Egon Wiener: Občas usnu a pak se mi zdá | Lodí do Tramtárie | Z vlaku do vlaku

Rubrika: Literatura – Zamyšlení

Občas usnu a pak se mi zdá

„A odkud jsi, panáčku?“, už asi nikdy neuslyším a „Kam jdeš, smím-li se ptát?“

Ten čas už vážně dávno zmizel, odvál ho vítr, spálil mráz. Chtěl bych, aby se vrátil, jen na malou chvilku. Zastavit čas. Jen abych mohl zdvihnout ruku k čepici, cvaknout prstem o její lem. Opřít se o plaňku v plotě, postát v naší zahrádce u domu v Machníně. Projet se s tátou a s mámou na houpačce, poklábosit u plotu s panem Jirsou.

Zvrátit hlavu a zavřít oči, nechat ty mraky na obloze volně plout, trávou se nechat šimrat pod koleny, vyzout si boty a sundat si ponožky. Být na chvíli opět doma. Vrátit se na malou chvilku, chviličku do dětství. Mít kolem sebe všechny, které jsem měl rád. Rudlu, Jardu, Petra, Pepíka. Bojara, Šmudlu, králíky, kterým jsem chodil na mlíčí ... Večer se umejt a rychle spát. Zítra je neděle, nikam se nejde, škola nebude, na hřišti u Nisy se hraje přátelák. A to hlavní! Spíme ve stanu. Rychle spát znamená, že vstáváme v jednu v noci a jdeme na koupák. V Machníně za školu, za dřevěnou ohradu. Tu přelezem a trávou do vody, která je studená, že trnou zuby a bojíš se udělat tempo, ale musíš, nebo se utopíš dřív, než bys řekl švec.

Byly to úžasné roky. Dnes bych se jich bál. Byl jsem to vůbec já? Nebyl to jenom film, sen, který jsem si přál? Poslechněte, vy, nezdálo, se něco podobného i vám? Když si tak vzpomínám a sedím v křesle, říkám si: To jsem nebyl já. Tak odvážný jsem nikdy nebyl. Noc patří odjakživa peřinám. Studená voda, v noci na koupališti, to není šálek mého čaje. To jsem asi četl někde v novinách...

Svět patří odvážným a každý je svým způsobem optimista, i když… Co já vím? Byl to krásný sen a jmenuje se mládí. Mládí a snění jsme prožili všichni a byly to krásné.

Lodí do Tramtárie

Taky máte ten pocit, že jste o něco přišli? Já ano. Jsem typická suchozemská myš. Nabídka cestovních kanceláří plout kamsi v několikaposchoďové lodi a navštívit vyhlášené přístavy, to musí být sukces. Majstrštyk. Vše, co je třeba, je koupit si lístek na vlak a pak se někde v přístavu nalodit. Tak jednoduché, snadné a přeci ...

Je to opravdu tak snadné? Co pro nás, kteří žijeme tak daleko od vln oceánu, znamená moře? Už jenom slovo „moře“ znamená mnoho, tolik, že z něho jde strach. Může být i moře peněz, zlatých klásků na poli, moře může znamenat i moře radosti nebo starosti. To když se narodí malý námořník, učitel nebo podvodník. Moře zná i mořskou nemoc, má dno plné mořských oblud a chobotnic. Na mořských útesech sedí pevně roztančené galeóny i malé plachetnice, škunery a dělové čluny. Ryby, kosatky, mořské plže, sasanky a elektrické rejnoky lze rovněž spatřit všude.

Moře a lodě, to je věčná píseň. Lodi s otroky naplněné po okraj zlatým pískem, hřebíčkem a vzácným kořením. Na palubách si námořník zpívá píseň o milé, která zůstala doma v pomerančových zahradách. Nad hlavou má Jižní kříž. A doma? Kdosi holí tluče na dveře z kmene mahagonu a chtěl by z domu pryč. To je příští námořník ... Celé generace těch nedospělých dětí se těší na vodu. Doma jejich máma pláče, že ztrácí syna.

