Moudrých starců zase tolik není. Je jich rozhodně míň než blbejch dědků. To je jasné a neoddiskutovatelné. Moudrého starce poznáte podle následujících znaků.

Za prvé: Je starý. Ne že by se nemohoucně ploužil podél zdí a pajdal na obě nohy najednou. To v žádném případě. Moudrý stařec se pohybuje sice pomalu, ale plynule a hlavně rozvážně. Takže ta moudrost z něho přímo čiší. A taky vypadá nesmírně ušlechtile.

Za druhé: Má bílé nebo aspoň silně prošedivělé vlasy. Nemá-li vlasy, musí mít vousy. Také prošedivělé. Nemá-li ani vlasy ani vousy, má smůlu. Nikdo na něj jako na moudrého starce nikdy pohlížet nebude, i kdyby vystudoval pět vysokých škol a jeho nejméně hodnotný titul byl docent.

Za třetí: Trousí moudra, kudy chodí. Netrousí-li zrovna moudra, je připraven vždy moudře poradit. Poradí-li vám moudrý stařec, nenaštvete se, jako kdyby vám poradil třeba šéf v práci. Protože šéf je blbec a nemá co komu radit a vám už vůbec ne. Stejně na tom vedoucím místě překáží už deset let, a kde byste byli vy, kdyby on tam nebyl. Ovšem rada moudrého starce, to je jiná.

V poslední době se mi neskromně zdá, že do tohoto stadia spěji mílovými kroky. No posuďte sami. Starý už jsem, vlasy a vousy mám také prošedivělé a každou chvíli něco vytrousím. Ale hlavně se pohybuji plynule a rozvážně. Především pak městskou hromadnou dopravou.

Tuhle jsem stál na zastávce a čekal na autobus číslo 28. Tím vždycky mířím k domovu, kde moudře rozprávím se ženou. Ale to odbočuji. Tak tedy, autobus číslo 28 přijel, já do něj nastoupil a rozvážně se posadil. Nasadil jsem si brýle, vytáhl z tašky hodnotnou knihu, sklopil k ní zraky a začetl se. Kolem mne se rozprostřela aura moudrosti. Náhle vtrhlo do autobusu ztřeštěné mládí v podobě čtyř silně nezletilých slečen. Za stálého štěbetání mířily k řidiči, který mezitím uvedl stroj do pohybu.

„Pane řidiči, pane řidiči, jede ten autobus do Zruče?“ překřikovala jedna druhou.

Co jim ten dobrý muž odpověděl, to jsem v hukotu motoru neslyšel. Ale bylo to jasné. Přece každé malé dítě v Plzni ví, že tento autobus do Zruče nejezdí. Jako každý moudrý stařec i já jsem podlehl nutkání, udělit nezištně těm holátkům nějaké ponaučení, které jim propříště usnadní život. Řeknu jim, že se musí více soustředit a ne pořád myslet jen na kluky. Pak se jim nebudou stávat takové věci jako dneska.

Schoval jsem knihu do tašky, sundal si brýle a pomalu jsem se začal zvedat, abych splnil poslání moudrého starce. Přitom jsem se, po delší době, podíval z okna. Jen malou chvilku jsem setrval v této pozici. Pak jsem se posadil a došlo mi, že ta hranice mezi moudrým starcem a blbým dědkem je docela tenká.

Seděl jsem ve špatném autobusu, který neomylně mířil – do Zruče.