Vzpomínám si na okamžik, kdy jsem ho v Praze na letišti uviděl poprvé. Byly mu tři měsíce. Klidně a spokojeně spal v přenosné autosedačce a bylo mu úplně jedno, že právě vzduchem překonal vzdálenost několika tisíc kilometrů na trase z Chicaga do své nové domoviny. Díval jsem se na ten spokojený uzlíček a zdálo se mi neuvěřitelné, že člověk bývá na začátku své životní pouti takhle malinký. Všichni kolem se chovali hlučně. Byli unaveni dlouhým letem, prožívali emoce ze shledání s blízkými, nebo z kolize s celníky, jen Kuba byl klidný a spokojeně spal. Ke štěstí a k pocitu jistoty a bezpečí potřeboval jen jediné - blízkost mámy. Vnímal ji i ve spánku a na každé její sebemenší vzdálení reagoval nepokojem, nebo pláčem. Jen ona byla jeho svět a nic jiného nebylo důležité.

Byla nesmírně dojemná ta jejich vzájemná, vnímavá propojenost. Vždycky jsem se mylně domníval, že tento jev je odbourán přestřižením pupeční šňůry. Kuba mi ale v praxi ukázal, jak hluboce se mýlím. Trvá to i potom, bez nutnosti přímého spojení. On přesně vnímal a kopíroval máminy nálady a nebylo nutné, aby se projevovaly nějakou slyšitelnou, nebo viditelnou formou. Neomylně je cítil na dálku a na všechny vnější podněty reagoval stejně jako ona. Nevnímal jednotlivé životní situace, jen nějakým dálkovým přenosem vnímal pocity, nálady a celkové duševní rozpoložení své maminky. Smál se a byl klidný, když i jí bylo dobře, a byl neklidný, plakal a utápěl se ve smutku, když ona byla smutná. Její nervozita a neklid se nějak přenášely na něho a naopak. Připadá mi podivné, že když jeho maminka byla tak maličká, jako tehdy on, já, v roli otce, jsem tyto projevy vzájemného propojení matky a dítěte z nějakého důvodu neviděl. Mladí muži jsou asi méně vnímaví k tak jemným a něžným projevům lásky. Asi je nutné zestárnout, zpomalit a teprve potom, když zeslábne zrak a i jiné schopnosti jsou člověku životem postupně odebírány, je mu pak, snad náhradou, propůjčena schopnost část dění kolem sebe vnímat nejen zrakem a sluchem, ale i srdcem.

Z toho letiště jsme se pak pomalu vraceli domů po silnici číslo jedenáct. Ta ještě tenkrát nebyla dálnicí, ale téměř po celé své délce se vinula malebnou krajinou českých vrchovin a pohoří. Klikatila se, stoupala a klesala, jak nenásilně kopírovala reliéf krajiny. Ne, jako ty dnešní dálnice, které násilně a nepřirozeně krajinu protínají v horizontální i vertikální rovině a jízda po nich je sice rychlá, ale nudná a únavná. Jeli jsme slunečným dnem na začátku léta tou krásnou silnicí, jeli jsme pomalu, klidnými městy a vesnicemi, ale převážně volnou krajinou, ve které nebyl problém najít občas klidná a pěkná místa k zastávkám, potřebným k přebalení a nakojení toho malého, v mém životě úplně nového človíčka. Byl to zvláštní pocit. Kdybychom žili běžným životem blízko sebe, byl bych těhotenstvím své dcery pomalu a postupně na roli dědy připravován. Toto a všechno, co s tím souvisí, však proběhlo daleko ode mne, bez jakékoliv možnosti mé účasti. Já ani nedoufal, že toho kloučka někdy uvidím.

A najednou byl tady, bylo možno nejen se na něho dívat, ale taky se ho dotýkat a dokonce i vdechovat jeho vůni. Život ze mne udělal dědu, řečeno slovy pana Horníčka, jaksi šmahem. Bylo to kouzelné. Jel jsem tenkrát na jeden zátah cestu do Prahy a zpátky, byl jsem unaven, ale všechny ty nové zážitky a vjemy a taky zvýšená míra zodpovědnosti za ty dva nově příchozí členy naší rodiny mne udržovaly v bdělém stavu. A ten stav bdělé pozornosti a zvýšené citové vnímavosti mi umožnil naplno si to setkání prožít a uložit si tu spoustu vjemů a podnětů do paměti. Do té v mozku, i do té druhé, možná pro budoucí vztah důležitější, v srdci. V našich nitrech, mám na mysli sebe a babičku, proběhlo v ten den jaksi zhuštěně a zrychleně celé to citové přeprogramovávání, které u většiny lidí probíhá pomalu a postupně a na základě kterého my toho malého raubíře teď máme rádi. A máme ho rádi, i když někdy vyvádí tak, že tu svou lásku k němu člověk ani sám dost dobře nechápe. A tak to má být. Nikdo z nás není láskyhodný a okouzlující vždy a za každé situace. Zlobíme a provokujeme občas všichni, a nejenom v dětství. V lidech ze svého okolí se nám někdy, svým chováním, podaří vyvolat nesouhlas, odpor i zlobu. A pak je nám oporou, ba dokonce životní vzpruhou, právě ta trocha lásky v srdcích našich nejbližších, kterou jsme tam, snad, vyvolali a navždy si uschovali ještě v dobách, kdy jsme byli tak roztomilí, že jsme na pohled, na dotek i svou vůní v každém z nich probouzeli jen samé kladné a libé pocity.

Kde jsou ty časy!