Vánoční jízda oklikou

Osmnáctiletý výpravčí Fanouš Rendl slouží svoji první noční směnu na Štědrý večer. Je to první z četných Štědrých večerů budoucnosti. Po létech se mu slijí svátky a pátky do jedné masy. Služba na Štědrý večer nebude už tak nepříjemnou záležitostí. Na této šichtě by nebylo vůbec nic divného, kdyby na ni nenastupoval už ve čtrnáct hodin! Slouží se šestnáctky.
Z domu musel vyrazit už v deset hodin dopoledne. Z místa bydliště do místa pracoviště je to vzdušnou čarou deset kilometrů. Prakticky se však do služby dopravuje sedm kilometrů vlakem a deset kilometrů autobusem přes velký kopec. Na Štědrý den ale autobus pohříchu nejede! Bude sloužit na Štědrý večer svoji první noční. S ním to odnese staniční a výhybkář v jedné osobě, Ludva Šálek.
Přijel na směnu oklikou, měřící čtyřicet kilometrů!
Sváteční večer nastal. Z tranzistoráku se linou vánoční koledy. Fanouš pojídá štědrovečerního kapra a bramborový salát z ešusu. Maminka mu také přibalila sváteční cukroví. Nováčkovi nebyl znám rituál, zavedený náčelníkem stanice. Ten totiž posílal pravidelně na Štědrý večer dolů do dopravní kanceláře po manželce kapra s bramborovým salátem. Na talíři a s prostíráním. Starý výpravčí nováčka neupozornil. Buďto zapomněl, nebo mu spíše přál ten vánoční ešus!

Poslední vlak odjel a Fanouš se chystá ke spánku na stole v kanceláři náčelníka. Je tam šufle s dekami a polštářem. S těmito pomůckami byl seznámen už při prvním dni zácviku. Najednou mu došlo, že ve službě není sám. Odněkud se vyštrachal staniční a výhybkář v jedné osobě Ludva Šálek.
Ludva byl velký a hřmotný chlap, neustále vonící garáží. Byl i tak na štíru s hygienou. Proslýchalo se, že snad v garáži i spává. Žil mezi železným šrotem. Organizoval v městečku železné neděle a vždy si trochu odsypal. Mezi haraburdím měl však raritu. Pojízdný americký motocykl značky Indian. Vždy se svým strojem chlubil. Nikdo jej však neviděl na stroji jezdit. Fanouš si staničnímu stěžoval, že se ráno domů dostane až v deset. "Pane výpravčí, já vás zítra domů zavezu! Přijedu v sedm!“ oznámil stroze.
Nový den se probudil do jiskrného a velmi chladného rána. Fanouš v šest předal službu a vydal se pěšky naproti očekávanému motocyklu. Ten se přiřítil se s ohlušujícím rachotem. Za řídítky seděla podivně oděná postava. Připomínala sovětského pilota Čkalova, střihnutého pilotem dvojplošníku z první světové války. Ano, byl to Ludva na svém Indianu. Fanouš pak obdržel vlňák se střapci, jistě pamatující Ludvovu babičku.
Do příkrého kopce odbublal stroj se dvěma podivnými bytostmi poměrně svižně. Na vrcholku kopce však dobublal. Jistě to byla Ludvova první zkušební jízda! Fanouš se pokusil chytračit. Pravil: "Ludvíku, sjedeme ten kopec do městečka, kde přestoupím na vlak.“ Motorista prohlédl lest a ohradil se:" Pane výpravčí, já to sjedu domů a ono to chytne. Potom se pro vás vrátím.“

Motocykl s Ludvou odjel zpět do výchozího bodu samospádem. Opuštěnému cestovateli na kopci nezbylo nic jiného, než se vydat na cestu k domovu po svých. Vyrazil na šestikilometrovou pouť lesem pěšky a v třeskutém mrazu. Všude kolem se probouzela příroda. Doma se objevil v deset hodin dopoledne. Vrátil se tak ze své první štědrovečerní směny přesně po dvaceti čtyřech hodinách. Jeho jízda oklikou se podobala cestě parníku Lanna z Prahy do Bratislavy kolem Středozemního moře.

