Ivan Rössler: Neckář v pyžamu

Nedávno měl Václav Neckář velký úspěch. Bylo to na předávání Českého slavíka, kde zazpíval svůj aktuální hit Půlnoční. Stal se hvězdou večera, měl standing ovation a některým divákům vehnal i slzy do očí. Našel jsem článek, který vyšel v magazínu "15 oken do písničky" v době, kdy Neckář začínal, a to už je dobrých pětačtyřicet let.

Neckář v pyžamu

"Dalo by se říci: Jako sůl nad zlato, soukromí nad zlato. Jenže k tomu, aby člověk měl soukromí, potřebuje zlato, a aby získal zlato, musí přicházet o soukromí. " – Eduard Pergner

S Václavem Neckářem jsem se prvně potkal v Luxoru na textappealu Čtení a počty, který pořádal Eduard Pergner. Seděl jsem na pódiu a měl jsem už jednu povídku „odpracovánu“, když Eda Pergner přišel k mikrofonu a oznámil, že přišel jeho známý z plzeňské Alfy – Bohuslav Ondráček, který s sebou přivedl zpěváka Václava Neckáře. Současně ohlásil, že Neckář něco zazpívá. Než k tomu došlo, přišla paní Jettmarová, která požádala Neckáře, aby se odebral k telefonu, že ho volá Ústí (nad Labem).

Když se Neckář vrátil, pozval ho Pergner na malé pódium a znovu ho ohlásil jako zpěváka plzeňské Alfy. Na to však Neckář řekl: "To už není pravda. Teď jsem mluvil telefonicky s maminkou, která mi řekla, že jsem bez angažmá." Eduard Pergner situace využil a dodal: "Z toho si nic nedělejte… vy nám tady teď zazpíváte a z publika uděláme porotu. Když vám bude hodně tleskat, tak vás vezmu do našeho kabaretu." Publikum zatleskalo.

Dva dny na to jsem slyšel z rádia písničku Tu kytaru jsem koupil kvůli tobě… a za měsíc byl Neckář slavným pěvcem. Dostal se do Rokoka a Pergner odešel z Luxoru věnovat se svému psacímu stroji.

Jestli to nevíte, tak Václav Neckář bydlí v jedné pražské ulici (dopisy mu, prosím, posílejte i nadále do Rokoka, ať si je hezky nosí domů sám, pošťáci to mají do divadla blíž), v domě, kde před válkou byl hodinový hotel. Hodinové hotely dnes nejsou, a tak z tohoto domu vznikla svobodárna – také se tomu říká domov pracujících. Vejdete do domu, jdete do prvního patra a teď to přijde. Nic netušíce vniknete do chodbičky a dostanete se do labyrintu úzkých chodeb. Šel jsem asi pět minut a za tu dobu jsem zabočil osmkrát! Pak jsem zaklepal. Chvíli se nic nedělo a nakonec vykoukl rozespalý Neckář v pyžamu (modré proužky – pro zvlášť velké zájemce o Neckářovu garderobu). "Ahoj…," povídá "… pojď dál. Jsem strašně ospalý… točil jsem do čtyř do rána." Pak si zase vlezl do postele. Při pohledu na něho a na prázdnou postel, která patřila jeho spolubydlícímu Josefu Kroupovi, jsem dostal chuť ke spánku taky. Jelikož jsem neměl s sebou pyžamo, přemohl jsem spánek a začal Neckáře budit.

"Už jsi někdy bydlel v podobné svobodárně?" zeptal jsem se šokován prostředím. "To ne… V Plzni jsem bydlel v divadle, nejdřív v ředitelně, potom ve zvukový kabině. V Praze jsem na svobodárně poprvé. Je to tu malý, ale já jsem taky malej, tak to jde…"

Tedy pokojík může mít tak čtyři krát dva, dvaapůl metru. Jsou v něm dvě postele, polička, ze které při prudším pohybu na posteli padají knihy a jiné předměty, stolek, na kterém je plno hraček (ty Neckář dostává od fanynek), skříň, umyvadlo atd. Na zdi visí plakát Miloše Hrmy (to je Neckářův nový pseudonym z filmu).

"Teď chci na čtyři dny někam utéci…"
"Jak to uděláš, aby to nikdo nepoznal?"
"Jedné produkci nalžu, že dělám pro druhou produkci a té druhé nalžu, že dělám něco jiného – prostě všem nalžu, že mám práci, a tím pádem mi vznikne volný čas. Ale dá to dost práce."
"Kam pojedeš?"
"Zajezdit si na koni. Já ve všech rozhovorech říkám novinářům, že rád jezdím na koni, ale za tu dobu, co jsem v Praze, jsem na koni neseděl. Vlastně jednou… kvůli nějaké reklamě."
"Kdy jsi seděl prvně na koni?"
"V osmi letech. Strejda měl šest koní. Nejraději jsem měl Olivu. To byla ta kůň – tedy kobyla. Teď jezdím na státní statek do Líšnice u Mostu. Je tam jezdecký oddíl. Z těch koní, na kterých jsem tam jezdil, jsem měl nejraději Deserta… jo, píše se to se s… ale on už umřel. Když jsem si na Deserta sedl a pak z něho spadl, tak se ohlédl, jako by říkal, co na mě lezeš, troubo, když to neumíš. Prvně jsem z něho spadl hned pětkrát za sebou."

