Miroslav Sígl: Setkání kronikářů v Lysé nad Labem již popáté | Kam s pozůstalostí?

Rubrika: Publicistika

Setkání kronikářů v Lysé nad Labem již popáté

Ihned v úvodu dnes již tradičního setkání obecních a městských kronikářů, které se konalo v sobotu 18. února na výstavě našich regionů v Lysé nad Labem, se účastníci (bylo jich více než padesát) zdravili s jedním z pořadatelů a zakladatelů Tomášem Hromádkou, zatímco druhému kolegovi a rovněž iniciátorovi těchto setkání, Janu Řehounkovi, čekajícímu v bolestech na těžkou operaci, poslali společný pozdrav s přáním brzkého návratu k  tvůrčí práci.

Od přijetí zákona o kronikách obcí pod číslem 132/2006 Sb. uběhlo šest let a kronikářství v našich zemích žije. Dnes je na každé obci, aby vedla o svých událostech a lidech obecní pamětní knihu (ať již v elektronické podobě nebo ručně psanou), získala pro její tvorbu vhodného spoluobčana, dokázala ho také náležitě odměnit za jeho celoroční pravidelnou a systematickou činnost.

Za této situace chybějí proto údaje, kolik našich obcí vede své kroniky a kolik zatím s jejich psaním dosud nezačalo. Tomáš Hromádka – sám kronikář Velké Chuchle, má od roku 1999 svůj internetový portál Kroniky a kronikáři, a zároveň od té doby vydal již 18 čísel Zpravodaje pro obecní kronikáře a vlastivědné pracovníky, rovněž nazvaný Kroniky a kronikáři.

Právě v tom posledním (18.) čísle je zajímavá diskuse, zda uvedený zákon potřebuje ještě prováděcí vyhlášku, v níž se většina shoduje na tom, že zákon (byť nedokonalý) prozatím stačí, aby si obce a jejich kronikáři sami stanovili pravidla spolupráce. Ostatně to potvrdili přednášející v Lysé nad Labem.

PhDr. Jiří Bartoň, kronikář městské části Praha 11, který vydal ji potřetí svou metodickou knížku O kronikách obcí, aktualizovanou bezprostředně po novém zákonu, je přesvědčivým důkazem, jak významná je činnost kronikáře. Podílí se na přípravě vlastivědných a informačních publikací, webových stránkách svého regionu a života v něm, vyhledává další pamětníky a přátele regionální historie, kromě písemných a listinných dokumentů shromažďuje fotografie a pořádá fotoalba, je realizátorem naučných stezek a bývá i průvodcem na vycházkách po okolí, vydal již několik CD nosičů z historie, uspořádal bezpočet výstav a přednášek. Lidé mu začali nosit také trojrozměrné předměty, charakterizující dobu a tvořící základ budoucího muzea obce. V roce 2009 mu byla udělena Cena městské části Prahy 11, kde žije a působí již třicet let.

Dalším takřka legendárním kronikářem je Jan Pláteník se svými nádherně vybavovanými kronikami pro obec Štěrboholy. Píše je vypsaným kaligrafickým krasopisem, zdobí ornamenty a kresbami, je objevitelem mnoha zasutých událostí, spojených například se slavnou bitvou u Štěrbohol v roce 1757 nebo s hromadnými hroby, které sem přijeli odkrýt a exhumovat na 400 pohřbených osob jejich němečtí potomci spolu s dalšími odborníky. Tak mohla vzniknout precizně vypravená Pláteníkova mapa velkého hřbitova, skrytého léta pod povrchem katastru obce. Kromě kreseb a tvorby různých jubilejních diplomů a pamětních listů má bohatou fotokumentaci v šesti svazcích. Také on si získal ve svém prostředí potřebnou autoritu a úctu k své ušlechtilé a veřejné práci.

Kroniky a archivy jsou spojité nádoby, jak o tom vyprávěl PhDr. Michal Řezníček, ředitel Státního okresního archívu v Nymburku. Zdůraznil velmi důležitý význam lidské dimenze, postihované v obecních kronikách, na rozdíl od suchých zpráv a dokumentů, ukládaných v archivech. Vyprávění lidí, spoluobčanů a osobností tvoří tu správnou náplň obecních kronik. Jsou svědectvím doby a mají nesmírnou hodnotu zejména v pozdějších letech – vypovídají nejlépe, jak lidé žili, pracovali, přemýšleli, nakládali se svým volným časem.

