Pavlína Jůnová – Milan Turek: Obrázky z jizerské chalupy

Rubrika: Publicistika

„Dělá mi radost, když má zákazník a budoucí majitel mé produkce z  obrázků hřejivý pocit…“ otevírá pohled do svých myšlenek energická mladá žena, která ani jiná být nemůže, protože žije již řadu let téměř v nejvyšších partiích Jizerských hor – Horním Maxově, místě, kterému se říká Sedmidomí. Lidová umělkyně Pavlína Jůnová, vytvářející podmalby na skle, obývá v drsném prostředí hor vlastnoručně vybudovaný domov, horskou chalupu u silničky, spojující Horní Maxov s Karlovem, podobně jako kdysi prapůvodní obyvatelé v sedmnáctém století.

V minulosti hluboké lesy, plné divoké zvěře, neprostupné, jen s romantickými stezkami dřevařů, kde se život začal psát před čtyřmi sty lety. Původní majitelé lučanského panství Smiřických ztratili majetek, protože se účastnili stavovského povstání. Od Ferdinanda II. dostali jejich pozemky francouzští páni Des Fours za zásluhy v třicetileté válce. Bohatství lesů sem za jejich panství přivedlo skláře. Prosperitní růst sklářských hutí Schürerů nebo Breitů nabízel práci mnoha lidem, kteří si zde budovali své domovy.

Sklářské firmy v celé oblasti Jizerských hor budovali noví kolonisté a nabízeli práci mnoha lidem. S rozvojem sklářství vznikaly i různé druhy sklářských řemesel. Z jihu sem přivezli skláři i nejrůznější technologie, rozvíjelo se knoflíkářství, výroba perel, bižuterie, různé druhy zdobení sklářských produktů a v neposlední řadě se rozšířilo malování na sklo. Rodiny sklářů dělnických profesí si dokázali přivydělávat rozličným způsobem a vznik lidové podmalby na skle byl právě jednou z možností. Nakupovaly se tabulky poškozeného skla a  zdobily malováním, většinou rukama lidových umělců.

„Žiji a pracuji v  jabloneckém kraji, kde mám celý život příležitost poznávat nejrůznější techniky zdobení skla, výrobu sklářských produktů,“ vypravuje Pavlína Jůnová, „lidové podmalby na skle mě zaujaly, a protože jsem od malička malovala kdeco, postupně jsem začala s touto technikou a ozdobila svůj domov. Tam také podmalby na skle patřily, v minulosti to bývaly významné předměty, které zdobily lidské příbytky. V rodinách se věšely v hlavní místnosti nad stolem nebo se z nich vytvářely malé oltáříky obyčejně na kostnech (prádelní skříň) a truhlách spolu s různými soškami svatých.“

Cesty lidové podmalby do Čech neměly žádné překážky a jejich rozšíření bylo jen otázkou schopností sklářských malířů. V kterém období se malování rozšířilo, vysvětluje malířka: „Kdysi se sklem zdobily hliněné nádoby, někdy počátkem našeho letopočtu našli archeologové takové nádoby, ale později objevili pravděpodobně sami mistři skláři možnost malovat na sklo. Na pohárech nebo mísách a vázách neměla barva trvání, snadno se poškozovala. Barevné vitráže, to byla jen skládaná různobarevná sklíčka, ale později začínají skláři malovat přímo na tabulky skla a vytvářet obrázky. První pokusy malby na skla se datují dva tisíce let zpět, ale ke skutečnému rozšíření došlo o mnoho staletí později. Technika podmalby na zadní stranu skla vznikla jako řemeslo až na konci šestnáctého století především v Itálii, která v té době byla sklářskou velmocí. Odtud se tato technika šířila po celé Evropě, a tudíž i k nám.“

Evropa obdivovala benátské sklo, jejich křišťálové sklo, zrcadla, lustry. Zvuk získává i české sklo. Malování na sklo se podle Pavlíny Jůnové prosazuje spíše jako lidová podmalba na sklo: „Lidová malba na skle navazuje na malířství slohové a tvorbu řemeslných malířů, jejichž výrobky nacházely odbyt spíše u bohatších zákazníků. Zatímco k tvůrcům z okruhu slohové malby na skle náleželi mnohdy velmi talentovaní malíři, byl okruh malby řemeslné doménou méně talentovaných sklářů, pro které výroba podmaleb znamenala opakované zpracování témat. Malování na sklo se tak postupně prosadilo jako vedlejší výrobní produkt, a protože výrobky nebyly příliš drahé, nakupovali je i lidé z chudších rodin do svých chalup. Cenovou přístupnost dosahovali tvůrci opakovanými motivy podle šablon. Největší rozšíření zaznamenaly lidové podmalby u nás až v devatenáctém století.“

Útulný domov dělají obrázky Pavlíny Jůnové

Malířka ze Sedmidomí se věnuje podmalbě už dvacet let a její obrázky pokračují v tradici sklářských mistrů před dvěma sty léty. O svých malířských ideálech prozrazuje: „Malovat jsem začala v dětství, malovala jsem všelicos a čímkoliv. První výtvarné krůčky jsem “pilovala“ už v Lidové škole umění v Jablonci nad Nisou, pod vedením akademické sochařky Libuše Hlubučkové. Lidová podmalba se mi stala osudnou teprve po absolvování uměleckého směru Sklářské školy v Železném Brodě a po získání znalostí sklářských technik - malování na sklo mi doslova zarostlo pod kůži. Při své práci jsem měla možnost potkat spoustu nádherných příkladů skleněných obrázků, ale poznala jsem je také v horských chalupách, kde zdobily hlavní místnost. Později se i mně, v mém osobním životě, podařilo vybudovat svéráznou horskou chalupu, kde máme obytnou celodřevěnou místnost s kachlovými kamny a  pecí, a navíc s prostorem, kde tvořím obrázky. Obě děti už mají částečně svůj život, a tak mi zbývá dost času, abych se mohla malování věnovat. Nejraději později večer, to je klid a mohu tvořit, obrázek se však nedá namalovat najednou. Má svou složitou a tradiční technologii.“

