Ivo Fencl: Sněžná pohádka (1)

Rubrika: Literatura – Na pokračování

Jeden mládenec zval neustále svou dívku na výlet. Ona se dlouho zdráhala, až jednou svolila. Šli večerem, na čepice se jim snášel oceán jemných vloček a bílá krajina ostře křupala pod botami. Až se vzali ze vší té krásy za ruce.
Ale najednou před nimi stojí někdo třetí. Nějaký cizinec. A jako z ledu. "Nemohl bych jít kousek cesty s vámi?"
„A kdopak jsi?" zeptalo se to děvče ostražitě.
"Jmenuju se Lorenc!"
Šli a povídal o království bílých králíků, kteří sněží. Jednou se otřesou, sype se sníh prachový, otřesou se podruhé, prší krystalky ostřejší než štěrk, potřetí, a je tu peří, měkké pro podušky různých usínajících miminek. Otřesou se počtvrté, k zemi klesají vločky těžké jako cent, ze kterých se vyrábí cukrová vata.
"Moc pěkné," podotkla ta dívka a trochu se na Lorence usmála.
"Tamhle u vyvráceného pařezu, co kořenem ukazuje do nebe, se naše cesty rozdvojují," řekl dutě. "Že jste si se mnou chvíli povídali, splním vám asi tak tři přání, když si je teď vymyslíte." Zastavil se, přepočítával cosi zamyšleně na svých ledových prstech, a ta dívka si s tím mládencem začali něco šuškat.
„Honem!" úpěl Lorenc. Vytáhl masivní, starodávné hodinky se řetězem. „Nebo neslyšíte dupat králíky?"
„Ne."
„Já ano. Jsou už nepokojní, protože je čeká hlavní krmení a hlavní dnešní předčítání pohádek." Neklidně začal cibule natahovat jedním takovým kolečkem a ti dva ještě deset vteřin tlumeně o čemsi rokovali, ale nakonec dívka do mládence sotva znatelně strčila: „Řekni to!"
„Tak jo. Tak já to tedy povím," zvedl hlavu ten mládenec. „Chceme hezký domek v pěkném městečku, kde nebují zločin. Chceme nějakou malou holčičku a malého chlapce, aby se nám postupně narodili - a zdraví jako červené řepy."
„A to je všechno?" neuměl Lorenc počítat.
„Ne. Za třetí chceme, aby pokaždé celou zimu takhle čarovně sněžilo a my si mohli v závějích báječně hrát s těmi našimi dětmi."
„Mhm, a to je všechno?" opakoval mrmlavě a mezi dvěma zívnutími ledový chlapík.
„Ano," hleslo děvče.
„Tak to nic není."
A vypařil se a ten mládenec si vzal dívku hned v sobotu za ženu a za rok se jim narodila mrňavá holka, za další rok dodali čápi i kluka jménem Marvin a všichni žili v malebném městečku s rybníkem a byli velice, ale velice šťastni, až na to, že tatínek musel pokaždé celou zimu odhrabávat neuvěřitelné množství sněhu. A tím náš příběh vlastně teprve začíná.

