Zažili jste někdy, že se vám něco přihodilo a vy jste na to koukali s otevřenými ústy? Mně se to stalo nedávno, takže jsem toho ještě plný a rád bych se o tu historku s vámi podělil. Ať chcete nebo nechcete. To víte, jsem holt spisovatel. Ti bývají prdlí až běda. Na to můžete vzít jed. Dosti však planých úvah. Povím vám, co se mi stalo.

Viděl jsem, jak jede trolejbus.

No, to je tedy událost, co? Už vidím, jak si ťukáte na čelo a začínáte přemýšlet, co s tímto papírem v nejbližším okamžiku uděláte, a také si nejspíš říkáte, že jsem se pomátl. I já si to v té chvíli myslel, to mi věřte. Než se ale dostanu k meritu věci, dovolte mi začít poněkud zeširoka.

Jsou prostě věci mezi nebem a zemí, které jsou rozumem těžko uchopitelné. Na takové jevy či zjevení pohlížíme s úžasem a provázíme je vrtěním hlavou a slovy „to snad není možný“. Souhrnně lze tyto úkazy nazvat záhadami či přímo zázraky, přičemž ovšem nejde o zázraky náboženské, jež patří církvi a já jako nevěřící do nich nemám co mluvit, nýbrž se jedná pouze o divy civilní, lidské, určené pro nás, obyčejné jedince.

Tak třeba z kategorie sportovních zázraků bych mohl uvést fotbalistu Milana Petrželu, hráče mého oblíbeného klubu Viktorie Plzeň. To, co on dovede neproměnit, to je teda fakt zázrak. Ale jinak ho mám rád. V oblasti politické je těch záhad nesčíslněkrát více, jsou většinou spojeny s mizením, jenže tento fejeton je určen pro Pozitivní noviny, takže nic. Mizením se nás též snaží zaujmout různí kouzelníci, nejvíce pak David Copperfield, jenž nechá klidně před našima vyvalenýma očima zmizet železniční vagon s několika krásnými dívkami z obecenstva, které předtím přeřízl. To mu tedy závidím. Ten vagon, pochopitelně. Jak to ten chlap dělá? Je to prostě zázrak.

Nejvíce zázraků se však uděje mezi prostým lidem, neboť zde platí přímá úměra a prostého lidu je daleko nejvíc. A jelikož se k němu počítám, není divu, že se jeden z nich stal i mně. A jsme znova na začátku. Viděl jsem, jak jede trolejbus. S číslem 16. Takových jezdí v plzeňské čtvrti Doubravka mnoho. Tento však nebrázdil doubravecké ulice. Celé se to seběhlo asi takto.

Motor mého auta tiše vrněl. Okresní silnici olizovaly sluneční paprsky. Napravo od cesty se rozprostíralo širé pole. Nalevo také. Nad oběma lány poletoval skřivan. Střídavě. Najednou by to nezmákl, ani kdyby byl superpták. Neskutečná idyla. Široko daleko nebylo živáčka. Kochal jsem se jako doktor ve Vesničce střediskové a najednou jsem ho uviděl. Trolejbus. Ta šestnáctka byla naprosto zřetelná. Šinul si to přede mnou rychlostí dvacet pět kilometrů za hodinu a já na něj třeštil oči jako na manželku, když mně po třiceti letech našeho společného života uvařila poprvé (a taky naposled) moji oblíbenou koprovku. Nebudete mi věřit, ale jako první mi napadlo, zda jsou tam, mezi poli, natažené dráty. Také mi hned vytanula v mysli vzpomínka, čtyřicet let stará, kdy moji opilí kamarádi ukradli trolejbus a vydali se s ním na dobrodružnou pouť. Že by to byl ten samý? To jsou duševní pochody, viďte? Jenže vzhledem k tomu, že na ně tenkrát na konečné už čekali policajti a připravili je o vozidlo i o svobodu, tak asi těžko. Přinutil jsem se nemyslet na příčinu výskytu trolejbusu na tak neobvyklém místě a zcela se nechal ovládnout absurdností toho okamžiku. Mám to tak rád. Hlavně žádné vysvětlování. Pustil jsem fantazii na špacír. Byla to nádhera. Ani se neptejte, co mě napadalo. Určitě byste si museli myslet, že jsem cvok. I když ono by mně to nevadilo, protože všichni být normální nemůžou.

Celá ta krása trvala asi tři minuty, do té chvíle, než skončila dlouhá rovinka. Pak se to vysvětlilo. Ještě dneska jsem z toho zklamaný. Víte co? Já vám neřeknu, co se stalo. Abyste nebyli zklamaní taky. A přeju vám co nejvíc takových trolejbusů v polích.