O příkladném přístupu ke kronikářům a jejich činnosti podal své svědectví Mgr. Jaromír Košťák, předseda Sdružení kronikářů Čech, Moravy a Slezska, sám obecní kronikář Dolního Slivna na Mladoboleslavsku. Vyzdvihl Karlovarsko, Plzeňský kraj a Žďár nad Sázavou. Ve všech těchto místech svolávají pravidelně své obecní kronikáře, aby si vyměnili navzájem své zkušenosti, ukázali výsledky svého kronikářského působení.

Neuvěřitelných 53 let (od roku 1959) let sepisuje Pamětní knihu obce Žehuň na Nymbursku Ludmila Tvrdíková. Přijela pozvat na velkolepé oslavy, které obec uspořádá 6.–8. července t. r., kdy všichni občané budou vzpomínat na 875 let od založení obce. Má významnou historii, kronikářka sepsala mj. také jako doplněk hlavní kroniky přehled o hudebnosti a hudebnících v Žehuni, o rozvoji tělovýchovy a sportu a nyní to bude o 130 letech Sboru dobrovolných hasičů.

Václav Uher je obecním kronikářem ve Vraňanech na Mělnicku. Potěšilo mne, že děkoval za zkušenosti, které jsem získal a sepsal jako obecní kronikář obce Obříství, rovněž v mělnickém okrese, kam se před lety vypravil a prohlédl si obecní kroniku, ukládanou do čtyřech částí: první tvoří kronika psaná na počítači, systematicky roztříděná do kapitol s chronologickými záznamy, druhou je fotokronika o událostech obce. Ale napřed jsem nafotil téměř všechny domy a objekty v obci a také všechny náhrobní kameny na místním hřbitově, které mají velkou vypovídací hodnotu. Třetí částí obecní kroniky jsou výstřižky z novin a čtvrtou tvoří všechny listinné podklady, dokumenty, pozvánky na jednotlivé akce v obci v uvedeném roce, úmrtní a jiná oznámení. Posléze jsem o svém bádání a po nesčíslných rozhovorech sepsal a vydal knihu Osobnosti a osudy obce (vyšla na 300 stranách již v roce 2000, získala ocenění v soutěži literatury faktu Miroslava Ivanova). Václav Uher je jedním z mých žáků, který však má navíc své řemeslo. Nabídl všem účastníkům vazbu jejich kronik, jakož i opravy a výzdobu kronik starších.

Kam s pozůstalostí?

Touto otázkou se zabývám již mnoho let. Všichni jsme smrtelní a po každém z nás vždy něco památného zůstává. Po odchodu své milované osoby si ponechávají určité vzpomínky a dokumenty její nejbližší. Pokud jde o osobnost, která byla veřejně činná, dokonce známá v naší zemi svými činy, svou tvůrčí prací, mělo by projevit o její pozůstalost zájem hned vícero institucí, subjektů.

Všimněte si mého kondicionálu (podmiňovacího zůsobu), jímž chci vyjádřit určitý stav, k němuž by se mělo dojít za jistých okolností. Bohužel – ne vždy to bývá skutečností. Doložím to na několika mých životních zkušenostech.

1) Připravoval jsem se svými kolegy – bývalými redaktory deníku Mladá fronta z let 1945–1950 – knížku Generace 45 (vyšla v roce 1997). Jejími fotoreportéry byli ve své době velmi dobře známí dva Emilové: Fafek a Pardubský. Už nežijí, ale kde je jejich fotodokumentaci konec? Vypravil jsem se za někdejšími snímky Emila Pardubského (nebylo jediného dostihu Velké pardubické, aby na něm Emil chyběl!). A co jsem zjistil: „Všechno jsme po tatínkovi dali do sklepa, něco podlehlo plísní, něco sežrali myši a zbyla nám po něm hrstka fotek v téhle krabici od bot...“

2) Na Syndikát novinářů ČR, kde jsem několik let pracoval jako šéfredaktor Mediažurnálu, přišla za mnou vdova po zemřelém přírodovědci, o němž jsem také kdysi psal (jeho kniha Říp – hora v jezeru byla jednou z prvních). Prý kartotéku s mnoha pečlivě vedenými záznamy manžela (1911–1986) nikdo nechce. To již bylo v době po listopadové sametové revoluci a tehdy s ní nechtěli nikde jednat, natožpak převzít do péče nastřádané bohatství za desítky let...