Návrat ošklivých ptáků

Statný čtyřicátník Dalibor Sosák se rozvedl po dvaceti letech manželství. Vlastní vinou. K destrukci přispěla i manželka Blažena, též statná čtyřicátnice. Nedokázali překonat zlom, který očekává každé manželství. Děti už jsou většinou dospělé a manželství začíná v podstatě od začátku. Nastane-li okamžik, že oba partneři jsou ještě k světu, začne na jejich komunitu útočit okolí. To pak záleží na mnoha okolnostech. Buďto oba manželé berou omrzení ve vztahu jako zjev normální a tudíž nestojící za povšimnutí, nebo začnou každý žít po svém. Míra tolerance je v tomto případě nutností. Zhruba polovina takto postižených manželství se stává přístavem pohody a mateřskou lodí vnoučků. Tatík probírá v hospodě světové události. Mamka tloustne při telenovelách. Čas od času se přisune několik aut, naplněných příbuzenstvem. Oba manželé se ztrácejí pod chumlem skotačících dětí. Je-li to na vesnici, odjíždí návštěvníci zatíženi zemědělskými produkty.
Druhá polovina se snaží využít zbytku sexuálních zásob, pokud to jde. Každá žena po čtyřicítce má geniální dítě, přečteného manžela a pocit, že ještě není k zahození. Tato polovina je zmítána průšvihy, scénami, milostnými aférami a nikdy nekončícími problémy. Buďto se končí rozvodem, nebo bezbřehou tolerancí. Je znám případ, že takto postižená žena uprchla s cirkusem Tornádo, pět let se potloukala světem a nakonec se vrátila ke svému opuštěnému manželovi. Na stará kolena se pak vodili za ruce a nevynechali jedinou mši svatou v místním kostelíčku.
Třetí skupina je skupina maratonských běžců. Dva manželé se spolu vodí čtyřicet let za ruce. Ona přijíždí vlakem a manžel ji vždy očekává na nádraží. Paní vystoupí, přistoupí manžel. Ona se pak zavěsí do jeho paže a důstojně odcházejí k domovu. Den co den, rok co rok. Celých čtyřicet let! Častokrát za nimi z povzdálí čumí ztroskotanci, kterým se manželství nevydařilo. Má to jen jeden háček. Hodně lidí jim tento vztah nevěří!
Dalibor Sosák vzal fakt rozvodu se stoickým klidem. Jednoho dne se vrátil večer ze šichty. Objevil vybílenou knihovnu. Manželka se přestěhovala k milenci. Odešla za hlasem svého srdce. Celou jednu stěnu obývacího pokoje tvořila velká knihovna. Jako sirotečkové, tetelí se jen knihy ve dvou poličkách. Zůstala mu akorát sbírka Foglarovek, skautské literatury a ročníky časopisů Junák, Vpřed a Mladý Hlasatel. Jakmile sběratel zjistil, že z jeho pokladu nic nechybí, usedl do křesla, natáhnul nohy a začal relaxovat. Seděl tak několik minut, když zjistil, že je na něj vidět z ulice! Důsledná manželka sundala totiž z okna krásný barevný závěs a odvezla si jej do nového domova. Dalibor připíchl na okno rysováčky bílé prostěradlo a celá věc byla odbyta. Bílé prostěradlo ovšem působí navenek jako bílá vlajka. Opuštěný bojovník prohrabuje peřináče a staré truhlice. Nutno okno opatřit jiným závěsem. Nejprve hodlá zavěsit do okna vyšívaný ubrus z první republiky, zakoupený od rumunských podomních obchodníků. Posléze však objevuje to pravé. Hnědý závěs s bílými ptáky neznámého původu. Při troše fantazie by se mohlo jednat o papoušky v pojetí naivního malíře. Závěs splnil svůj účel. Dalibor může prodlévat v obývacím pokoji, skryt před zvědavými zraky kolemjdoucích.
Nouze naučila Dalibora housti. Pořídil si pračku se ždímačkou. Vařit se naučil již dříve.
Tento stav beztíže netrval dlouho.
"Mám problém, nemá mi kdo umýt okna,“ oznámil Dalibor tento fakt vedle sedící ženě. Stalo se tak za krásného letního dne na lavičce v městském parku.
"Tak já bych to třeba zkusila!“ zareaguje sousedka.
Je to paní k světu, aristokratický typ. Opatřena zimní ušankou, vypadala by jako kněžna Bolkonská.
Slovo dalo slovo. Paní umývá okna dalších osm let. Dalibor se podruhé oženil. Nezachoval se jako dítě, které se na hony vyhýbá rozpálené plotně, o kterou se popálilo. Komu není rady, tomu není pomoci!
Nová manželka opatřila okno obývacího pokoje novými závěsy. Závěs s ošklivými ptáky putuje opět do staré truhlice.
Statný padesátník Dalibor Sosák je podruhé rozveden. Jeho druhá žena Jiřina byla nadána diplomatickým talentem. Dokázala manuálně nezručného manžela vyhecovat k postavení kurníku. Chovali dokonce husy. Žili spolu slušně a pohodově do té doby, než bylo třeba přispívat Daliborově dceři z prvního manželství na vysokoškolská studia.
"Z rodinného rozpočtu ani omylem. Přispívej z kapesného. Holka se může v Praze živit sama!“
Z mírného a bezproblémového manžela se stal Zorro mstitel. Lakomá žena totiž zapomněla, že rodič a dítě jsou spojené nádoby. Prásknul rukou do stolu, ponechal si pro příště celou výplatu a podal žádost o rozvod. Druhá žena Jiřina se pak nestačila divit, odkud se vzala obálka s modrým pruhem. Diplomatickým talentem dosáhla alespoň toho, že jí zůstala půlka rodinného domku na úkor manželovy dcery. Dalibor náš dobrotivý, nade vše nám milý. Dobráci ti hlupákové odjakživa byli. V Daliborově případě se splnil epigram Karla Havlíčka Borovského. Oba rozvedení manželé zůstali pod jednou střechou. Stavební adaptací učinili z domku bydlení pro dva nezávislé obyvatele. Zazděním trojích a vybouráním dvojích dveří byl problém vyřešen. Mají jen společný vchod. Žena Jiřina opět vybílila knihovnu, ne však drastickým způsobem. Daliborovi zůstala sbírka Foglarovek a sbírka memoárů herců a válečných pilotů. Z okna obýváku opět zmizel krásný závěs z druhé etapy manželství. Dalibor tentokrát nezakryl okno svého soukromí bílým prostěradlem, ale opět závěsem s ošklivými ptáky.

