Pavel Novotný: O anatomii přátelství

Rubrika: Publicistika – Postřehy

O anatomii přátelství
aneb o tom, co marginální a meritorní v životě lidském jest

Bylo jen otázkou času, kdy obsah těch témat konkrétních lidských osudů mých přátel sám o sobě otevře zcela přirozeně dveře jednomu z nejpodstatnějších fenoménů, které zcela zásadním způsobem naplňují lidské bytí od počátku věků. Samozřejmě nic neočekávaného. Obsah podstaty osudů bezpočtu lidských životů sám o sobě naplnil za ta dvě tisíciletí všechny světové knihovny jak v klasické literatuře, poezii, tak hudbě, ale i ve všech uměleckých oborech.

Nedávno se mě vnuk ptá: „Dědo… a co to je to marginální?" Na okamžik mě zaskočí, ale hned mu na to odpovídám: „Opak toho, co je meritorní. A meritorní je to, bez čeho nelze žít,“ dodávám spěšně…To je podstatou našeho bytí tady na tomto světě. Uvědomil jsem si, že jsem byl shodou okolností vnesen do oborového a společenského prostředí, kde velikost a význam osobností byla nesporná. Byl to čas, kdy vliv těchto přirozených autorit měl tak či onak nesporný vliv především pro svůj zásadní význam v kultuře a vzdělanosti nás všech. V tom okamžiku se rozběhl v mé hlavě film, můj vlastní životní příběh a zastavuje se až v dětství a létech dospívání. V mé paměti defilují osobnosti, kdy se z nich postupem času namnoze stávali přátelé. Jednou po další společné návštěvě profesora V.V. Štecha v Nerudově ulici sedíme se spolužákem „U kocoura“ na Malé straně, prohlížíme si novou zásobu studijních materiálů a knížek, co nám opět laskavě půjčil a je o čem mluvit, stejně jako předtím u něho. On měl vzácný dar. Dokázal navodit téma, vést diskusi žádoucím směrem a my oba jsme vůbec nepostřehli, že probíhá edukace. To byl jeho styl. Neformálnost a přirozenost, žádné mentoriády…

Momentka po příchodu ze špitáluA já jsem tehdy v tom okamžiku u toho Kocoura jako „náctilletý“ vyslovil nahlas pro mě tehdy zcela nové zjištění: Že člověk sám o sobě je vnitřně bohatší tím, že společně sdílí přátelství s lidským gigantem. Je bohatší o obsah jeho života, se kterým tak či onak sdílí jeho priority hodnot v jejich poznávání a je tak spoluúčasten na jeho lidském a profesním údělu. V tom se mně zjevil onen pojem „dar“ a pozitivní vliv nejenom na další profesní, ale i obecně lidský růst. Byl nesporný a nezpochybnitelný současně. Představoval hodnotu, kterou si jeden (obdarovaný) v daný okamžik vůbec neuvědomuje a docení ho v jeho definitivním rozměru až když už tu mezi námi onen gigant není. A když je řeč o přátelství mělo by se hovořit nikoli o ceně, ale o jeho hodnotě. A mohl bych pokračovat ve výčtu dalších velkých lidí, které jsem měl možnost poznat. V čase dospívání a „zrajících malin“ to byl kromě zmíněného V.V. Štecha ještě Stino Paukert, čeští sochaři Josef Archalous a Mirek Hracha, malíř Štrobach a Miro Hečimovič, religionista Otennfeld… bylo by jich mnohem víc, není tu ovšem žádoucí prostor. Snad v jiných příbězích i na ně dojde.

V čase mého hledání a dospělosti to byla řada nesporně kvalitních lidí jako Jaroslav Jírovec, Strnad, Erich Kaizr. A nakonec v té poslední třetině mého životního příběhu nelze nevzpomenout na zvláště pozoruhodné osobnosti jakou byl přítel sochař Vladimír Preclík a dosud je velký přítel, přednosta chirurgické kliniky ve FTN Krč, Doc. Mudr. Vladimír Visokai, zde opakovaně zmiňovaný MUDr.Oldřich Pražan a dále ošetřující lékaři MUDr. Peter Baláž a MUDr.Matia, PhDr. Jan Nepomuk Assmann, Eugen Brikcius a další.