Detail Jezulátka, obrázek lidové umělkyně Pavlíny JůnovéHistoricky se malování obrázků vyvíjelo od temper. Barva se nanášela na zadní stranu skla a tím se stával obrázek v podstatě nezničitelný. „Maluju olejem,“ říká Pavlína Jůnová, „ v minulosti se pro lidové podmalby používaly nejrůznější druhy barev, nejčastějšími však byly skutečně tempery, ale pro lepší a kvalitnější malování se to byly olejové barvy. Svým uměleckým ztvárněním motivů se snažím o pokračování sklářských tradic, kdy tato řemesla zde vznikala před šesti sty léty. Byly doby, kdy se říkalo, že jen v okrese Jablonec nad Nisou, kam Lučany-Sedmidomí patří, pracovalo na dvacet tisíc domácích sklářů. Jejich tvorba byla nesmírně bohatá a paleta výrobků neuvěřitelně široká. K nim samozřejmě patřilo i malování na sklo. Obrázek maluju přibližně týden, podle toho, jak schnou barvy. Kontury kreslím zpravidla černou barvou, celkový motiv pak vybarvím do konečné podoby technikou nanášení jednotlivých barev od detailů až po větší plochy. Tak se tvořily lidové podmalby i v minulosti.“

Lidová podmalba na skle měla původně jen dekorativní smysl, postupně se z ní vyvinulo řemeslo, jak objasňuje malířka: „Jako samostatné řemeslo se zrodila v západní Evropě na konci 16. století. Zpočátku se jednalo zejména o zhotovování podmaleb s náboženskými náměty, které se v selských jizbách zavěšovaly mírně nakloněné nad stolem v rohu místnosti v tzv. svatém koutě. Hlavní obrázek s motivem svatého patrona, hospodáře nebo rodiny visel nad místem, kde sedávala hlava rodiny. Již ve druhé polovině 18. století se však podmaleb užívalo i jako domovních znamení a uplatňovaly se též světské motivy. Spíše než estetický smysl měly obrázky duchovní význam. Postavy svatých, biblické výjevy, sakrální objekty nebo symboly. Dnes lze najít obrázky, které mají nejrůznější témata včetně erotických scén. Maluji však převážně postavy svatých, náboženské motivy a motivy světské. Tato tématika nachází dnes popularitu především mezi novodobými chalupáři a lidmi, kteří si stavějí roubenky.“

Panna Maria s JezulátkemV tvorbě mladé, energické ženy lze hledat klasicky českou podobu podmaleb s vyhrocenými konturami postav a objektů, kde nechybí vtip a barevnost včetně nápaditosti pro vlastní výtvarný projev: „Tady v Sedmidomí jste prostě v horách, kde je podstatně drsnější život než dole v obci nebo ve městě. Prožila jsem někdy chvíle, kdy jsem se musela rozhodnout i bez mužské pomoci, ať už šlo o děti nebo třeba otelit krávu. Zabezpečit a ochránit domácnost i v čase zimních mrazů, kdy se vám kolem baráku potulují lišky nebo jiná lesní havěť.

V Sedmidomí jsme si všichni blíž, dokážeme si poradit a pomoct, třebaže máme auta a mobily. Hory, lesy a louky včetně nádherných údolí inspirují k barevnosti a vyjádření ostrosti námětu. Pestrost krajiny, celá paleta povětrnosti, počasí jsou inspirací, která se projeví večer, když mám štětec v ruce.“

Podmalby ženy ze Sedmidomí v Jizerských horách vznikají z rukou a srdce v drsném prostředí a nevěřil by nikdo, že ona ostřílená řidička a hospodyně ať u sporáku nebo se sněžným hrablem v rukou, dokáže malovat jemné a krásné obrázky: „Chci, aby přinášely hřejivý pocit na srdcích lidí, kteří si je ode mne odnesou. Alespoň poznají, že není z nějaké fabriky nebo dílny, kde se obrázky vyrábějí jako na běžícím pásu. Chtěla jsem se také odlišit od průmyslových výrobců tím, že jsem se přihlásila o udělení certifikátu Regionální produkt Jizerské hory.“

Certifikát uděluje Krajský úřad Libereckého kraje, jeho cílem je označení výrobků a především podpora drobných podnikatelů ve venkovských oblastech – lidí, kteří podnikají v obtížných podmínkách, zvyšují místní zaměstnanost a spoluvytvářejí jedinečnost regionů. V neposlední řadě pokračují v tradicích svých předků a svou produktivitou vytvářejí specifické a originální produkty vedle prefabrikovaného a unifikovaného zboží supermarketů. K těmto cílům směřuje i nová značka z Jizerských hor. Každý návštěvník se tak může pochlubit výrobkem, který se jinde nedá koupit, má svůj charakter a svou tvář oblasti. V regionu Jizerské hory, kam patří Frýdlant, Liberec, Jablonec nad Nisou a Tanvald, lze najít dnes již několik desítek podobných výrobců, ať už jde o potravinářské výrobky nebo umělecké předměty. Jednou z takových drobných tvořivých lidí je i paní Pavlína Jůnová, ze Sedmidomí v Lučanech nad Nisou. Také pro ni má značka Regionální produkt prezentovat kvalitu a originalitu její práce. Její lidová podmalba na skle dojme jednoduchostí, estetickým účinkem, ale i duchovním pozadím, které do obrázků autorka vkládá pro potěšení a  polaskání.

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 03. 01. 2012.