Ovšem tady, milí přátelé, debatu přeruším… Totiž: vy asi čekáte něco jiného.

Tak tedy vážně: Václav Neckář, opěvovaný především nejmladší generací, si získal své úspěchy nekonvenčním, nevtíravým, zcela osobitým způsobem. Osobnost zpěváka netvoří jen pěvecká složka, ale i chování na jevišti nebo před televizní kamerou a nelze opominout ani zpěvákův zevnějšek. Hlas je samozřejmě dominantní, ale to ostatní tvoří rámec. Stejně jako dobrý obraz zanikne ve špatném rámu, i dobrý hlas, pěvecká technika atd. nevytvoří v očích veřejnosti dokonalého zpěváka. Václav Neckář se vším dohromady je milý a sympatický chlapec, z něhož vyzařuje čistota, naivita – a budete se možná smát – také poezie. Nejvíc jsem si to uvědomil u Neckáře – herce ve filmu Ostře sledované vlaky.

Neckářův hlas je chlapecký, drsný – proto mu nejvíce sedí písničky šité na tělo: Ze soboty na neděli, Tu kytaru jsem koupil kvůli tobě, Hallo, Mademoiselle atd. Bylo by zbytečné dělat jejich výčet – všichni je velmi dobře znají.

Výhodou Václava Neckáře je, že se dostal do Rokoka. Tam může kromě svých pěveckých kvalit rozvíjet také kvality herecké, které jsou, myslím, zatím málo využívané. Škoda jen, že jediná herecká role, kterou Neckář v Rokoku má (Supově Konvenční vraždě), mu příliš nesedí. Neckář je všechno možné, jenom ne příslušník Veřejné bezpečnosti. Na to má příliš málo pomněnkové oči.

Vymysleli jsme s Neckářem kádrový dotazník:

Stav: zatím svobodný
Vlasy: světlehnědé
Oči: modré
Výška: 169 cm
Váha: 60 kg (plus minus nějaké to kilo. Kdyby za tu dobu přibral.)
Typ žen: zajímavé
Oblíbený sport: jezdectví, volejbal, ping-pong
Oblíbená barva: modrá a žlutá
Oblíbené jídlo: jelikož je po žloutence, tak vše kromě diety
Oblíbený filmový herec – náš: Pucholt; cizí: Chaplin, Philippe, Peter O´Toole
Oblíbená filmová herečka – naše: Jana a Hana Brejchová; cizí: Shirley Mc Laine, Massina, obě Hepburnové
Oblíbený divadelní herec – náš: Voska; cizí: Sir Lawrence Olivier
Oblíbená divadelní herečka – naše: Janžurová, Jirásková, Budínová; cizí: Anna Magnani
Oblíbený zpěvák: Aznavour, Piaf, Pavone, Shaw, Beatles, Hermann Hermit´s, Sammy Davis jr., Small Faces
Oblíbený spisovatel: Čapek, Wilde
Oblíbený malíř: van Gogh, Tichý
Oblíbený skladatel: Ondráček, Bizet
Oblíbený textař: Schneider, Krečmar, Ivo Fischer
Oblíbený filmový režisér: Menzel, Forman
Oblíbený divadelní režisér: Krejča, Radok
Oblíbený novinář: E. E. Kisch
Oblíbený dramatik: Topol, Shakespeare, O´Neill
Oblíbený básník: Corso
Oblíbená divadelní hra: Romeo a Julie
Oblíbený film: Na východ od ráje, Kdo seje vítr
Oblíbená knížka: Obraz Doriana Graye
Oblíbené výtvarné dílo: Tichého obrazy
Oblíbené noviny: Divadelní noviny
Oblíbený časopis: Rave, Bravo
Oblíbená rozhlasová stanice: Luxemburg
Oblíbená vlastnost: aktivita
Oblíbená měna:
Oblíbené číslo: 7
Oblíbená cigareta: Winston
Oblíbené pití: beaujolais
Oblíbený tanec: holanďan
Oblíbená historická osobost: sv. Václav
Oblíbený státník: Kennedy, Chruščov
Oblíbená země: Anglie
Oblíbené město: Ústí nad Labem
Oblíbená řeka: Bílina
Oblíbená ulice: Zlatá ulička
Oblíbené vězení: Bory
Oblíbená hospoda: U Šroubků
Oblíbená květina: karafiát
Oblíbený živočich: kůň
Oblíbená věc: telefon
Oblíbené cizí slovo: love

Foto: J. Žáček