Lucie Frejková: Jak jsem našla samu sebe

Rubrika: Literatura – Zamyšlení

Nikdy jsem nebyla oblíbená na základní škole a urážky typu: „Zrůda jde!“ mi zůstaly v hlavě dodnes. Nikdy jsem se nepokoušela vystrčit hlavu z davu, raději a moc jsem na sebe neupozorňovala.

Když jsem ve čtvrté třídě čekala se všemi spolužáky, až se otevřou dveře od jazykové učebny, přišla za mnou kamarádka. Nejdříve jsme se bavily o úkolech, o tom, co jsme dělaly o víkendu, a pak se mě zeptala na otázku: „Nemáš chuť začít se mnou chodit do dramatického kroužku?“ Moc jsem tomu pojmu dramatický kroužek nerozuměla, ale když mi kamarádka řekla, že se jedná o divadlo, souhlasila jsem. Když jsem se o tom nápadu zmínila k večeru u nás doma, vyslechla jsem si, že jsem herečka i bez kroužku, ale nakonec mi ho zaplatili a já nikdy nezapomenu na den, kdy jsem vešla do Základní umělecké školy.

Na samém začátku naši malou skupinku tvořily tři děti. Já, Jitka, Terka. Ze začátku jsme hrály hry a divadlo mi to vůbec nepřipomínalo. Když nás bylo více, začali jsme pracovat na našem prvním představení. Měli jsme za úkol vytvořit loutky z obrovských vařeček. Byla jsem malá, takže si už moc ty vzpomínky z té Vánoční hry nepamatuju, ale v dramatickém kroužku jsem zůstala a jako jediná s Jitkou jsme tam vydržely dodnes.

Ve třídě o tom nikdo nevěděl. Jak jsem už psala, nebyla jsem ve třídě oblíbená, takže jsem se s mým novým koníčkem nikomu nesvěřovala. Po pár letech jsme se třídou šli na přednášku. Bylo to asi v šesté třídě. Na té přednášce se nás slečna, která nás poučovala o dobrých vztazích ve třídě, zeptala, jestli někdo navštěvuje dramatický kroužek. Já se nepřihlásila.. Byla jsem moc stydlivá a reakce ostatních jsem se bála.

Dodnes nelituji, že chodím už devět let do stejného kroužku. Jsme sice malá skupinka, ale za to velmi speciální. Před nimi se nebojím udělat nějakou scénku, vyhrát si s postavou a nebojím se říct svůj názor. Díky paní učitelce jsem se dostala do konkurzu na seriál do České televize. Dál mě bohužel nevzali, ale byla to obrovská zkušenost. Konkurz do seriálu ale nebylo to jediné, co jsem zažila. Dostala jsem se na dabování filmu, kde nakonec vybrali mou kamarádku. Nebudu lhát. Mrzelo mě to, ale od toho život je. Abychom se učili nové věci, nebáli se vzít šance do rukou.

Jsem ráda za den, kdy se mě kamarádka zeptala na dramatický kroužek, protože díky ní jsem poznala něco, co mě dodnes baví. Poznala jsem pravé přátelé a naučila jsem se nebát vystrčit hlavu z davu.

Exkluzivní ilustrace pro Pozitivní noviny: Katarína Sojková

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 16. 03. 2012.