Kliďas Dalibor si začal žít po svém. Ve svých prostorách vyhlásil akci Karlštejn! Do jeho soukromí nesmí vstoupit žádná ženská, kromě dcery. Ze zajištěné obrany začal vyjíždět k milostným výpravám přechodného charakteru.
Přítelkyně Helenka porušila po čase tento zákaz. Vdova přiměřeného stáří, rozhodla se podzim života navždy spojit s opuštěným pánem. Pochválila vyprané a vyžehlené prádlo. Dalibor byl polichocen svou samostatností, protože bývalá žena počastovala jeho prací schopnosti větou:
"Máš to zapraný!“
Helenka pravila, že to zapraný nemá, odvezla však prádlo domů a znovu vyprala!
Přítelkyně se porozhlédla po obývacím pokoji. Ihned odstranila závěs s ošklivými ptáky. Okno opatřila novým, krásným barevným závěsem. Celá léta žil Dalibor s přítelkyní v pohodě. Příjezd, pobyt, odjezd. Každý doma a každý za své. Tento hokejový čas oběma vyhovoval. Jedinou překážkou klidného soužití byla ovšem chorobná žárlivost přítelkyně Helenky. Jak známo, nevěru prokážeš, věrnost však nikdy. Žárlivé výstupy počaly gradovat. Dobré duše se dokázaly včas postarat o nějaké to vzrůšo. Anonymní telefonáty oznamovaly Helence, kdy a kde a s kým byl Dalibor spatřen. Zajímavé, že muž nikdy žádný podobný telefonát neobdržel. Poslal by totiž každého dobráka někam. Největší ironií osudu však zůstalo, že Dalibor byl věrný a nařčení byla nespravedlivá. Své si už odbyl a na stará kolena chtěl žít v klidu. Helenka mu po všech stránkách vyhovovala.
"Jsem už v důchodu, mohli bychom být pořád spolu,“ oznámila přítelkyně. Dalibor mezitím zparchantěl a ve své ulitě si začal libovat. Těžko by se s někým o své soukromí dělil.
Po celých šest let se střídaly žárlivé scény s usmiřovačkami. Helenka nakonec vytáhla z rukávu eso.
"Rozmysli se, mohu mít pána s modrým autem,“ vypálila petardu směrem k partnerovi.
"Povídali, že mu hráli, jen ať se s tou pohádkou zajde do mateřské školky,“ reaguje oslovený.
"Sundej závěs, nachystej svetry, které jsem ti darovala. V pátek si pro to přijedeme!“
V pátek volá pobavený partner známé telefonní číslo.
"Přijedeme v sobotu!“ upřesňuje přítelkyně.
V neděli jde Dalibor po fotbale s partou na pivo. Děje se tak pravidelně. Vždy se slaví. Přetřásají se situace, každý je generálem po bitvě. Po vypití dvou piv se Dalibor vrací domů. Usedne k televizoru, ale co to? Na okně obýváku chybí závěs! Ve skříni chybí svetry a klíče od bytu jsou v poštovní schránce. Přítel s modrým autem se stal skutečností.
Statný šedesátník sedí v obývacím pokoji a relaxuje. Popíjí fernet, nohy má pohodlně opřeny o protější křeslo.
Není na něj vidět z ulice. Na okno obývacího pokoje se opět vrátil závěs s ošklivými ptáky!