáků a část Eskymáků s ženami a dětmi se uchýlila na ledovou kru připoutanou k lodi tlustými lany. Z Polarisu se stával rychle vrak zvolna klesající pod hladinu. Na kře byla vystavěna chata a do ní trosečníci dopravili zásoby potravin a uhlí. Bouře dosáhla vrcholu, když lana praskla a loď byla prudce utržena. Rychle zmizela v temnotě sněhové vánice. Na kře zůstalo devatenáct lidí. Čekali, že je rozbouřené vlny smetou každým okamžikem do studeného moře. Muži se snažili odtáhnout do středu kry veškerá zavazadla a dva rybářské čluny, protože okraje ledu praskaly a lámaly se. Teprve druhý den ráno se bouře ztišila.

Mezi trosečníky vynikali odvahou a zkušenostmi dva Eskymáci. Američané jim říkali Josef a Hans, protože neuměli domorodá jména vyslovovat. Josef byl přijat na palubu Polarisu už v New Yorku, Hans přistoupil se svou rodinou na loď až na západním pobřeží Grónska. Dne 21. října se trosečníci pod vedením obou Eskymáků přestěhovali na větší a bezpečnější kru. Postavili si čtyři sněhová iglú. Zásoby potravin pro devatenáct jedlíků a devět psů rychle ubývaly, ještě horší to bylo s topivem. Měli pušky a dost střeliva, ale po tuleních nebo medvědech nebylo nikde ani památky. Hrozba úplného vyhladovění donutila trosečníky, aby se 1. listopadu pokusili na dvou člunech dosáhnout pevniny. Voda kolem kry však zamrzala, naložili tedy do loděk děti a táhli je za sebou přes ledové hrboly a prohlubně. Noc prožili pod širým nebem. Druhý den se moře opět rozbouřilo a led praskal. Rychle vznikající pukliny skupinu lidí rozdělily. Člun s Josefem se vrátil na starou kru a druhý s Hansem byl unášen proudem do spleti ledových kanálů. Všichni křičeli rozčilením, ale naprosto bezmocní, nemohli se k sobě dostat. Mořský příboj neustále zvětšoval volnou hladinu. Oběma člunům se nakonec podařilo k sobě doveslovat. Poručík Tyson se zhroutil z nervového vyčerpání. Do cesty se jim postavilo souvislé ledové pole a plavba k pevnině se ukázala jako nemožná. Prozíravější bylo připravit se na zimu. Postavili nové sněhové boudy. Neúnavný Hans se dokázal vrátit do starého tábora a přivézt na psím spřežení veškeré nářadí, které tam zanechali. Oba Eskymáci chodili denně na lov, ale neměli mnoho příležitostí, jen občas přinesli tuleně. Američané se nad syrovým masem otřásali ošklivostí, ale hlad byl brzo silnější.

Dne 19. listopadu se Hans nevrátil z lovu. Josef a jeden americký námořník ho šli hledat. Na cestu jim svítila polární záře. Přelézali hromady z obrovských ledových úlomků, křičeli a  naslouchali. Josef zahlédl v měňavém světle, jak se stranou od nich pohybuje nějaký bělostný stín. Oba muži zalehli do sněhu, podle neohrabané chůze a světlé kožešiny to vypadalo jako medvěd na zadních nohách. Josef zalícil pušku, ale v poslední chvíli zahlédl nad postavou nějaký lesklý předmět. Byla to hlaveň pušky! Eskymák Hans, jeho nejlepší přítel, zabloudil a teď se vracel těžkým vrávoravým krokem zpátky do tábora. Poletující sníh mu zbarvil oblek do běla. Jak snadno mohlo dojít k neštěstí.

Další dny a týdny trosečníků na ledové kře byly příšerné. Zásoby potravin se tenčily, tuleni a medvědi zmizeli a Eskymáci se vraceli z lovu s prázdnýma rukama. Hrozila smrt umrznutím, námořníci museli obětovat jeden člun a rozsekat ho na dříví pro oheň. Žádný ze psů se nedožil Vánoc, byli snězeni. Na Štědrý den mělo devatenáct trosečníků k večeři trochu zmrzlé tulení krve a pár lodních sucharů. Dva dny před Silvestrem zastřelil Hans tuleně, ale mrtvé zvíře odnášelo moře pryč od kry. Josef použil většího kusu ledu jako loďky a podařilo se mu s nasazením života vzácnou kořist zachránit. Devatenáct lidí zhltlo tulení maso během chvíle. Hlad zahnali jen nakrátko, od 6. ledna 1873 už cucali a žvýkali pouhé kožešiny.

Poručík Mayer vypočítal, že jsou na 72 stupni, asi 80 mil od břehů Grónska. Teprve 19. ledna zastřelil Josef jednoho ptáka a o něco později harpunovali Eskymáci tuleně. Mohli si rozsvítit tukové lampy, které vzduch v iglú trochu oteplily. Navíc se ocitli s ledovou krou v blízkosti ostrova Disko, kde zanechala loď Polarit v létě menší skladiště potravin. Muži se hádali, větší část byla pro, aby k ostrovu vyslali pěší výpravu po ledě. Poručík Tyson byl proti. Než se stačili dohodnout, vypukla strašná sněhová bouře a ledovou cestu moře rozlámalo napadrť!

V únoru onemocnělo několik lidí kurdějemi. Dostali větší příděl zmrzlé tulení krve. Na začátku března zastřelil Josef velkého tuleně a všichni se po dlouhé době najedli. Počátek jara sebou přinesl velké bouřky. Jednoho rána vylezli trosečníci ze sněhových bud a deset kroků od nich šplouchalo volné moře. Bylo po hladu, tuleni se objevovali každý den, ale kra plula k jihu a pořád se zmenšovala. Eskymácké ženy a děti musely pro jistotu přespávat ve člunu. S poručíkem Mayerem se utrhl kus ledu a proud ho unášel pryč. Josef s Hansem se pustili za ním a přeskakovali z kry na kru. Vrátili se až druhý den – i s Mayerem! Mezitím uplavaly trosečníkům všechny zásoby. Pět dní neměli co jíst. Šestého dne k nim připlul na ledové kře bílý medvěd. Všichni trosečníci si museli lehnout a napodobovat tuleně. Medvěd se nedůvěřivě přibližoval a Eskymáci ho dvěma výstřely skolili. Všichni se vrhli na zvíře a hltali teplé syrové maso.

Koncem dubna se ledová kra rozpadla a všech devatenáct trosečníků se muselo vtěsnat do jediného člunu. Snažili se veslovat a horečnatýma očima přejížděli po nekonečném obzoru. Zdálo se jim, že vidí loď, ale hustá mlha jim zakryla výhled. Křičeli, stříleli do vzduchu. K večeru se mlha rozplynula, trosečníci měli dojem, že vidí v dálce siluetu lodi, bílou clonu však vystřídala tma. V noci neúnavní Josef s Hansem dali poslední zbytek tuku do krabice od sucharů a zapálili jej.

Kapitán Bartlett na lodi Tygřice zahlédl na moři mihotavé světélko a dal příslušné pokyny. Za svítání spatřil na přeplněném člunu devatenáct zoufalých trosečníků. Zachránili se všichni! Za své životy vděčili dvěma hrdinným Eskymákům Josefovi a Hansovi, bez kterých by pobyt na ledové kře nejspíš nepřežili. Loď Polarit ztroskotala u grónských břehů, ale posádka čítající čtrnáct mužů se také zachránila.

Píše a kreslí Jan Hora

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 02. 03. 2012.