Z jídelníčku klaunů a komiků (23)

Kuchařka pro milovníky filmového smíchu, pro milovníky
smíchu cirkusových šapitó či smíchu kabaretních scén.

Nebojte se, nepůjde ani o neukousnutelné řízky, ani o vystřelovací švestkové knedlíky, ani o slané žloutkové věnečky, o kyselé pudingy či naopak o slazené zavináče. Cílem tohoto nového seriálku je nabídnout vám k ochutnání některá z jídel dosud třeba nepoznaných, na kterých si pochutnávají (anebo pochutnávali) ti, kteří vás jindy a jinde, než u jídelního stolu, dokázali rozesmát…

Opustil nás vloni, sedm týdnů před svými 90. narozeninami – Bedřich Zelenka, komik, humorista a někdejší rozhlasový a televizní dramaturg. V roce 1990 byl mým hostem v televizní Kavárničce dříve narozených a v roce 1997 v rozhlasovém Nostalgickém muzeu zábavy. Vzpomínám na něj jako na vstřícného člověka, velkého dobráka a upřímného kamaráda, jehož humor jsem miloval už v šedesátých létech, kdy jsem slyšel poprvé jeho rozhlasové silvestrovské monology. Zvažoval jsem, jak zde na Bedřicha Zelenku zavzpomínat. Nakonec mě napadlo sáhnout po některé z jeho knížek, konkrétně po dvou z roku 1970 – Anekdoty a legrace s panem Hlustvisihákem a Anekdoty pana Kohna:

PAN HLUSTVISIHÁK PŘIJDE k Vltavě a dívá se nechápavě na muže, kteří krouží v loďkách po hladině a píchají bidly do vody. „Copak to děláte?“ křikne na nejbližšího. – "Hledáme utopence!“ – „Utopence? A na co ho potřebujete?“

„ŘÍKÁM JIM, pane Stein, nevěsta je krásná, bohatá, vzdělaná, z dobré rodiny, hraje na klavír, mluví francouzsky a anglicky, je znamenitá plavkyně, hraje golf a tenis…“ – „To je báječné! A to nemá vůbec žádnou vadu?“ – „No… jenom docela malinkou, pane Stein: těžko rodí.“

HLUSTVISIHÁKOVI SE CHYSTALI na maškarní merendu a paní Růžena si dělala veliké starosti, jaké masky zvolit. Pan choť jí poradil: „To je jednoduchý, půjdeme voba společně za nákladní vlak.“ – „Jak to?“ – „No já budu hodně kouřit a ty budeš stát a vykládat.“

„Jéje, Bertičko, ona má krásný nový kožich! Ten musel stát pěkné peníze.“ – „Ba ne, já ho dostala od starého Wassermanna.“ – „Od toho lakomce? A zadarmo? Propána – co s ním musela dělat?“ – „Dohromady nic. Akorát zkrátit rukávy.“

PAN HLUSTVISIHÁK má psa. Vzal ho jednou s sebou i do muzea. Najednou přiběhne kustod a povídá: „Pane, ten pes tu nemá co dělat!“ – „Račte vodpustit,“ brání se pan Hlustvisihák, „ale já pro něj momentálně žádnou práci nemám!“

Durynské klézy

• brambory
• vejce
• mouka
• sůl
• může být náplň (ale nemusí) – kousky uzeného masa nebo škvarky

Vzpomínka, kterou si přivezl Bedřich Zelenka z Německa: „To bylo něco velice šmakovného, co u nás neznáme. To se nastrou­hají brambory, stejně jako když chcete dělat bramborák nebo chlupaté bosáky, jenomže ta drť se přemístí do takového tlustostěnného pytlíku a ten se uskřípne ve speciálním domácím lisu. Každou čtvrthodinku se trošku při­táhne, aby se z brambor vylisovala veškerá tekutina i vlhkost. (Ta se pak stane materiálem pro některou polévku nebo omáčku.) V tom zmíněném pytlíku nakonec zůstanou takové krásně žluťoučké bramborové piliny – a to je základní materiál pro durynské klézy.

Do těch pilin se pak rozkvedlalo vajíčko, sůl, trochu mouky a umíchalo se žluťoučké těstíčko. To se pak buď nakrájelo lžicí na mušlovité noky a nebo se do toho zabalily kousky uzeného masa nebo škvarky.

Klézy mají takovou zvláštní, lahodnou, ostře bramborovou chuť, výraznější než naše bosáky. Zkoušel jsem je udělat potom doma, po návratu do vlasti, ale bez toho lisu to není ono. Musí to být drasticky vylisované, jinak to zešedne.

A abych nezapomněl – další durynskou specialitou je vídeň­ský řízek s těmihle klézy a pozor – s omáčkou! S takovou nor­mální gulášovou, cibulovou nebo kmínovou omáčkou.

Člověk sice žasne, ale žaludek si pochutná.“

Bedřich Zelenka (1921–2011)

Bedřich Zelenka, komik, scenárista, autor českých variací vrátného Hlustvisiháka, ztvárněného Lubomírem Lipským. Vystudoval obchodní akademii a nastoupil dráhu obyčejného úředníka. Z titulu kulturního referenta začal psát příspěvky do časopisu Dikobraz, pak nastoupil jako dramaturg do Čs. televize, odkud přešel v roce 1961 do Čs.rozhlasu, kde působil v redakci zábavy až do odchodu do důchodu. Vydal knížky: Elce pelce do pekelce (1962), Anekdoty pana Kohna (1970), Anekdoty a legrace s panem Hlustvisihákem (1970), Skotské anekdoty (1972) a Capitolky ze života mého (1995). O roku 1960 stál u zrodu populární postavy Hlustvisiháka, vystupoval v televizi v mnoha zábavných pořadech (Co s načatým večerem, Sedm jednou ranou, Uctivě zve Bedřich, Šestý den je sobota aj.) a mohli jsme jej vídat v menších rolích i v řadě filmů. V padesátých létech hrál v komediích Hlavní výhra (prodavač gramodesek), Konec jasnovidce (jeden z klientů – a byl též autorem námětu), Mezi nebem a zemí (revizor), v létech šedesátých „Čtyři vraždy stačí, drahoušku“ (konduktér), v letech osmdesátých Samorost (děkan Dobeš). Se svým o deset let mladším bratrem Ottou Zelenkou, zkušeným filmovým scenáristou, se podílel rovněž na scénáři k satirické komedii na vlastní námět, Každá koruna dobrá.

V roce 2010 obdržel Bedřich Zelenka od nadace Život umělce za celoživotní tvorbu cenu Senior Prix. Jako motto své memoárové knížky Capitolky ze života mého zvolil citaci z jednoho svého silvestrovského monologu: „Vyšel jsem z chudičkých poměrů. Dík celoživotní píli a houževnatosti jsem se do nich zase dostal.“