3) Odešel navždy můj dlouholetý přítel, novinář, který v Máchově kraji vydával Místní noviny Podbezdězí. Přijel jsem po jeho odchodu na jeho chalupu natolik včas, že jsem zabránil vyhazování jeho pozůstalosti do připraveného kontejneru pod oknem. Měli pochopení pro můj zájem. Mnohé dokumenty jsem pečlivě roztřídil, a protože jsem svému příteli v posledních dnech jeho života slíbil, že o jeho skonu určitě napíši nekrolog, dcera zesnulého mi onu část literární a novinářské činnosti ochotně předala. Tak vznikla vzpomínková kniha Podbezdězský buditel (vyšla v roce 2002), do níž přispělo mnoho dalších pamětníků s velkou radostí.

4) Na jedné naší sešlosti bývalých televizních pracovníků se nám svěřil známý televizní tvůrčí pracovník, scénárista, herec, pedagog, jazykový poradce Karel Pech (1917–2006), že napsal své paměti a hledá někoho, kdo by mu je přepsal do počítačové podoby. S tímto technickým a komunikačním prostředkem se již nestihl skamarádit. Zeptal jsem se ho: „A jak jsi ty paměti psal, kolik to je stránek?“ Nad jeho odpovědí jsme se všichni rozesmáli: „Všechno rukou a mám toho asi tři tisíce stránek...“ Byl překvapen, když jsme mu sdělili, že si dnešní písařky počítají až 80 Kč za přepis jedné stránky. K té sešlosti došlo v prosinci a v únoru příštího roku Karel zemřel ve svých 88 letech. V tomto případě jsem dále nepátral, jak dopadly jeho „paměti“. Zatím nikde nevyšly, přitom by byly nesmírně zajímavé, protože jméno Karel Pech bývalo „pojmem“: V rozhlasu například režíroval všechny cestopisy Hanzelky a Zikmunda, v televizi se proslavil reportážemi s japonskou bohemistkou Šimako, atd.

5) Můj první šéfredaktor psal své paměti rovněž ve svých 88 letech také rukou nebo zčásti na psacím stroji. Měl rozloženu koncepci do tří chronologických částí. Vyšla zatím první z nich Poválečná léta (vydala Mladá fronta, 2010),do níž jsem napsal doslov, ale stejně ji vydali až po jeho smrti. Přepisovala je do počítače jeho známá, protože dnes nakladatelství jinak rukopisy než v elektronické podobě nepřijmají. Jednu dobu byl prozíravý a určitou část svého listinného bohatství předal Památníku národního písemnictví, kde leží v několika krabicích. Avšak podstatná část po něm zůstala v opuštěné vile. Naštěstí se nyní – už tři roky po smrti svého dědečka – přihlásila jeho dcera, která studuje žurnalistiku a požádala mne o určité konzultace. Jak bych ji mohl odmítnout?! Naopak jsem se zaradoval, že vznikne důkladná diplomová práce, k níž mohu poskytnout své bohaté archivy. Další díly její dědeček již nestačil napsat, zbylo jen pár načrtnutých poznámek. Škoda, přeškoda.

