Christian Heinrich Spiess: Krásná Olivie aneb Strašidlo z bílé věže (5)

Rubrika: Literatura – Na pokračování

Pravdivá historie z třináctého století na česko složená
roku 1798 od Prokopa Šedivého

Následující text jazykově připravil Ivo Fencl a vyšel jako samostatná publikace nakladatelství Pro Libris. Její doslov byl i předlohou článku Pozitivních novin o Christianu Heinrichu Spiessovi. Poděkování patří také paní profesorce Mgr. Věře Fenclové, která se podílela na přepisu z knihy do počítače.

Motto: Hoden-li drahý kámen trestu proto, že svým bleskem oči lidem oslepuje a jich ke krádeži a mordům ponouká?

V.

Od té chvíle byl Mamert každý den u Olivie: kdož s ním mluviti chtěl, musil ho tu hledati, neb vyjda před svítáním, řídce před západem slunce se navracoval. Milovalť Olivii velice, však i nesmyslně. Což se jí mohlo líbiti, vše učinil mile a ochotně a dary jí často velmi drahé přinášel. Po roce odložila smutek a zavražděný Vilibald přišel v zapomenutí. Také dítě jeho již několik měsíců v zemi odpočívalo. Olivie okázala se v barevném rouše a zavěsila na sebe drahé kameny a perle z východních zemí. Jakož od Olivie slíbeno měl, hotovil všechno k svatebnímu veselí a pomyslil, že ty dni skvostně a hlučně slaviti bude. Již také umínil, že vypraví posly, aby hrabat a rytířů k dni tomu pozvali. Než mimo nadání přijde opat od sv. Marka.
Mamert běží mu vstříc. „Co mi neseš, důstojný hoste? Což přicházíš vysvětit svatebného lože a požehnání dát mně a mé nejmilejší? Ó, vítej k nám, převzácný muži!“
Opat: Tenkrát z jiného ohledu přicházím. Chci se tebe ptáti, zdali tomu tak, což vůbec pověst roznáší.
Mamert: A co to má býti?
Opat: Že chceš vdovu po rytíři Vilibaldovi sobě za manželku vzíti.
Mamert: Vezmu ovšem a doufám, že i ty mým hostem budeš.
Opat: Dovol tedy, šlechetný rytíři, abych s tebou jakožto duchovní promluvil. Ty té vdovy nemůžeš za manželku pojíti.
Mamert: A proč ne?
Opat: Ty jsi smrtí rytíře Vilibalda vinen, víc vinen než jeho vrah. Uveď sobě na paměť práva a ustanovení, jichž pilně-li nezachováš, vymazali by tě z počtu urozených; pohrdli by tebou, kdybys přišel k některému kvasu, nesměl bys zápasit v turnajích, rozštípili by štít tvůj a pověsili v rytířské síni a jména tvého užívali by toliko k zlehčení a posměchu tvému největšímu. Však povinnost duchovního znám, aby poklesky svého bližního a nepravosti jeho před světem neodkrýval.
Mamert: Já že jsem vrah Vilibaldův? Kdož se opováží co podobného mluviti? Kdož může to tvrditi?
Opat: Netaj své rány před lékařem, kterýž přichází tebe vyléčiti. Zástupce tvůj, kterýž spáchal na místě tvém tu hroznou nešlechetnost, starý rytíř Zeno. – Ty lekáš toho jména?
Mamert: Já nelekám, jen dopověz!
Opat: Zeno v našem klášteře činil pokání, a v poslední hodinu vyznal ten hanebný skutek pro uspokojení svého svědomí a pro uvarování hříchů, aby se ve světě nemnožily. To vyznání své kázal u přítomnosti tří urozených z mého kláštera napsati a potvrdil všeho podpisem vlastní ruky.
Mamert: A byť to byl dal vytroubit s věže tvého kláštera, Olivie jest přece má; tobě a všem jiným na vzdory musí mou manželkou býti.
Opat: Bůh, jehož já nehodným služebníkem jsem, přikazuje mně v svém zjevení: Chybí-li bratr tvůj, napomeň ho přátelsky a v soukromí; neposlechne-li tebe, vezmi dva neb tři svědky k sobě. Dovol, ať svou druhou povinnost vykonám. – Opat, vyjda ze světnice, přivede tří bratří svého řádu, již venku naň čekali.
Mamert: Ulituj mne a nečiň mi žádného zlehčení. Já od svého voumyslu víc nepustím.
Opat. Tyto duchovní beru tedy za svědky, že jsem svou povinnost vykonal, a učiním tak, ačkoli s těžkým srdcem, jakž třetí a poslední povinnost káže. Jestli se mně rytířskou ctí zavážeš a nedáš mi slova na víru svou, že Olivii za manželku nepojmeš, za veřejného hříšníka tě prohlásím. Po mém prohlášení následuje biskupova klatba, a nebudeš-li jí zproštěn do šesti týhodnů pořad zběhlých, k soudu říšskému pohnán budeš. Nyní dávám ti na vůli, abys zvolil, co se ti líbí, a to ještě dnes; neb zítra vůle tvá nebude více svobodna.
Mamert: Prve než se slunce dva kroky z místa svého hne, budu již se svými válečníky u tvého kláštera, zhladím tebe i s tvými bratřími, obydlí tvé ohněm poplením a nepozůstaneť ani jediného, jenž by to tvému biskupu, tvým radám a tvým bojovníkům oznámil. Naníť i ty máš na vůli, chceš-li všeho toho zlého čekati, aneb mi ten hanebný spis vydej a kněžským slovem a rukoudáním mně se zavaž, že víc na to nechceš ani zpomenouti.
