Jan Řehounek: Vyhřezlá plotýnka

Rubrika: Literatura – Zábava

„Když se po šedesátce ráno probudíš a nic tě nebolí, jsi mrtvej!“ tvrdí moudré české přísloví. Nevěřil jsem, když mi ho při dovršení šedesátky zkušeností poučení kamarádi připomínali. Cítil jsem se gerojem, zkrátka furt mladej kluk. Jenže ta mrcha příroda to jaksi nebrala na vědomí. Jednoho rána jsem se probudil a evidentně jsem mrtvej nebyl. Dokonce až tak, že jsem nemohl vstát z postele. Uprostřed zad nad lopatkami se mi uhnízdila palčivá bolest přecházející do pravé ruky. Bolelo to tak intenzivně, že mi nešlo rukou pohybovat nahoru a dolů, do stran jen s obtížemi. Hlavu jsem měl stočenou do strany bez možnosti vzpřímení. Spolu s hostinským v podání Jiřího Líra ve filmu Vesničko má středisková jsem ale nakonec vstal. Oholit jsem se však musel levačkou.

V čekárně obvodní lékařky bylo nabito. Důchodci si polohlasně sdělovali, kolik pilulek kdo po ránu bere, a hudrali, že po třiceti korunách nanosí doktorům na auťáky západních značek. Když na mne po sto devadesáti minutách přišla řada, nemusel jsem ani vysvětlovat, s čím jsem přišel. Paní doktorka pokývala znalecky hlavou: „To víte, už nejste žádnej junior!“

Napsala mi neschopenku, po dvaceti letech bez choroby jsem ani nevěděl, co s ní, a poslala mne k odborníkovi – fyzioterapeutovi.

Následující den, ve sklepní ordinaci polikliniky vyzdobené morbidními plakáty, na nichž jsou zobrazeni lidé stažení z kůže, s obnaženými svaly, mne přijal obrýlený člověk středního věku. Zhodnotil moje vychýlené držení těla a, jako bych to nevěděl, mi oznámil: „Máte to zablokované!“ Pak mě zezadu uchopil za hlavu a cuknul s ní doleva. Moc dobře si byl vědom toho, proč stojí za mnou. Kdyby stál přede mnou, asi bych ho za ten odborný postup okamžitě krutě udeřil do obličeje.

Jestliže k fyzioterapeutovi před dvaceti minutami kráčel téměř vzpřímeně normální chlap v plné síle, od něho pajdal v zádech ohnutý, strašlivou bolestí zkrušený stařeček.

Na řadu přišla interní ambulance v nemocnici, rentgen, obstřiky, protivný límec pro zpevnění krční páteře, spánek vsedě, nepřetržité bolesti, kapačky, injekce do trapézového svalu, elektroléčba, nepřetržité bolesti, ibuprofen, masáže, další obstřiky, nepřetržité bolesti, voltaren emulgel, rehabilitační cvičení, cétéčko, desetidenní injekce do obou polovin tváře měsíce, nepřetržité bolesti, voltaren thermoplaster, další elektroléčba... Platby za moji léčbu vedly pomalu a jistě Všeobecnou zdravotní pojišťovnu k platební neschopnosti, i já jsem po třiceti korunách nanosil lékařům slušnou sumičku, leč vyhřezlá plotýnka se stále nenechala přemluvit, aby se vrátila tam, kde byla původně.

„Pošleme vás na magnetickou rezonanci!“ pravil neurolog, nacvakal do počítače žádanku a se vztyčeným prstem mne nabádal, abych se hned telefonicky objednal.

„Nejbližší termín tu mám za dva měsíce,“ oznámil mi ženský hlas v telefonu. Těch osm týdnů čekání mi obvodní lékařka s odůvodněním, že jsem v rizikovém věku, zpříjemnila odbornými vyšetřeními u kardiologa, urologa, gastroenterologa, ortopeda a onkologa. Několikrát mi odebírali krev, odevzdával jsem čerstvou ranní moč a vzorky stolice, natáčeli mi EKG, strkali mi prst do řiti a rouru do žaludku.

V husté frekvenci všelijakých vyšetření jsem se ani nenadál a nadešel den, kdy mě fešná sestřička uložila na lehátko, na uši mi přitiskla polštářky, hlavu sevřela do držáku a zasunula moji tělesnou schránku do úzké roury, v níž to v další půlhodině různou kadencí a hlasitostí bouchalo. Když mě úplně zblblého vytáhla, vložila mi do ruky cédéčko, s nímž se mám hlásit na neurochirurgickém oddělení vyhlášené pražské kliniky. „Operace vás nemine!“ řekla s neodolatelným úsměvem.

S procedurou značně otupeným vnímáním jsem vyšel z nemocničního pavilonu. Chvíli mi trvalo, než jsem se zorientoval, na kterou stranou se mám vydat k vrátnici. Prošel jsem mezi dvěma vysokými budovami a v té chvíli mne zaujme něco famózního - rozšířenou svažující se ulicí proti mně jde, s krabicí nějakých barevných ampulek, krásná sestřička. Otáčím se za ní a hlavou mi proběhne dávná příhoda. Tehdy, za mlada, jsme s manželkou trávili dovolenou v Peci pod Sněžkou. Na odpolední procházce jsme potkali nádherně tvarovanou dívku – mulatku, samozřejmě se mi za ní otočila hlava, což neuniklo manželčině pozornosti. Večer moje drahá polovička pročítala humoristický časopis, Trnky Brnky se, tuším, jmenoval, a najednou se začala smát. „Tady je o tobě vtip!“ pravila pobaveně. „Ale jak to tak rychle stihli, to nechápu!“ Na obrázku byl nakreslený manželský pár, chlap má otočenou hlavu za sexbombou v krátké minisukni a říká: Jestli myslíš tu modrookou blondýnu ve žlutých šatech se zelenou kabelkou, tak tý jsem si vůbec nevšimnul!

Ještě jednou jsem znalecky zhodnotil linii dlouhých nohou končících v kraťounké modré zdravotnické zástěrce, otočil hlavu do směru své chůze a... bác! Dostal jsem šílenou ránu takříkajíc mezi rohy. Narazil jsem do železného sloupku pouliční lampy. Přes ukrutnou bolest a hučení v bedně mi ale nemohlo ujít, že bolest na pátém obratli a v pravé ruce se ztratila. Tím obrovským nárazem se vyhřezlá plotýnka vrátila do své původní polohy.

Co nedokázali lékaři v uplynulých šesti měsících, podařilo se dlouhonohé sestřičce v jednom okamžiku. A pak že české zdravotnictví nestojí za nic!

Exkluzivní ilustrace pro Pozitivní noviny: Katarína Sojková a Michal Šťasta

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 25. 03. 2012.