6) Mám bohatou dokumentaci osobností Mělnicka, Kralupska a Neratovicka - každá z nich má svoji zakládací desku – celkem jich je na dva tisíce. Stejně tak mám podrobně založeny desky o všech obcích a městech tohoto regionu, ale také o školách a kronikářích. V roce 2007 vydalo naše encyklopedické nakladatelství Libri mou knihu Kdo byl a je kdo..., v níž jsou rozvedeny jednotlivé medailónky na 648 stranách. Více než tisícovka těch knih našla své majitele, ale kdykoliv přijdu do nakladatelství, ukazují mi ještě úctyhodnou hromadu těch, které dosud zbývají. Encyklopedie, jakou nedá dohromady zatím nikdo z mých následovníků, nevím o žádném. V rukou uživatelů má velkou hodnotu. Mohla by být dárkem pro nové občany v obcích, pro úspěšné školáky a studenty na konci školního roku, neměla by chybět v rukou mnoha dalších potenciálních pracovníků. Náborové dopisy na obecní úřady nebo ředitelé škol zůstávají bez odezvy. Nakladatelství ji nabízí s podstatnou slevou, nerado by ji odevzdalo do prodejen „Levné knihy“.

7) Na Mělníce žije mimořádně aktivní Ivo Novák, který dokázal soustředit již velké sbírky dokumentů o všech příslušnících naší armády, jimž se podařilo opustit vlast před nacistickými okupanty a nabídnout své služby Britskému královskému letectvu a jeho jednotkám RAF. Má velmi pečlivě vedené záznamy včetně obsáhlé korepondence, dokud byli naživu. Také vitriny s předměty, které po nich zbyly. Též on si klade otázku, protože zatím zájem nikdo nejeví. Navíc – přijela za ním známá z Teplic, aby se svěřila s tristními zkušenostmi. O těch, kteří nasazovali své životy v boji za naši svobodu, jimž se komunistický režim odvděčil tím, že všechny naše odbojové pracovníky ze západní fronty pozavíral jako „nepřátele, zrádce, špióny“. A co je tristního? Že o jejich pozůstalost nemá zájem ani současná společnost. Pokud se vrátili z Mírova či Valdic, měli podlomené zdraví. Vdovu z Teplic po příslušníkovi RAF můj známý vyslechl, ale o další pozůstalosti už nemůže mít zájem, naopak sám má s nasrhomážděným bohatstvím problémy. „Asi vše přijde nazmar...“, povzdechla si při odchodu.

Jsou tedy nějaké způsoby, jak nakládat s pozůstalostí zejména význačných osobností? Nemohu na podobné otázky odpovídat jinak, než jak jsem činil dosud:

  • Především by měly projevit zájem obecní či městské a krajské úřady buď podle bydliště nebo místa původu zemřelého.
  • Dalšími místy jsou Státní okresní nebo oblastní archivy se svými achivními sbírkami a fondy.
  • U nás působí již mnoho let Česká archívní společnost, která by mohla poradit v jednotlivých případech.
  • Pokusit se nabídnout pozůstalost místním muzeím, školám či jiným institucím, u nichž je předpoklad, že budou pozůstalost nadále ochraňovat, pořípadě ji zpřístupní širší veřejnosti.
  • O některé písemnosti a dokumenty by mohlo projevit zájem samo Národní muzeum a také Památník národního písemnictví v Praze. Zde je velký literární archiv s několika tisíci krabicemi a v nich roztříděná a evidovaná pozůstalost po zemřelých.
  • Podle zájmových oblastí máme u nás desítky profesionálních, odborných či vědeckých institucí, společností, které by se měly o pozůstalost po svých bývalých členech zajímat.
  • V neposlední řadě existuje u nás největší obchodní internetový portál AUKRO, kde se nabízí a prodává téměř všechno. Sám jsem to ještě nezkoušel, ale už mnoho mých známých uspělo.
  • Vážení čtenáři těchto mých řádek, budu vděčný za Vaše osobní zkušenosti a názory, s nimiž se mi svěříte a určitě nezapadnou.

OHLASY NA ČLÁNEK

Vážený a milý pane Sígle,

mně za nic vděčný nebudete, neboť mé osobní zkušenosti a názory jsou zcela totožné s Vašimi. Je ale velice záslužné, že jste napsal a zveřejnil tento článek - bude nás jistě víc, kteří se po jeho přečtení aspoň na chvíli zastavíme a zamyslíme. Obávám se ale, že to bude asi vše, co v dnešní době dokážeme udělat...
Moc Vás zdravím a přeji Vám radost z blížícího se jara, které nám nikdo ani nezmění, ani nezničí.

Ondřej Suchý, 2.3.2012

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 02. 03. 2012.