Vladimír Cícha: Květen s vůní nafty

Rubrika: Literatura

Jsem Atlas nesoucí na ramenou obláček vzpomínky, jsem tulák Macoun bloudící ulicemi Libně, z návrší Na háječku pozoruji hořící Českomoravskou Kolben Daněk a vedle pan rada Kopáček sleduje doutnající rozvaliny vojenským dalekohledem značky Zeiss panem radou nepoužitém v bitevním poli, obzor je temně oranžový, ve vzduchu pach spálené gumy a jiných materiálů a do toho se krátce zamíchal kouř lokomotivy vlaku projíždějícího pod svahem, nejraději bych pana Kopáčka poprosil, aby mi na chvilku dalekohled půjčil, ale to už otec pravil, že je čas vrátit se domů, a tak jsem se otočil a po svahu stoupal nahoru a na něm seděla hezká dáma v černých šatech, na očích měla tmavé brýle a vůbec vypadala jako vdova, jako by v těch rozvalinách továrny ztratila manžela, a jak seděla na svahu a my po něm stoupali nahoru, naskytla se mi neočekávaná podívaná a pojednou jsem nevěděl, který z těch dvou zážitků byl působivější, a oba jsem si připomínal ještě v dalších dnech, až čas dospěl ke květnu, k té chvíli, kdy jsem na procházce s dědečkem uviděl dva muže na štaflích, krejčího pana Suchánka a jeho syna, jak snímají reklamu SUCHANEK & SOHN – SCHNEIDERN... Je sobota, teplota vzduchu příjemná a v ulicích ruch a šrumec, nervozita, z tlampačů zní volání Čs. rozhlasu: "Ku Praze se z jihu blíží německé tanky". Lidé vynášejí do ulic veteš a neřád, stará kanape, knihovnu bez literatury, muži mění chodníky a ulice v kamenolomy, míjí nás pan Světelský, kamsi spěchá s puškou, v klopě saka má trikoloru, zvláštní, jak si z těch dnů tak dobře pamatuji vůni smažených vajíček v kuchyni, když jsme se s dědečkem vrátili domů, to se máti děsila a kárala svého otce, bývalého legionáře:

„Kde se to motáte, copak sis neužil střílení dost? A co ta tvoje flinta v uhlí ve sklepě, co teď budeme dělat?“ a dědeček jenom pravil: „Nic ... je revoluce a myslím, že je to začátek klidnějších časů!“

Na to možná měla jiný názor paní Veselská, zbloudilá kulka zasahuje 7.5.1945 pana Veselského, musí mít zvláštní pocit, paní Veselská, když dva dny nato, onoho slunečného rána přijíždí tankové prapory s vojáky zaprášenými nepohodou, s automaty, květinami a láhvemi v náručí, ulice mění se v taneční sály lemované dráty na zem spadlými a hromadami dlažebních kostek, vzduch voní dálkou a spálenou naftou, potem armád, ženy i dívky jsou zkrásnělé náhlou svobodou, usmívají se a mávají na vojáky, objímají se s nimi, na tvářích úsměvy a perličky slzí ...Ať žije maršál Koněv! Ať žije Stalin! Mír! Život! Na zdarovije, molodci!

A tu slyším znovu a znovu vojenské hlasy: "Davaj časy!"

Exkluzivní ilustrace pro Pozitivní noviny: Katarína Sojková

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 05. 05. 2012.