Výpravčí Alois Bernát byl huba plechová. Sloužil poctivě, práci si neošklivil, nebyl však železničním šílencem. Svůj postoj k železniční problematice vyjadřoval slovy:„Pořád se mi líbí hezká ženská více, nežli sebekrásnější parní lokomotiva Mikádo!“

Přežil za třicet osm let služby všechny náčelníky. Žádného totiž profesně neohrožoval! Nikdy s nimi nediskutoval o věcech služebních a Suchého verše - Malé věci řešte ruky mávnutím- si přepracoval na rčení: „Na to se vykašlete, tam přijde kredenc!“

Jeho krédem bylo: „Rozhodující je výsledek. Jestli jsme na šichtě všechno odvezli, nic nezpozdili a nikoho nepřejeli, byli jsme dobří. Sloužit můžeme třeba v podvlékačkách a s každou botou jiné barvy.“ Že za tenhle postoj nebyl představenými chválen, je nabíledni.

Měl také četné průpovídky a glosoval po svém různé situace. Kupodivu nedostal od nikoho po hubě. Jednou si zavolal zapáleného milicionáře Kadlubu. Tento člověk měl totiž tolik refundací mzdy, že se vyskytoval na nádraží jen ojediněle. Bernát pravil:„Kadlubo, ty jsi více v zelených maskáčích, nežli v modrácích. Nevím, co pořád v té vaší milici cvičíte. Na vás všechny by stačil jediný americký zelený baret. To jsou ti řízci, co si mažou hlínou hubu a v džungli žerou hady. Jeden takový rambousek by tu vaši partu opilců rozehnal od kotlů s borščem, že by vás maminy hledaly čtrnáct dní po lesích!“

Jindy prostořeký výpravčí objevil v železničářských novinách skupinovou fotografii milicionářského družstva. Milicionář Kadluba právě seděl venku na lavičce. Bernát zvolal:„Josef, jsi na fotografii!“ Volaný přeběhl celý říčný. A tu výpravčí pravil: „Není ti na té fotce něco divného? Tady vidím náměstka z Brna-hlavního a vedle náměstka z Maloměřic. V těchto ozbrojencích poznávám náčelníka revizorů bezpečnosti, dopravního kontrolora a několik dopravních náměstků. A mezi tou elitou, na samém konci, stojíš ty, obyčejný vedoucí posunu!“ Kadlubovi to nedošlo, nicméně si podařený snímek odnesl do šatny. Bernát pak pravil přítomným zaměstnancům: „Věřte tomu, že jenom tenhle bojovník, ze všech těch na fotce přítomných, by možná položil život za rodnou stranu!“

Směnové závazky na práci bez nehod a pracovních zmetků byly zcela běžnou záležitostí. Objevila se však novinka. Heslo týdne. To byli svoláni náčelníci po celé trati. Představený ohlásil: „Věnujte v tomto týdnu zvýšenou pozornost bodům 156 a 162 dopravního předpisu v návaznosti na bod 118 předpisů návěstních.“
Heslo se pak stalo součástí odevzdávky dopravní služby. Byla to věc veskrze formální. Nikdo pochopitelně heslo týdne neznal. I když někomu utkvěla v mozku čísla paragrafů, nevěděl, o čem je řeč. Nato naklusali dopravní kontroloři a znalost hesla při kontrolách zkoušeli.

Jednoho kalného dopoledne se v dopravní kanceláři objevil bývalý Bernátův spolužák a náčelník v sousední stanici Zdeněk Pivarník. Lojzík zahlaholil: „Nazdar Zdeno, co tady děláš?“

Příchozí zachoval kamenný výraz a pravil: „Doufám soudruhu výpravčí, že vám neunikl prostý fakt. Já jsem totiž novým dopravním kontrolorem! Jistě znáte heslo týdne?“ Dostalo se mu patřičné odpovědi:„ Heslo týdne neznám, ale znám heslo celého roku - Se Sovětským svazem na věčné časy a nikdy jinak!“

Novopečený dopravní kontrolor urychleně zmizel. Tak skončila dramatu část první. Asi za čtrnáct dnů přiběhl za Lojzíkem náčelník stanice Zdeněk Labuda. Byl bledý jako stěna. Křičel: „Cos to kecal před tím Zdeňkem? Říkal mi to na katedře náčelníků. V Brně se to vypráví jako vtip! Jestli se domáknou, žes to byl ty, půjdeš k lopatě! Už mám těch tvých keců dost. Ta lopata ti bude náramně slušet!“

V příštích dnech jezdil Lojzík Bernát po Brně tramvají. Stával za řidičem a zajímal se o práci a platové podmínky tramvajáků. U lopaty jej nikdo neuvidí. Pivarník se ale ukázal jako charakter. Vyprávěl celou událost jako vtip.

Tak přišel národ o disidenta a město Brno o řidiče tramvají. Ještě že dopravní kontrolor hodil na tento zapeklitý prohřešek normální a nefalšovanou kredenc!