V kouři kotlů truchnivěly plachty, romantika je dávno pryč. Z lodí se stávají mořské fabriky. Kdo uloví víc tuňáků, soker, jeseterů či těch malých sardinek. Šup s nimi do omáčky a do plechovky. Že se to nedá jíst? Já je jím a přitom myslím, jak divně vypadají, už vůbec ne jako ryby, spíš jako čípky nebo špagáty, či jako ze staré zdi spadlý kus omítky...

No a vidíte, přesto se v moři vidíme. Hledáme v něm moře slunce a teplé vody, odpočinek od práce a nudy. Moře je obrovský poutač u silnice, bilboard vztahující ruce, aby tě objal a ve své všedojímající lásce přesvědčil: musíš jet, letět, musíš k vodě, nejlépe opět k moři.

Z vlaku do vlaku

Mám mezi svými přáteli v Jablonci a v Liberci spoustu známých, kteří mají různé koníčky. Dělím je na přátele aut, koní, všelijakých chutí, ale i náboženství. Ano, jsou tací, kteří svou lásku k páře povýšili na náboženství. Jsme sice státem ateistickým, zaplať bůh, ale vášeň ,,věřících“ ke svému ,,koni“ je zde převeliká hluboká, hodná speleologa, který dobrovolně vleze do ,,komína“ (brrrr...), parašutisty, kteří byvše vyhozeni za letu nikdy neví, zda se jim otevře padák hlavní, nebo záložní.

Jsou lidé i přátelští, co milují jedovaté hady, v zimě i v létě navštěvují nepřístupné hrady, kdejakou jámu v Jizerkách znají. Miluji takové lidi. Jsou z jedné várky, ze stejného těsta jako já. Živí je chuť do života, mají sny a ty je budí ze sna, z poklidného spánku. Z posezení u kafe, od buchet posypaných vanilkovým, moučkovým cukrem, od kopce šlehačky i od televize.

To všechno vymění, aby šli za svým koníčkem. Koníček řehtá, zadečkem vyhazuje a nechce se dát ochočit. Ale kdo se dá lehce ochočit? Cesta za koněm a výskok do sedla stojí spoustu peněz, času a hlavně může jít o rodinu. Ne každý je tolerantní, ne každý zná cenu cíle, osvobozujícího od každodenního stereotypu.

Mám spoustu přátel, kteří se dělí dál. Na přátele adrenalinu a pokojné, věkem sešlé s pleší v týlu. Na hrdiny a konzumenty prášků. Na ty, co jezdí rychle, v autobuse bez jízdenky, kteří se často a rychle zamilují. Každý člověk je jiný. Už ani dvojčata nejsou, to co byli. Liší se bratři od sester, spolužáci, ti, co sbírají známky, horolezci, znalci vína, kuřáci i feťáci, úchyláci, co šmírují u plovárny, postávají na rohu náměstí naproti zdravotnické škole a čekají, až odtud vyjdou na ulici švarné studentky...

Je mnoho kopců dosud neslezených, mořských hlubin, kde nikdo nebyl. Spousta krásných věcí, které nikdo neobjevil. Mám přátele téměř všude, každý má nějakou tu slabou chvilku, něco na čem ujíždí. Někdo rád čokoládu Milku, někdo porno z počítače. Hlásím se ke všem svým přátelům. K těm, co milují své vnoučky, manželky i milenky i vdolky, neboť život, který žijeme je příliš krátký, abychom měli čas nenávidět.

Nehledám nepřátele, hledám ty, kterým život něco přináší, kteří nežijí smutkem, ale snaží se žít s humorem i s nepřizpůsobivým sousedem. A přál bych svým přátelům i těm, co mě osobně nemusí: buďte nad věcí a občas i vy přestupte z vlaku do vlaku třeba na pátém nástupišti do vlaku Českých drah směr Hrádek, Machnín, Chrastava. Pročistí to hlavu a do života povzbudí. Má to šťávu, život znovu nabudí...

Exkluzivní ilustrace pro Pozitivní noviny: Alena Davídková

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 22. 02. 2012.