Na všechny sněžné křižovatky pak děti postavily sněhuláky, kteří jako by z uhlíkového oka vypadli tomu prvnímu, původnímu a legendárnímu Lorencovi, a sněhulákům daly pak děti nosy vyrobené z omytých mrkví a eskymácká příjmení a pověřily je řízením lední dopravy a Lorenc byl jmenován vrchním inspektorem pro chumelení. Ani na rodiče úplně nezapomněly. Nakreslily jim podrobné plánky cestiček po vzoru toho prvního, který vytvořila Katka.
Už několikrát se totiž stalo, že tatínkové v bludišti cestou z hospody zabloudili a někteří se dokonce neobjevili doma několik dní a různě se pak vymlouvali. Takhle na to nedošlo, stačilo vytáhnout buzolu a s její malou pomocí už se koneckonců nemohly ztratit ani maminky při cestách na nákup anebo do lékárny a celý tento dětmi zavedený systém fungoval bezchybně a docela JAKO VE SNU a byl i absolutně bezpečný.
Taky rybníček si děti odhrabaly a uviděly, že led je dobrých dvacet centimetrů tlustý a tak hlaďoučký, že na něm půjde báječně bruslit, takže to Jakub pokaždé rozjel jako šílenec a napálil do bílé pobřežní stěny, až mu z ní trčely jenom nohy. Když ho vytáhli, rozkalil to napříč rybníčkem zase na druhou stranu a... Prááásk! Vězel v opačném břehu. Děsně se tomu smál. Ale předem sníh nikdy nezapomněli propíchat lyžařskou hůlkou, aby tam náhodou netrčelo něco ostrého. Děti totiž Jakubovy lety napodobovaly a výskot vznášející se nad rybníčkem nebral konce.
Každou chvíli se taky začala stěna kolem rybníčku v některém místě chvít a jaksi natřásat, až se docela rozdrolila a otevřela další přístupovou chodbičku. Z každé se s hlaholem nořily nové a nové děti a všechny sakum pakum si nesly brusle a hned v ústí těch chodbiček se obouvaly a poťukáváním o led zkoušely jeho pevnost i správnou zahnutost hokejek. Nato vyjížděly na lesklou plochu, vždycky s hrozným pískotem. Sníh se sypal a sypal, kluci jej ale odhrabávali a v pohodě to stačili a dokonce z něj slepili i celé ledové branky a velice šikovné mantinely, o které se ani nešlo nějak víc uhodit. Bylo tady fajn.
A hrál se tady i velice slušný hokej. Zakázané uvolňování sice dělalo rozhodčímu, v jehož roli se střídali, dost starostí, ale to byly jen první chvíle rozpaků. Nu, a když pak nastoupili na led odvázaní mládenci Kajkl a Bublina anebo trojčata Šťastných... a když bránu zatarasil sám mohutný Kapustňák (pravidelně střídaný pohyblivým Králíčkem), všecičko se v „nádherné souhře těl a mozků“ vyvíjelo až k jedné z nejčistších her, jakou kdy nebe nad městečkem mohlo sledovat.
Byli však i nepřátelé hokeje. Smolaři! A ti si zase vytvořili klouzačky na cestičkách vedoucích k rybníčku a za chvíli už bylo možné prohánět se na bruslích skoro celým bludištěm. Některé chodby byly dokonce už záměrně raženy tak, aby se jimi dalo kupředu postupovat jen mírně se stáčející překládačkou, a nebylo to snad bláznivé a bláznivě báječné, ta svištivá rychlost, s níž se vřískající děti srážely na křižovatkách?
Pár sněhuláků to ovšem odneslo. Smrt! Ale co, postavili se noví. Stejně ti bílí čumilové neměli žádné bloky, na něž by vypisovali pokuty, a tak si každý jezdil a nabourával, jak chtěl, a pořádaly se taky rychlobruslařské závody, ve kterých si nejlépe vedl Jakub vycvičený už z jezírka. Klára ho proto obdivovala a pilovala i vlastní ladnost, až nakonec kroužila po ledě půvabněji než dávná Katarina Wittová. Odpíchnutý osmitý ritbergr pro ni byl hračkou a málokdo s ní obstál při foxtrotu. „Takovou ségru bych taky bral," řekl Jakub Marvinovi a všichni tři se bavili v dobrém rozmaru. A maminka? A tatínek? Cosi zatím poklidně upíjeli při svíčce a u horkého topení, tam v domečku, kde vládlo zimní ticho a panoval klid...

