František Mendlík: Špion Balabán | Maruna Malinovskaja

Rubrika: Literatura – Povídky

Špion Balabán

Lehátkový vůz s českými železničáři je na samém začátku cesty do Itálie. Píše se rok 1969 a je měsíc květen. První město na celé trase – Vídeň je první celodenní zastávkou. Výpravčí Vojtěch Balabán fotografuje manželku Julii vypůjčeným fotoaparátem značky Zenit. Vznikne tak seriál mamka a… V domácím albu pak bude možno uvidět mamku a Prátr, mamku a sochu Marie Terezie. Lstivý manžel však postaví nic netušící choť i před obchod pana Wilhelma Pohla. Je to vyhlášený obchod s plastikovými modely. Za manželkou Julií vykukuje na firemním štítu přesná adresa prodejny! Vojta je zuřivý plastikový modelář, kitař. S obchodem pana Pohla má své plány. Provede také na poště zvláštní úkon. Pošle si domů prázdnou obálku. Činí tak skoro všichni turisté.

V té době totiž nelze v tuzemských obchodech zakoupit plastikovou stavebnici válečného letadla.

Doma Vojta uchopí prázdnou obálku a do ní napíše na stroji fingované pozvání. To pan Wilhelm Pohl zve špatnou češtinou přítele na návštěvu. Je doba devizových příslibů a výjezdních doložek. Policajti v okresním městě točí dopisem na všechny strany. Nakonec doložku vydávají. Pak už to jde ráz na ráz. Vojta zakupuje v Brně zpáteční jízdenku do Vídně. Za koruny! Trhá z vývěsky jízdní řád v němčině. Do trenýrek ukládá ulité nemanželské peníze. Ráno sedá v Brně do žlutého autobusu. Celník již sedí mezi cestujícími, takže celní prohlídka je vyřízena cestou do Mikulova. Na hranicích žádný problém. Fanouš má vše potřebné v pořádku.

Pan Pohl ve Vídni je dojat, když vidí fotografii svého obchodu. Český turista jej zařadil mezi pamětihodnosti města! Majitel přidává jednu stavebnici zdarma! Vojta chodí zásadně pěšky. Jízdné tramvají je drahé. Neovládá německý jazyk. Na svetr si tedy připíná německy psaný jízdní řád. Předstírá, že je hluchoněmý. Dobří lidé jej přivedou až na autobusové nádraží. Poděkovat nemůže, jen vroucně tiskne těm dobrákům ruku. O půlnoci je opět v Brně. Ženě nakecal, že byl na abiturientském srazu.

Po čase si dobrodruha Vojtěcha Balabána zavolá bokem maminka Štefinka. Zná syna nejlépe ze všech. Ohlédne se a zabouchne za sebou dveře.

"Kdes býl? Kápni božskó, mě neoblafneš!“ spustí žena z lidu na překvapeného syna.

Jako předmět doličný třímá maminka autobusovou jízdenku Brno – Vídeň a zpět. Také ukazuje utržený kus jízdního řádu. Jízdenka je opatřena razítkem s datem. Svědkové obžaloby vypadli z kapsy od košile při praní. Maminka v roli detektiva si také ověřila údaje v synově cestovním pase.

"Mami, byl jsem ve Vídni!“ bez obalu se přiznává usvědčený delikvent."Byl jsem tam jako vyslanec Klubu přátel Jaroslava Foglara s jistým posláním. Na víc se mne raději neptej!“

Mamince Štefince, ženě z lidu, se úžasem rozšířily panenky.

"Prosím tě, buď rozumné, máš malý děcko a žena je učitelka. Buď rozumné!“

A tak byla vyřízena i tato záležitost. Mamince však až do konce jejího života nikdo nevymluvil, že její syn Vojta Balabán byl v jisté době špionem!

Maruna Malinovskaja

Je čas kruté totality. Podle sovětského vzoru se za všechno udílejí odznaky a medaile. Na železnici se udělují medaile za odpracované roky, odznaky „Jezdím bez nehod“ a bronzové, stříbrné a zlaté odznaky „Brigáda socialistické práce“. V dopravní kanceláři jsou umístěny v zaprášené krabici na skříni. Na krabici se také odkládají dvě čísla časopisu „Život strany“. Tenhle časopis čte akorát nestraník, výpravčí Frantík Rendl. Vždy jedno číslo rozřízne nožíkem a studuje. Jednou použil časopisu k vydírání. Objevil v něm článek místního ředitele školy Brotánka. Jmenoval se „Sovětský učitel, náš kompas“. Chtěl článek vylepit na návsi do patřičné skříňky. Manželka pedagoga, takto spolupracovnice, musela objevitele uplatit vášnivým polibkem za dveřmi dopravní kanceláře.

Nikdo medaile na uniformě pochopitelně nenosil. Představa, že vlakem prochází železničář s medailemi, je fantastická jako sbírka básní v zaplivané hospodě! Doplatil na to jen jeden vypočítavý důchodce. Zakoupil totiž od jednoho železničáře vyfasovanou uniformu, aby mohl v přestrojení jezdit vlakem zadarmo – na uniformu. Ten dobrák mu ovšem prodal uniformu i s medailemi. Byl to danajský dar. Nápad to byl jistě dobrý, když ale důchodce procházel soupravou a zvonil medailemi, bylo to, jako kdyby měl na hlavě starou hasičskou přilbu. Byl odhalen a potrestán. Za komunistů panovala velká inflace medailí všeho druhu. Frantík viděl akorát řád „Za zásluhy o výstavbu“, a to u člověka, který nepostavil ani kurník. Řády byl také ověšen velitel místních hasičů.

To takový „Podvazkový řád“ ve Velké Británii, to je jiný kabrňák. Byl založen v roce 1350 králem Eduardem III. Řád může nosit jen 26 osob. Noví rytíři se přijímají pouze místo zemřelých. Na tmavomodrém sametovém podvazku s úzkými zlatými okraji je zlatý francouzský nápis HONNY SOIT QUI MAL Y PENSE. Jan Werich ovšem znevážil i tento řád volným překladem nápisu Hony jsou a malý penze!

Jednoho dne krabice ze skříně mizí. Zmizel také časopis „Život strany“. Snad aby nezavdával podnět k nemístným poznámkám a aktivitám. Po krabici ani po časopise se nikomu nestýská. Zmizení krabice je ale nadále opředeno tajemstvím. Jako by se do země propadla.

Přišla zima. Vánice a nepohoda. Do té sloty musejí vycházet ženy, vlakové přípravářky. Je to tvrdý chlebíček.Výpravčí nařídí sepsání vlaku a holky vyrážejí do kolejiště za každého počasí. Toho večera slouží Frantík s Marunou. Je to sluníčko, smíšek k pohledání. Nepokazí žádnou legraci.

Venku je psí počasí. Silné poryvy větru cloumají dveřmi a venku mlátí řetězy do ocelových sloupů osvětlení. Vtom se rozletí dveře. Venkovní výpravčí vyvaluje oči na ten přízrak. Konec záhady. Tajemství zmizelé krabice je odhaleno.

Ve dveřích stojí něco neskutečného. Maruna Malinovskaja!

Na hlavě to má kulicha s pletenou koulí. Dále pokračují pletené kamaše a na nohou obrovské boty, zvané sněhule. Norský svetr s mohutným rolákem kolem krku je vespod.

Všemu vévodí modrý železničářský zimník a na něm je umístěno asi šedesát medailí!

Foto: internet

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 18. 01. 2012.