Egon Wiener: Na obloze s tátou | Listí | Cesty a cestičky napříč vesnicí

Rubrika: Literatura

Na obloze s tátou

Co všechno vidím na obloze. To není otázka. Jen si tak zakláním hlavu a sním. Za ruku si vedu malého kamaráda a jdeme spolu jarním deštěm, co voní a hladí na těle i na duši. Drží mou upocenou ruku ve své malé dlani, jako by v ní držel celý svět. Svět, který se vejde do mé ruky v jeho dlani. Nebo je to právě naopak?

Jdu jarním deštěm a ve své dlani držím jeho ruku. Nespěcháme. Jdeme prázdnou ulicí, kde nikdo nikde není. Všichni se schovali před deštěm. Asi se mi to jen zdá, ale je to krásný sen. Jsme tu oba dva, ale jsem to pořád já. Ten velký i malý, ruce propletené.

Vidím se úplně jasně. Z modré oblohy padá voda a já se svého tatínka úpěnlivě držím. Nebojím se a ani nemám strach, jen se mi potí dlaně, jak mne pevně drží. Jsme promočeni na kost, ale je nám neskonale dobře. Kolik mi to jen je? Kolik mi je let? Bloudím v čase…

Z vysoké oblohy nad námi náhle opět svítí a hřeje sluníčko, jako by ani nepršelo. Ze všeho kolem se kouří. Mraky páry, jako by celý svět kolem nás byla jedna velká prádelna a ta měla okna i dveře dokořán. Čoud z vody, horká pára, co utekla zpod pokličky. Vše kolem nás čadí.

„Co to je, tati?“ ptám se svého táty. Náhle je kolem nás až neskutečně krásně, vše kolem voní. Naše kroky se vznášejí. Letíme. Kolem se zrodily tisíce, miliardy mušek z teplého deště a tančí všude, kam oko dohlédne.

Co všechno vidím na obloze. Nejvýš je mocné slunce, pod ním plá modře jeho stín. Modrá jak chrpa, rudý mák patriota a žlutá, která je barvou rakouské slunečnice. Náš svět je paletou, z níž je stvořen celý, celičký vesmír. Z barvy smaragdu a deště, z potu dlaně, kterou tak pevně svírám, a která svírá mne. Jsem tady ve dvojí podobě, projekcí kamery, malý i velký a snad i vzhůru nohama.

Pokaždé jsem to já. Kluk s hloupými otázkami, s obdivem syna k tátovi a táty k synovi. Vím to, protože mi stále schází. Dávno už ten okamžik vyprchal, ale já o něm stále sním. Být s tátou, se synem, tam, kdesi na ulici v dešti. Zmoklí, mokří jako slepice, opilí krajinou vlhké páry a ozářeni horkým sluncem, stojící na rozpařeném asfaltu.

Vidím to stokrát, tisíckrát. Jak je, jak bylo a bude těm chlapům, až odejdou z téhle scény, až vypnou reflektory. Vím to, a nechci se k tomu znát. Vše za ten okamžik, za onu ruku v mé upocené dlani a mou v jeho… Kdy jedna ruka hřeje druhou.

Jak bylo krásně! Ptal jsem se svého táty: „Budeme navždy kamarády, táto?“ a on se tomu smál. Věděl jsem, že život je příliš krátký, aby táta znal odpověď. On se tím už ani nezabýval. Oba jsme někam pospíchali. To jen teplý déšť a modrá obloha s hřejícím sluncem mne donutily položit tak hloupou otázku.
Jak dlouho bude trvat tahle krásná pomíjející chvíle? Kdy dojdeme do cíle, kde táta řekne synovi: „Dost bylo legrace, vem si tamhle ručník a vysuš si hlavu, ať nedostaneš rýmu…“ Oba jsme věděli, že se navečeříme, umyjeme a pak půjdeme spát.

Nikdy se už nevrátí pohádkový čas. Tatínku, scházíš mi, jako každýmu klukovi. Pokaždé, když z dětských úst slyším: „Táto, tátovi…“, vidím, co všechno je na obloze. Pro tu chvíli znovu prožitou, bych dnes vše nechal stát a běžel. Jak moc, moc mi to schází a přitom dávno vím, že nikdo, ani všichni svatí mi do tmy neposvítí a pomoci nemohou.

A právě pro něj, pro ten jeden prchavý okamžik stojí za to žít. Pro jednu ruku, která drží v dlani druhou.

Listí

Jehličí z borovic a smrků, jak dobře víte, píchá. Je to jako to, co s veršem padá a bolest působí v srdci a v mrazech, jež se blýská nočními démanty. Lehkého listí stromů zapomnění, co hladí, hřeje jako kajčí peří ve sladkých peřinách.

Pod stromy toho leží víc. Kozího lupení, chcete-li. Však taky bylo nachystáno pro kozu. Babka, co bydlela u nás na vsi za kostelem zrovna proti hřbitovu, je hrabávala do pytlů. Každému, kdo se k tomu nachomýtl, šeptala do ucha, intimně: „To víte, je taková doba, mám to pro kozu. Na zimu. Pod kozu.“ Tak tady to máte v celé své nahotě. To byla moje vesnice. Hrabavá bába u cesty hrabala celé měsíce. Asi jí nešlo ani tak o kozu, ale o to zastavení se sousedy a o besedu uprostřed ulice.

