Jan Řehounek: motocyklový závodník Narcis Podsedníček

Rubrika: Publicistika – O slavných lidech

80. let dnes uplynulo od smrti prvního českého továrního motocyklového jezdce Narcise Podsedníčka

Narcis Podsedníček (29. října 1866 – 23. ledna 1932), motocyklový závodník a konstruktér, ztratil v útlém dětství otce (jako hajného ho zastřelili pytláci) i matku. Vychovávala ho teta. Starosti o něj se zbavila tím, že ho záhy dala do učení ke kováři Lejskovi v Mysločovicích. Kovářský tovaryš se po vandru uchytil u kováře Svozila v Březcích u Přerova, pak pracoval v hutích barona Kleina ve Štěpánově. Již tam se vypracoval ve velmi zdatného a šikovného řemeslníka. Onemocněl ale a musel z hutí odejít. S finanční pomocí svého tchána si v Holešově otevřel obchod, v němž prodával jízdní kola Slavia, vyráběná v Mladé Boleslavi pány Laurinem a Klementem. Nevydržel ale v konkurenčním boji. Nějaký čas pracoval jako nýtař při výstavbě mostu přes Dunaj v Linci, poté na Kladně, kde ovšem osazenstvo ocelárny vstoupilo do stávky. Vydal se proto hledat práci do Prahy, kde náhodou potkal Václava Klementa. Ten mu po týdnu poslal dopis s nabídkou zaměstnání.

To bylo 3. února 1900. Již dva roky předtím přivezl Klement z Francie motocyklett bratří Wernerů. Byl to velocipéd s pomocným motorkem nad předním kolem. Díky Laurinovi ho překonstruovali na motorovou dvoukolku se silnějším motorem v zesíleném rámu s magnetoelektrickým odtrhovacím zapalováním. Pánové Laurin a Klement ale hledali člověka, který by jim pomohl jak s výrobou, tak s propagováním nových strojů. A tím člověkem se stal dělník a konstruktér Narcis Podsedníček.

Již v roce 1901 byl firmou Laurin & Klement vyslán, jako první tovární jezdec, na tehdy nejtěžší soutěž Paříž - Berlín dlouhou 1 196 km. Z deseti závodníků ve třídě dojel Podsedníček do Berlína jako jediný. Na tento závod vzpomínal: „... když jsme do Paříže přijeli a viděli, jak jsou vybaveni naši konkurenti, teprve tehdy jsem si uvědomil naše nedostatky. Že by motory našich strojů v tomto závodě neobstály, z toho jsem strach neměl, ale pneumatiky jsme měli špatné. Peněz na nové nebylo, a tak jsem přemýšlel, jak to udělat, abychom i na těch špatných gumách mohli závod vyhrát. S Klementem jsme spali na jedné posteli. Byly dva dny před závodem. Já nespal, protože spát nebylo možno. Klement kopal a já se stále probouzel. Vstal jsem proto a šel v noci do ulic Paříže, chodil jsem sem a tam a přemýšlel. Tu najednou v otevřeném okně s vytaženou záclonou spatřím ženu sedět u šicího stroje. Byla to švadlena, která v noci pracovala. V tu chvíli napadla mě myšlenka. Šel jsem k oknu a naznačil, že bych něco potřeboval. Otevřela a pustila mne dovnitř. Vysvětloval jsem jí trochu obtížně, co chci. Trvalo chvíli, než jsme si začali rozumět a pak ona u stroje a já vedle ní jsme ušili první vložku.“ Vložka měla stejný obvod jako pneumatika – vkládala se mezi duši a vnitřní stěnu pláště. Sestávala z několika vrstev plátna a vaty, prošitých po délce i šířce a měla vynikající ochranný účinek. Svědčí o tom skutečnost, že na celé trati z Paříže do Berlína nemusel Podsedníček, na rozdíl od konkurentů, pneumatiky opravovat. Problémem se ale stal převodový řetěz, který se trhal a jezdec ho musel několikrát opravovat. Do Berlína dojel velmi pozdě v noci, kdy už rozhodčí spali, nechal si potvrdit příjezd od strážníka a šel rovněž spát. Komité ovšem tento podpis neuznalo a tak, paradoxně, jediný závodník, který dojel, byl diskvalifikován.

S využitím zkušeností ze závodu navrhl Podsedníček konstrukční úpravy stroje a již v květnu 1902 přivezli ze závodu do vrchu v Exelbergu u Vídně Klement první a Podsedníček druhou cenu. Podsedníček rovněž zvítězil v jednom z prvních domácích závodů, pořádaném Cyklistickým klubem v Poděbradech v srpnu 1902. Druhý dojel Josef Procházka, rovněž na stroji L&K.

Následoval závod Paříž – Vídeň. Nedostávalo se financí, a tak si závodníci i pan továrník převážely stroje do místa startu vlakem – ovšem jako osobní zavazadla – rozmontované. Podle propozic Podsedníček zvítězil, jelikož jako jediný zdolal v sedle horu Arlberg, zatímco ostatní dotlačili nebo se nechali svézt na žebřiňáku. Jenže etapu ředitelství závodu anulovalo, a tak nakonec Podsedníček skončil na čtvrtém místě a Rieger, rovněž od L&K, třetí.

Tak začaly sportovní aktivity a úspěchy mladoboleslavské továrny. V roce 1903 jich bylo celkem třicet dva. A když v roce 1905 vyjela voituretta A, tak hned v následujícím roce zvítězila v závodě do vrchu na rakouském Semmeringu.

Podsedníček byl uznávaným odborníkem nejen jako jezdec, ale i jako technik a dokonce i jako učitel jízdy na motocyklu. Svědčí o tom fakt, že naučil jezdit např. redaktory časopisu Sport a hry Heinze a Hněvkovského či hraběte Alexandra Kolowrata.

V roce 1905 získala značka L&K titul neoficiálního motocyklového mistra světa, když Václav Vondřich vyhrál v roce 1905 ve Francii závod o Gordon - Bennetův pohár. Po tomto závodu Podsedníček skončil se závoděním, podílel se jako konstruktér, mechanik a trenér.

Již v roce 1904 se snažila firma Johann Puch ze Štýrského Hradce Podsedníčka přetáhnout, ale odmítl. Jenže firma L&K se začala stále více orientovat na výrobu automobilů, a tak o rok později na novou nabídku kývnul.

Václav Klement těžce nesl, že jeho nejlepší člověk odešel k Puchovi. V té době se stal předsedou správní rady firmy L&K Erich Thurn – Taxis, syn knížete Alexandra, majitele loučeňského a mcelského panství. Dohodli se a princ Erich nabídl Podsedníčkovi místo osobního řidiče. A tak se Narcis Podsedníček s rodinou přestěhoval na zámek do Mcel a po krátkém čase se opět vrátil do boleslavské firmy jako konstruktér a vedoucí montáže. V továrně zůstal až do důchodu.

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 23. 01. 2012.