Opat: Víc žádáš, než mi možné jest učiniti, byť bych i věděl, že tvoje přečinění příliš hrozné není. Zenonův spis není v mých rukou.
Mamert zuřivě: Kde jest? Kdo ho má?
Opat: Biskup, z jehož rozkazu sem přicházím.
Mamert: Biskup? Otce mého přítel, kterýž ho u císaře obhajoval? Kdo ho vydal?
Opat: Toť byla vůle umírajícího Zenona.
Mamert: Tedy jdi a oznam mu, že se nad ním a skrze něho i nad tebou pomstím.
– To promluviv, zuřil, a vtom vytáhna spěšně meč, opata naskrz probodl.
Druzí duchovní, vraždou tou ustrašeni jsouce, utekli. Mamert v tom okamžení najsa schopen té hrozné nešlechetnosti uvážiti, stál jako z nebes do pekelné propasti uvržený. Však v malé chvíli přijde opět k sobě a nejprve na Olivii pomyslí. I necháť zavražděného opata v rukou svých pacholků a běží na hrad její. Prvé než slovo promluvil, chopil ji za ruku a kázal bojovníkům svým, jež k ostříhání hradu postavil, aby za ním šli. Na cestě zjevil všecko Olivii a prosil ji, aby se nehněvala. Olivie mu odpustila. Když přijeli na hrad Mamertův, odebrali se do kaply a domácí kaplan v tu chvíli musil je oddati.
Zatím šla všudy pověst, že Mamert opata zavraždil, a všichni toho nešlechetného skutku se hrozili. Biskup shromáždil okolní opaty i všecky jiné duchovní vrchnosti, přednesl tu hroznou nepravost, i že potřebí jest, aby Mamerta k soudu odvedli, jinak že zhoubná válka mezi obyvateli vzniknouti může. I zůstali všichni na tom, aby na Mamerta klatbu vydali. Mamert, jsa ale toho domnění, že snad biskup a jiní opatové válkou jemu pohrozí, najal větší počet válečníků, a tak se vším do pole k tuhé obraně se hotovil.
Mamert, abych přímo pověděl, nenadál se klatby, aniž se jí bál, neb spoléhal na knížata a veškeré rytířstvo a tou nadějí se kojil, že ho oni ani nepovolají, aby se na soudu říšském postavil. Toho času přemnozí říšští páni klášterům velice ubližovali a mnozí tak se proti nim zazlili, že na posvátných místech a gruntech k potupě duchovním zámky a hrady sobě stavěli. Mamert se ale zklamal, neb duchovní soudcové, nežli by se nadál, strašlivou klatbu naň vynesli a římskému soudu Zenonovo vyznání předložili. Soudcové světského práva ihned kázali Mamerta před sebe povolati, že mu ale neslíbili průvodního listu, by se opět bezpečně domů navrátiti mohl, Mamert na soudu se nedostavil. Soudcové pro zpouru takovou rozhněvali se naň, a jakožto na muže, an se svatému náboženství rouhá a posmívá a rytířská práva a ustanovení v potupu vydává, jedním hlasem vyřkli nad ním říšský ortel, a vůbec dali prohlásiti, nechť ho kdokoli a kdekoli postihne, aby ho k říšskému soudu dodal. Mamert jsa tedy provolán jako pták v povětří neměl nikde bezpečného místa, a mohlť ho i ten nejchatrnější pacholek podstoupiti a po vůli své zamordovati.
Když se pátý týden ku konci chýlil, Mamert, hledě z věže, uzří na rovině, kterak malý zástup lidu, majíce korouhve, k hradu se ubírá. I spěšně vyšle posly proti nim, aby zvěděl, zdali lid ten válku čili pokoj jemu oznámiti přichází. Vyslaní navrátivše se domů, byli truchliví a pověděli Mamertovi řkouce: Šlechetný pane! Duchovní soud posílá vám klatbu; hrůzou třásli jsme se, když jsme uslyšeli, že ze společenství věřícího lidu vyloučen jste.
Mamert: Ó, vážíte vy co té klatby? A chtěli byste proto, že kněží o své újmě a mimo vůli knížat a pánů říšských na mne tak neslušní soud vynášejí, pána svého opustiti, kterýž o vás se stará a řádnou mzdu vám dává?
Jeden z vyslaných: Toho bychom vpravdě neučinili. Však víte, kdož se vás přidrží, že k chrámu božímu nesmí se přiblížiti, musí umříti bez svátostí a pohřben bude jako pes. Poslyštež i tohoto poselství. Shromáždění páni již také říšský ortel na vás vynesli.
Mamert: Nevěřte tomu! Kdož vás podvedl, oklamal, chceť tomu, abyste mně víry nezachovali.
Jiný z vyslaných: Ne tak! Však jsme my již všemu dobře rozuměli. Tys nesprávně s Vilibaldem jednal; tvou vinou i dopuštěním stalo se, že rytíř Vilibald zavražděn byl. My tobě nemůžem a nesmíme dále sloužiti. Buď s tím spokojen a přijmiž tu naši uznalost za tvou mzdu, kterouž jsme posavad u tebe měli, že tě právu nevydáme.
Jiný:. Nyní můžeš s těmi loupežníky, kteréž jsme jindy pod tvým praporcem přemáhali, v společenství vyjíti.
Těmi slovy pacholci, odbyvše Mamerta, an bolestí a hněvem jako bez sebe stál, odešli a též ostatní bojovníci ho opustili, takže nepozůstalo jediného, jenž by zbraň držel a v potřebě hradu jeho bránil.

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 17. 03. 2012.