Téma přátelství…Tohle je snad ta nejsložitější otázka na celém šírém světě, poněvadž tím jak na jeho podstatu nahlížíte, tak to samotné téma je jako drahý kámen. Mění se s úhlem pohledu na fasety jeho brusu a bezpočet plošek, kdy má každá své barvy a „hází ta svoje světélka“. A každé je poněkud jiné a má jinou barvu spektra. A co do počtu těch maličkých plošek toho kamene, to je jako jiný aspekt přátelského vztahu a najednou se vám celá ta úvaha rozrůstá do celé řady podotázek dalších.

Někde v jiném textu jsem kdysi napsal, že dětství a dědství se namnoze řídí podobnými principy. Mám na mysli poněkud naivní důvěřivost a bezpředsudečnost v budování přátelského vztahu s bližním. A těmi podotázkami mám na mysli mnohé další. Předně, že přátelství je hodno investice. Duchovní, ale i hmotné a nebo jiné… třeba i ekonomické, tedy finanční, pokud to moje poměry mé vlastní dovolí. Přátelství je nezbytné pěstovat, poněvadž bez duchovního vkladu mého vlastního nemá šanci na to, aby se rozvíjelo do svého plnohodnotného rozměru a funkce. A stejně tak tedy ony navazující momenty. Může sloužit i jako test pro ostatní. Otázka: Jste přesvědčeni, že vaše duchovní investice do přátelství jsou přijímány tím kterého považujete za svého přítele stejně jako jsou vámi míněny?

Mám za to, že ať je vaše aktivita přijímána pasivně či s porozuměním, že to není to podstatné. Důležité je, že se s patřičným nasazením podaří vámi zamýšlené. Jinak řečeno, zda se váš vklad do přátelství vrátí v podobě nových, vnitřních hodnot, které onen vztah vzájemně obohacují a zhodnocují. O nic jiného, než-li o nové hodnoty vztahu tady nejde. To je to celé, žádná tajemství a jinotaje v tomhle spatřovat nelze. A není to ani smyslem věci. Co však smyslem věci rozhodně je, tvoří meritum obsahu pojmu přátelství: Je to odevzdanost jeho věci. Já nemohu brát přítele jenom z oné světlé stránky jeho povahy, ale celostně včetně jeho chyb a slabostí. Pokud se přirozenou cestou, tedy kultivací v jeho kvalitě podaří ona slabá místa eliminovat, je to jen dobře. Ovšem v této části doporučuji trpělivost, tlačit na pilu není rozhodně žádoucí metodou. Přátelství je tedy i údělem, který zavazuje.

Zcela jinou otázkou je rozdíl mezi přátelstvím na straně jedné a profesionálním oborem. Z mého hlediska restaurátora je nejpodstatnější to, zda je mi umožněno navrátit uměleckému dílu, obrazu jeho původní hodnoty vytvořené kdysi jeho autorem. V tomto momentu ustupuje postava zadavatele tvorby v procesu revitalizace předmětného díla poněkud do pozadí. Absolutní prioritou celého toho procesu je konečná podoba právě restaurovaného díla.

„Pro každého je prioritní právě jeho momentální duševní stav jedince. To, co je prioritou pro jednoho, nemusí být vůbec důležité pro toho druhého“. Tenhle citát jednoho z uvedených přátel by se dal tesat. „Přeci tě nenechám padnout“ dokresluje podstatu věci.

