Jan Hora: Sběratel dobrodružství (18) Ukradený talisman

Rubrika: Literatura – Na pokračování

Sběratel dobrodružství

Tím sběratelem jsem já, milý čtenáři, ale neboj se. Nebudu tě unavovat vyprávěním, co jsem všechno zažil a kde všude jsem byl. Sbírám dobrodružství velice poklidným a v podstatě pohodlným způsobem. Napínavé příběhy nacházím ve starých cestopisných knížkách a časopisech. Obyčejně stačí přejít z kuchyně do pokoje k mé knihovně. Když se někdy rozjedu vlakem do jiného města, abych vyhledal antikvariát v nějaké zapadlé ulici, jedná se už vlastně o velkou objevitelskou výpravu. O napětí a romantiku, ale ani o zklamání nemám při tom nouzi. Občas najdu zajímavý příběh také v denním tisku.

Má sbírka dokazuje, že se na světě pořád něco úžasného děje, že divoké příběhy plné exotiky, vzrušení a obdivuhodných lidských výkonů jsou skutečností a ne pouhými výmysly spisovatelů. Dobrodružné příhody se odehrávaly a stále odehrávají a vnímavému čtenáři stačí, když si nalistuje stránku a otevře srdce.

Ukradený talisman

Na začátku 20. století žil na Novém Zélandu starý maorský náčelník Rewa. Pamatoval si ze svého dětství podivuhodný příběh, který v požehnaném věku přesahujícím jedno století vyprávěl své pravnučce Weke. Rewa zažil dobu, kdy na Coromandelském poloostrově stála ještě řada domorodých vesnic, kdy Maorové vedli války mezi sebou i s bílými osadníky a pořádali kanibalské hostiny.

V roce 1814, když bylo Rewovi šest roků, vyšli z okraje lesa dva běloši. Než se vzpamatovali, byli zajati a přivlečeni do vsi. Rewa vzpomínal, jak se jeho otec, náčelník Matai, radil s čarodějem, co s cizinci udělat. Měli být zabiti a sněděni. První z bělochů dostal před zraky celé vesnice ránu sekerou do hlavy a padl mrtev k zemi. Rewova starší sestra Kiri náhle shodila z ramen svůj ozdobný plášť a přehodila ho přes hlavu druhého zajatce. Podle starého kmenového zvyku si tím zvolila cizince za svého manžela a zachránila mu život. Ještě tu noc se stal běloch účastníkem velké slavnosti. Přijali ho do kmene, přidělili mu chatu a Kiri se stala jeho ženou. Maorové mu říkali Dakarr.

Láskyplná romance však netrvala dlouho. Brzy se ukázala Dakarrova hrubá a násilnická povaha. Stal se sice dobrým lovcem, ale často se opíjel a mlátil svou ženu i děti a jeho popularita mezi domorodci rychle mizela. Když se Dakarr naučil řeč Maorů, zjistil, že kmen přechovává staré vyřezávané bůžky. Nejvzácnější z nich se jmenoval Tiki a byl uschovaný v chatrči starého čaroděje. Dakarr jevil o sošku velký zájem, ale kmenový kouzelník mu nevěřil a nechtěl ho ke vzácnému talismanu pustit. Marné byly i  Dakarrovy pokusy proniknout do chaty tajně.

V té době se úřadům na Novém Zélandě doneslo, že se v horách Tokatea ztrácejí příliš často osamělí zlatokopové. Malý Rewa poslouchal hovory starších mužů a dověděl se, že Dakarr má ve vraždách zlatokopů nejspíš prsty. Běloch si však Maory naklonil, protože zajal a přitáhl do vesnice muže ze znepřátelené osady. Když zajatce zabili a snědli, splnili Dakarrovi přání a ukázali mu za odměnu posvátné Tiki. Byla to nádherná soška vyřezaná z nefritu. Od té chvíle nemyslel Dakarr na nic jiného, než jak se talismanu zmocnit, uprchnout s ním do civilizace a tam ho výhodně zpeněžit. Našel si v horách jeskyňku, která by mu posloužila za úkryt, a jedné noci, na začátku období dešťů, se vydal do čarodějovy chatrče…

Mladé děvče, které mělo na starosti donášet starci jídlo, vstoupilo druhý den ráno do svatyně a našlo kmenového kouzelníka ležet mrtvého na udusané podlaze. Přiběhli stařešinové kmene a bojovníci a zjistili, že stařec byl ve spánku zardoušen a nefritová soška Tikiho zmizela. Když se ukázalo, že se ztratil také Dakarr, nebylo těžké si domyslet, co se vlastně stalo. Všichni muži kmene se hned vydali do okolí pátrat po uprchlém Dakarrovi a posvátném talismanu. Rozzuření bojovníci hledali stopy v horách a lesích celého Coromandelského poloostrova, ale marně. Plynuly týdny, měsíce, roky a zlotřilý zloděj a vrah Dakarr ani bůžek Tiki nebyli nikdy nalezeni. Jak běžel čas, vesnice Maorů se pomalu vylidňovala, staří lidé umírali a mladí odcházeli za prací do světa bílých.

Na začátku dvacátého století žil v těch místech už jenom stoletý stařec Rewa, o kterého se starala pravnučka Weka. Rewa často vyprávěl, jak ho otec Matai před smrtí zapřísahal, aby nikdy nepřestal pátrat po ukradeném Tikim. Celý svůj dlouhý život se snažil bůžka najít, ale v poslední době se mu už nedostávalo sil.

Jednoho dne se mladá Weka vydala sbírat ptačí vejce do skal nad mořským pobřežím. Objevila úzkou štěrbinu, do které čirou náhodou padl proužek slunečního světla. Zdálo se jí, že vidí uvnitř lidské kosti. Po návratu domů to oznámila svému pradědečkovi. Vzali si na pomoc lopatu a krumpáč a vydali se společně k jeskyňce. Trochu rozšířili vchod, ale pro obtížnost vstupu se dovnitř protáhla pouze Weka. Našla rozpadlou lidskou kostru a starodávnou zrezivělou pušku. Starého Rewu to vyburcovalo, aby sebral všechny svoje síly a s pomocí pravnučky se vyškrábal také do jeskyně. Venku se zatím setmělo a spustil se prudký déšť. Stařec s dívkou postoupili o něco dál do skalní dutiny. Venku se hrozivě zablesklo, pruh oslnivé záře pronikl temným obzorem a osvítil v jednom z mnoha výklenků nefritovou sošku Tikiho! Weka vytáhla posvátného bůžka z úkrytu a vložila ho do rozechvělých rukou svého praděda. Starý Rewa nemohl pohnutím ani promluvit. Dávno ztracený bůžek, který pamatoval dávnou historii jeho rodu, se nečekaně vrátil!

Prohlédli si pozorně okolí. Dakarr se před necelým stoletím ukryl po loupeži v jeskyni, jejíž vchod se zřejmě působením zemětřesení zasypal. Zloděj nemohl ven a bídně zahynul. Starý Rewa věřil, že se mocný Tiki pomstil…

Radostnou novinu o nálezu posvátného Tikiho přivítali Maorové z okolí s nadšením a uspořádali na jeho počest velkou hostinu. Moudrý Rewa se stal novým strážcem nefritového bůžka. V roce 1910, krátce před smrtí, usoudil, že taková krásná starožitnost patří do muzea, kde o ní bude postaráno nejlépe.

Píše a kreslí Jan Hora

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 30. 03. 2012.