Onoho osudného roku, kdy šla Klára už do třetí třídy a Marvinovi bylo sedm let, takže musel do druhé, začalo sněžit už 15. listopadu.
A sněžilo a sněžilo i celý další den a potom taky a maminka (to je ta dívka z úvodu) dceři vysvětlila, že se „tam nahoře" s největší pravděpodobností neustále třepetají bílí a notně praštění králíci. „A chodí mezi nimi jeden krmič, který se jmenuje Nevěřící Tomáš Lorenc První a je tamo králem."
„Jak to ale, pěkně prosím, víš, mami?" zeptala se Klára.
„A jak by ne? Jednou jsem se s ním setkala."
„To bych také chtěla." A když nastalo nové ráno, tak Marvin a táta otevřeli dveře a uviděli vrstvu kyprého sněhu. Synovi sahala až nad bambuli čepice, a přitom ještě sněžilo.
„Dnes je dřevěné hrablo k nepotřebě," poškrábal se tatínek za levým uchem. „Heleď, Marvi, neskočil bys do sklepa pro tu velikou lopatu na uhlí?"
„Jasně.“
Ve škole i doma byl jeho syn nejpohotovější z kluků a než tedy táta napočítal do jedné, byl tu zpátky i s tepanou lopatou na rameni. Vypadala ovšem nějak zlověstně a vlastně i jako vejce vejci té, na níž Jeníček s Mařenkou šupli do pece ježibabu. Zrovna tak byla široká a zrovna tak i hluboká a Marvinův tatínek ji jen se štěstím a taktak prostrčil dveřmi, a ta lopata vám měla krvelačně nabroušené hrany a zakrajovala se do chrupajícího sněhu jako do másla. A ráz - a ráz, odhazoval tatínek statečně masu.
Jako každý rok. A to už je osud. Ano, ten, který si s maminkou vyvolili. A sníh dopadal na jiný sníh a ode dveří již vedla metr a půl dlouhá chodbička a její stěny se neustále zvyšovaly a končily až vysoko nad tatínkovou bambulí a hvězdné vločky se do toho nekonečna snášely v naprostém tichu a on pracoval - a pracoval.
I proto byl tak silný. I z toho důvodu. Ulička měla nyní ode dveří jíž čtyři a půl metru a mírně se zatáčela, načež následovalo deset a půl metru rovnosti a pak patnáct a půl metru cesty doprava a dvaadvacet a půl metru zase vlevo, to jak se táta vyhýbal různým hrbolkům v terénu.
A dřel a dřel, i proto, že třetí přání tenkrát s maminkou tak úplně nedomyslili, ale co? Marvinovi a Klárce se to líbilo a za tatínkovými zády chodbičkou zběsile probíhali a Klárka pištěla a po napomenutí zahalekaném z domku aspoň výskala. Marvin, ten zase hlaholil jako zvon. Hráli si na vlaky, hráli si na poštu, a potom si hráli i na sněžné závody. Točení volanty je brzy úplně pohltilo a v některých dramatických okamžicích se tyto děti-živoucí vozy s rachotem i srážely a padaly do bílých stěn trati. A Marvin stačil závod i komentovat a maminka všem třem uvařila zatím melounový čaj (asi šest litrů a velice vroucích), načež začala s obědem. Od toho už jsou maminky!
Najednou ale zbledla a zůstala v kuchyni podobna solnému sloupu. Pro oběd jí totiž chybělo několik zcela nepostradatelných surovin. Šlo o skořici, karotku, o celer, o droždí a malý kousek slaniny, jaký se také dává do pastiček, dále o čilimník, lékořici, mléko, o jedno vejce od slepice a "možná by to chtělo i trochu šafránu", ale ten se dal v nejhorším obrečet. Maminka si povzdechla. Zachmuřila se. Dlaně otřela o zástěru a vyšla z tepla domku do chladu přední chodbičky. Projel jí lehounký úlek, když postřehla výšku ledových stěn vlevo i vpravo. Vůbec přes ně neviděla, a to sníh ještě stále připadával. Ale co! Rychle prošla pár úhlednými zatáčkami vydlabanými do sněhu, uskočila před dětmi hrajícími si na raketky a uviděla tatínkova záda. Lopotil se. Přistoupila k němu trochu nesměle: "Potřebovala bych do samoobsluhy."
"Proč?" podivil se tatínek.
"Ále! Nějaká pomerančová kůra a arašídy nám chybějí, okurka a pivo, o vanilce nemluvě."
"Maličkost!" řekl tatínek. "Jen malá miniodbočka z hlavního tahu!" A neprodleně začal odbočku razit ve směru, kde oba tušili samoobsluhu, a vůbec nebyl zadýchaný. Jen trochu zarudlý. A děti? Z domku přinesly vlastní lopatky a činily se v původním směru a všichni čtyři tam byli spolu a jinak sami a pracovali, chumelilo a chumelilo a maminka sotva stačila nosit melounové čaje. "Už i čaj dochází!" A tu se před tatínkovou lopatou odloupla a sesypala tenoulinká vrstva sněhu - na něco nalepeného – a objevily se omrzlé zelené dveře.
"Sámoška!" vykřikla Klárka. "Vykopali jsme sámošku! Naši."
Vtom ale začaly sníh ze všech stran prorážet i hroty jiných lopat a u té samoobsluhy se střetlo hned osmnáct chodbiček dlabaných už od rána od ostatních domečků ostatními tatínky. Ono totiž vícero maminek zjistilo, že potřebují ořechy na uklidnění, hlohové větvičky na zkrášlení pokoje anebo něco medu do čaje, a tak se díky tomu tady teď shledalo mnoho dobrých přítelkyní a hučely jako úl. Štěbetalky projížděly samoobsluhou s velikými vozíky, dávaly si přednost na křižovatkách a zdravily se krátkými úsměvy. "A vy kvrdláte i trochu majoránky, anebo se obejdete bez hřebíčku?" zaslechly děti útržky zasvěcených rozhovorů. "To já peču výhradně zasyrova, třikrát denně kapku medu a je to úplně ideální příchuť." "A i ve čtvrtek?" podivila se další maminka v jedné ze zatáček až u špenátu. "Ale neříkejte, paní Pivoňková! Že by nejedlo krupičnou kaši? A ani ne se strouhanou čokoládou? Já bych mu vrazila posečenou trávu – a basta!"
Maminka našich dětí sice měla řidičské oprávnění, nikdy však v samoobsluze riskantně nepředjížděla a ostatně, času bylo dost a k nervování žádné důvody. A ceny? V zavátém městečku lidové. Máloco stálo přes šestnáct korun a pouze grilovaný Lorenc sedmnáct, ale uznejte sami! Chtěli byste snad na Štědrý den polykat mraženého Lorence? A tak maminky rozvážně nakoupily, domluvily návštěvy (chodbičkami to teď realizovat půjde) a vrátily se podle značek každá k rodině a sněžná nadílka už jim ani trochu nevadila.

(Knižně vyšlo v Malé vánoční knížce)

Exkluzivní ilustrace pro Pozitivní noviny: Miroslava Vávrová

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 24. 12. 2011.