Když jsem výše zmínil fakt, že na téma přátelství byly popsány celé knihovny děl, měl jsem na mysli jak beletrii a krásnou literaturu, tak knihy z oblasti literatury faktu. Příkladů mnoho, místa málo, tak jen namátkou: A abych zůstal u tématu hudby. Byl vztah Ference Lizsta a Wágnera víc přátelstvím osobním a nebo profesionálním? Stejná otázka: Byl vztah Jacquese Ofennbacha a Mejaca s Alévym víc tím, nebo oním je přetěžko odpovědět. Mám za to, že jedno podmiňovalo druhé. Že se obě složky toho vzájemného vztahu nesly ve společném údělu vytvořit zdařilé dílo…

Příběh přítele Oldřicha potvrzuje mnohé: Kromě jiného, že tvůrčí principy „in objectu“ jsou nejspíš tím nejsilnějším motorem, který žene člověka k vítězstvím nad nejtěžšími překážkami, které ho na cestě životem mohou potkat. Že jsou tou veličinou, která zásadním způsobem obohacuje naše životy. A rovněž to, že přátelství a jeho kvalita představuje zcela zásadní hodnotový normativ, bez kterého by náš život nebyl naplněn a byl by pouze bídným přežíváním. Byl by jen jakýmsi planým existováním v realitě osudů miliard lidských bytostí. Přátelství má mnoho podob a snese řadu příměrů a metafor. Může se nám jevit tak či onak. Třeba jako krásné, staré a vzácné nádoby, které je nezbytné naplnit obsahem. A o tom to naše vzdělávání životní „líchy“ vlastně je. Je to zcela zásadní hodnota. Mělo by být naplněno bezpředsudečností, vírou, nekonečnou důvěrou i odevzdaností současně. Nelze ho jen snít. Je zapotřebí ty krásné a vzácné nádoby naplnit stejně kvalitním obsahem, tedy konat, a „dobrá víra sama o sobě" je pouze jedním z předpokladů, nic víc.

V textu prvého dílu Vernisáže se sešly tři lidské příběhy. Ten jeden, pražského lékaře, je možno považovat za významně pozitivní, s optimistickou nadějí na trvalost dosažených výsledků, druhý vydavatele Pozitivních novin, který je prozatím jen zčásti naplněnou nadějí na významné zlepšení zdravotního stavu a ten třetí, kdy malířská tvorba se stala jednak ventilem tak prostředkem k obnově duševních sil a současně projevem radosti z plně žité reality. Míra tragiky zvratů lidských osudů a jejich rozměru má tak široké spektrum, že je obtížné je všechny postihnout bez toho, že by bylo cosi umenšeno a nebo pozapomenuto. Příčin bývá asi stejně tolik kolik je obyvatel na této planetě. Statistika tvrdí, že nás člobrdíčků je už sedm miliard. Kolik z nich je šťastných a kolik jich strádá a kolik z nich je nešťastných je téměř nemožné odhadnout, definovat počty a už vůbec ne je všechny pojmenovat.

Není nejpodstatnější zda v té či oné ráně osudu tkví původ v tom, co nazýváme osudem či mantrou a nebo všelijak jinak. Ale snad nejzákeřnější je zlý úraz a nebo těžká choroba, která srazí člověka až na dno. Nejen třeba ekonomicky, ale i existenciálně i obecně v onom všelidském rozměru. Je to ten okamžik který nazýváme „lámáním chleba“, nebo je to jen další dloubnutí pod naše žebro od onoho „velkého šéfa“ nad námi všemi? Je to jeho další zkouška? Nejsem si vůbec jist, ale čím si rozhodně jist jsem je, že k vítězství fyzickému i duchovnímu kromě vůle takto těžce zkoušeného člověka je potřeba i něco víc. Sám o tom něco vím díky mému důvěrnému rozhovoru „se zubatou“ před třemi léty. Já jsem na rozdíl od přítele Oldřicha dosud nevyhrál. On ano, a proto nejen o něm teď píšu potřetí.

Děkuji všem čtenářům za jejich laskavou a trpělivou pozornost.

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 13. 01. 2012.