Listí stále padalo. Leželo všude, kam oko dohlédlo. Šlápnout na listí ležící na asfaltu znamenalo sklouznutí a přistání na zadnici. Povím vám, že to vždycky hodně zabolelo. Kdo to viděl, ten se smál a bylo mu veselo. Aspoň do doby, než sebou plácnul taky.

Poslední listí se na větvích ještě drželo, když už s ním lidé na vesnici začali topit. Už to nebylo to krásné jitřní listíčko, co vonělo a smálo se na každého.

Později se to všechno nějak zvrtlo. Došla zelená brčálová. Barva země vyschla a ubylo vody ve studních. Ten rok z nebe ani nekáplo.

S posledním listem, co spadl se stromu, pak přišla do sednic blbá nálada, pohoda vesnických pijáků zeleného absintu byla pryč. Fuč. Napříč vesnicí a celým světem se táhla jako červená nit dlouhá čára dělící lidi a lidičky. Na ty, co si zvykli, a na ty, co si pořád ještě zvykají.

Když se stromy opět zelenají listím, je to pokaždé vzrušující a srdce bije na poplach. Čas rašení listí znamená jaro, dekameron přírody. Začínáme se znovu učit žít. Listí je pokaždé jiné. Tu voní jarním deštěm, tu ptáčkem, který si na něj sedl. Voní příslibem sladkého ovoce, voní jako sladký med.

A my? Jsme tu, abychom se radovali z toho, že se nic nezměnilo. Že každé ráno s námi vstává sluníčko, a kdo má kozu, tak ať si s ní svatosvatě své užije. Od toho tu přece kozy jsou…

Cesty a cestičky napříč vesnicí

Pamatujete? Chodili jsme jimi často. Ty vaše zas tak moc neznám a vy jste nechodili mými, ale to nic nemění na tom, že si je pamatujeme. A dobře! Vždyť to byly cesty a cestičky, které nás vedly do školek, do škol, na vojnu, za prací…

Pamatuji tu první cestu přes ulici do továrny, kde pracoval můj táta. Pak si pro tátu přijeli. Dole, na té samé cestě, přes kterou jsem tak často přebíhal, stálo černé auto, kterým ho odvezli. Táta miloval obalovaný květák a ten jsme mu vozili do vyšetřovací vazby v Liberci. To byly mé první cesty, které si pamatuji. V té době byly cesty plné černých aut - tatraplánů a pánů v dlouhých kožených kabátech.

Polní cestou jsem chodíval s babičkou Hanzlíkovou sbírat klásky a do lesa roští a šišky. Později mne cesta přes machnínský most bezpečně vedla každý den do školy. Maminka si našla práci. Zaboha si nevzpomenu, co ten podnik v Jánské ulici asi tak mohl produkovat. Snad se zabýval zemědělským zásobováním.

V té době jsem znal řadu cest a cestiček víc, než bylo na mapách všech zemí světa. Ráno do školy a po obědě jsem se doma ani neohřál. Školní tašku jsem hodil za dveře a pádil ven. Večer umýt, najíst, udělat si úkoly, přečíst si knížku a spát. Díky mnohokrát za to, že tehdy nebyl internet, sociální sítě a televize, takže jsem mohl vyrůstat v blažené nevědomosti. Sobotní kino a filmový týdeníky stačily, abych tu byl v pohodě bez mobilu.

Však jsem si užíval toho, být venku. Nebylo nic, čím by se ta slast dala nahradit. Bylo nám všem, v téhle generaci, náramně hej. Trošku toho „pionýra“, sem tam nějaká povinná brigáda, průvod na 1. máje, práce doma, na zahradě, na poli, sběr a sušení kontryhele, žaludů… To byly ony cesty a cestičky kolem nás. Naše cesty poválečných dětí. Dnes nám táhne na sedmdesát a různými cestami jsme došli do důchodu a všichni zestárli.

Ty cesty měly jediný směr. Dovedly nás do přístavu, kterému se říká domov. Už ne ve švédských košilích a manšestrákách, ale v oblecích, s diplomy z různých škol a institucí. Do hnízda, které jsme opustili. Zabíráme v něm často místo pro větší koupelnu, pracovnu, pokoj pro hosty.

Máme sice svou cenu, ale doba je dnes trochu jiná a každá rodina je jiná.

Děti jsou opět chytřejší rodičů a je to tak. Bezelstní malí vnoučci se vás zeptají přímo: „Dědo, víš, proč nemám bratříčka? Protože ho není kam uložit. Naši čekají, až budeš pryč. Kam máš jít?“ Cestou mezi poli, lesy, mezi vesnicemi. Do školy za klukama, za holkama. Po cestách za kariérou, po cestách sypaných kamínky.

Domů. Alespoň na chvilku posedět v zahradách u stolů, kde jsme si psávali úkoly. Odkud nám maminky psali na vojnu, kde jsme loupali brambory, jedli polívku a všechny maminčiny a babiččiny dobroty.

Ach ty cesty, cestičky. Ne všechny už vedou do Říma. Vedou ale jistě domů, třebaže nás tam už nečekají. Jako se vracejí holubi, vracíme se i my. Kolem plotu, kolem vrátek, postát pod okny. Sem vedou všechny naše cesty, cestičky.

Exkluzivní ilustrace pro Pozitivní noviny: Hana Křivánková

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 03. 04. 2012.