„Ale sníh sahá už jen tři centimetry pod horní okenní rám," řekla najednou maminka a zatvářila se ponuře. "Možná zapadáme až pod střechu. A co pak?" Na hladkém čele se objevila malá vráska. "Vzpomeneš si ještě někdy na ten den, kdy jsme ruku v ruce potkali toho ledového cizince?"
"Lorence? No, jakpak by ne! Když máme tenhle domeček i díky němu." "JEN díky němu!" "A když k nám poslal krásného čápa až nad komín i vránu, která se ráda pyšní těmi nejchytřejšími holčičkami. A když..." Ztichl.
"Vím, na co myslíš!" pravila maminka pochmurně. "A máš pravdu! To třetí přání O SNĚHU jsme neměli nikdy vyslovovat!"

"Asi ne, jenomže... Pamatuješ ještě? Ty studené vločky nám tenkrát na procházce nepřipadaly tak studené a plno věcí jsme cítili jinak." "Byli jsme mladí." "Tak DĚTSKY VROUCNĚ," dodal ihned. "Ty vločky se ti tenkrát snášely na vlasy úplně hebce, pamatuješ? A jako peří z peřiny!"
Maminka mlčela. Pán Bůh určitě není sadista, doufala.
"Byli jsme úplně chudí," řekla po chvíli. "Ale bylo to stejně pěkné jako teď."
Sotva to dořekla, setmělo se jako v hrobě.

To Lorencovi bílí králíci shora pohřbili i poslední proužek jejich okenních tabulek. "A budou Vánoce," vzdychla maminka. "Tak nějak se mi to počasí ale nelíbí!"
„Ani mně ne! A kde jsou vůbec děti, kde jsou celé dny? Marvine!"
Vyskočili jako probuzené Růženky. „Klárko! Kde lítáte? Domů!" A rodiče volali jména svých dětí do ledové chodbičky, která se otevírala přede dveřmi, ale ta jména chrastila jako kosti mezi stěnami. Jako poletující střepy. A vítr svištěl v bludišti stezek co jezdecký bičík Sněžné královny a sinavě bílý sníh sedal rodičům na horká čela a nosy. Ne, nevládlo už úplné ticho, ale výskot dětí jim byl zničehonic odmítnut. A podivně vzdálený... Jako by děti už dospěly. A úplně své rodiče ponechaly samotě - v tom domečku pod sněhem.

Ale pak se dva kousky výskotu přece oddělily od ostatních - a zvolna se blížily. Ze zákruty se náhle vynořil udýchaný Marvin - v obrovském kulichu - a za ním klusala i s bruslemi na rameni zrůžovělá Klárka. "Mamko! Taťko! To jsou tak báječné prázdniny! To je tak fantastická zima! Proč nejdete taky bruslit???"
Rodiče na sebe pohlédli váhavě. "Tady máte nové dobrodružné knížky!" řekla pak maminka rezolutně. "Čtěte! Čtěte si je navzájem a my jdeme ověřit, zda je vůbec na tom vašem rybníčku bezpečno!"
"Přesně tak, a nezapomeň pravidelně přikládat, Marvíku," nasadil si čepici i táta. "A nikomu neotvírejte, jsme hned zpátky!" A narazil úhlednou čepici mamince lépe. Pak zavřeli své děti v domečku a šli a Marvin namátkou uchopil Hobita a začal sestře předčítat o dobrodružstvích jakéhosi Bilba. Najednou se ale zarazil. "Plánky!" "Co?" "Zapomněli si vzít plánky bludiště!"
A bleskl jim hlavičkami nápis! Matka a otec umřeli vysílením v chodbách vydlabaných jejich vlastními potomky! Představil si s hrůzou podobný novinový titulek. I odemkli záložním klíčem, o kterém věděli, že je schovaný ve skříni, a venku už panovala úplná temnota a děti do té temnoty volaly, ale odpovídala jim pouze ozvěna skleněně lesklé chodbičky a doteky chumelenice na tvářích. Pak... si Klárka vzpomněla. Vybavila si, co jim tatínek kladl na srdce, a tak vtáhla Marvina zpátky do domu, zabouchli, zamkli a těžký černý klíč položili až nahoru na skříň. Marvin potom přiložil do kamen. Pak si vlezli do postele a četli Hobita dál, až dokud Marvin pro Klárku nevymyslel svůj vlastní příběh. Ten byl taky dobrý. Pojednával o ohromném bílém králíkovi s narůžovělýma ušima a Marvin ho pojmenoval Mrkvojed a Klárku ten hlodavec tak zaujal, že o něm brzy žádala slyšet co nejvíc. Marvin tím byl polapen do vlastní bílé jámy s fantazií a musel vymýšlet stále další a další pokračování králíkových příhod a později z toho vznikla dokonce knížka pro děti, která se jmenuje Přátelé bělavého králíka. V tom městečku se prodávala za korunu, ale to bychom předbíhali, protože tehdy se ony ságy v chlapcově mozku teprve tvořily... A tak si tedy děti povídaly a povídaly, až pod peřinou docela usnuly a začaly pro změnu bloudit ve složitých, pestrobarevných snech... A jejich rodiče? Tou dobou bloudili také!

(Knižně vyšlo v Malé vánoční knížce)