Jitka Krpensky: Slohová práce na téma "Moje Vánoce"

Rubrika: Literatura – Povídky

Když maminka pár týdnů před Vánocemi vyzvídala, co bych si tak asi přál, tak jsem se nejdříve zeptal, jestli si myslí, že jsem ještě malé dítě. Se smíchem mě ujistila, že samozřejmě né, ale že i takové velké dítě si jistě něco přeje. A tohle přiznání se mi moc hodilo. Já totiž jedno velké přání mám – psa. Jenže maminka pořád tvrdila, že jsem ještě malý a že bych se o něho nemohl pořádně starat.

„No mami, tak to je príma, to už bych tedy mohl dostat psa,“ zajásal jsem. Trochu se zarazila a prohlásila, že to si musí probrat s tátou. Souhlasil jsem a byl rád, protože táta se mi jednou přiznal, že si jako kluk taky přál psa a nikdy ho nedostal. Možná, že bychom to teď‘ spolu dokázali u maminky prosadit. Nemohl jsem se dočkat večera, a hned v předsíni jsem tátu přepadl a přesvědčoval ho jak nutně potřebujeme psa. Nejdřív se smál, mrknul na mě a řekl, že to zkusí. Na tátu je spoleh a tak jsem měl radost. Večer, když jsem šel spát, tak jsem slyšel, jak se s maminkou dohadoval, jenže jsem se ten konec zaspal.

Ani jeden z nich se další dny o ničem nezmínili, tak jsem byl přesvědčen, že je to už domluveno. Proto jsem radši nevyzvídal a těšil se o to víc na ten můj dárek. Byly to dlouhé týdny.

Konečně Štědrý den, jen mě mrzelo, že tentokrát nemůže přijít strejda Franta, tátův bratr, vždycky k nám chodí, protože je sám a my ho máme rádi. Je s ním legrace, dokáže se mnou dělat blbiny, jak říká maminka, jako by nebyl o nic starší než já. Tentokrát má službu, jezdí s tramvají, to bych taky chtěl, až budu velký. Ještě, že se mám alespoň na co těšit – na ten nejlepší dárek, škoda, že u toho strejda nebude. S večeří jsem byl hotov jako první a přemlouval jsem rodiče, aby si pospíšili. Smáli se mi, a já si myslím, že se loudali schválně. Jen mi vrtalo hlavou, kam mohli toho psa schovat. A to se za chvíli vysvětlilo – pod stromkem totiž žádný pes nebyl. Zato nějaká knížka o tom, jak chovat psy. Byly tam i jiné dárky, jenže ty mě tak nezajímaly, byl jsem smutný a díval jsem se vyčítavě z jednoho na druhého. Maminka to chtěla zachránit a říkala něco o tom, že si mám nejprve pořádně pročíst tu knížku, abych byl připraven na příští Vánoce. Jenže já si chtěl hrát se psem a né číst, a hlavně jsem to chtěl letos. Ve třídě jsem se už trochu vytahoval, a teď budu před klukama vypadat jako blbeček.

Když jsem začal rozbalovat další balíčky, trochu jsem se uklidnil a došlo mi, že se tedy se psem určitě počítá, proč by tu byla jinak ta kniha. Musím si tedy počkat, no lepší, než kdyby rovnou řekli, že ne. Druhý den byl k obědu pozvaný strejda a já se už připravoval, jak si mu postěžuju, ten mi bude určitě rozumět. Jak se ozval zvonek u dveří, hned jsem mu letěl otevřít. Jenže než jsem mohl začít, všiml jsem si , že má nějak divně nafouklou bundu, a ke všemu se ozvalo nějaké zvláštní kníkání.

Potom jsem už jenom s otevřenou pusou koukal, jak vytahuje malé roztomilé štěňátko. „Na, tohle je Tobi, tvůj malý, chlupatý dárek, ať se o něj pořádně staráš – já se ho příště zeptám. A zavři pusu, nebo se tě ještě poleká.“

Strejda se smál na celé kolo a přitom objímal maminku a přál hezké Vánoce. S tátou se jenom poplácali a už se hrnuli do pokoje. Nejradši bych mu skočil kolem krku a dal pusu, jenže jsem měl v ruce Tobiho , který se vyděšeně rozhlížel, a já honem nevěděl, co dřív.

Maminka poznamenala, že to dítě snad ztratilo řeč, což byla nenápadná narážka, a tak jsem honem poděkoval. Táta odněkud vykouzlil psí košík na spaní a maminka přinesla z kuchyně mističky na jídlo a pití. Byli připravení, věděli to, vlastně asi strejdu navedli. Odpoledne jsme si všichni hráli s Tobim, ale já nejvíc, až maminka rozhodla, že si to psí děťátko musí trochu zdřímnout, protože už toho má dost. Samozřejmě, že nezapomněli strejdovi vyprávět, jak jsem se na ně včera zle mračil. A on na to, že to je docela jasný, protože ta knížka nebyla chlupatá. Táta mi radil, abych si ji opravdu pořádně přečetl, jenže to už jsem věděl sám. Strejda slíbil, že až Tobi trochu povyroste, budeme společně chodit na cvičák. Maminka se radovala, jak se ty svátky vyvedly, ale hned doplnila, „a nemyslete si kluci, že ty loužičky budu utírat jen já, pěkně si rozdělíme služby. Určitě vám to nebude nijak vadit, když teď‘ konečně máte, co jste chtěli! To totiž není jen tak, mít doma psa, to je vám, doufám, jasný,“ uzavřela. Jenže mně je to fuk, tak utřu loužičku, no a co. Nejvíc se těším, jak budu s Tobim venku lítat a hrát si.

A potom jsme se hodně smáli a já byl rád, že je mám – všechny čtyři, a že se mi to vánoční přání přece jen splnilo.

Exkluzivní ilustrace pro Pozitivní noviny: Katarína Sojková

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 05. 01. 2012.