Karel Lojka: Vzpomínka na malířku Ludmilu Jiřincovou

Rubrika: Publicistika – O slavných lidech

V letošním roce by dnes, 9. května, oslavila sté narozeniny známá malířka Ludmila Jiřincová, nazývaná výtvarnými kritiky též „první dámou české grafiky“.

Narodila se v secesním domě v Praze - Karlíně. Její otec byl stavebním podnikatelem. Spolu se dvěma staršími sourozenci prožila šťastné dětství v harmonickém prostředí měšťanské rodiny, vychovávána v lásce k výtvarnému umění, hudbě a literatuře. Starší sestra Emilie (pozdější manželka básníka Kamila Bednáře) se věnovala opernímu zpěvu, ale posléze vynikla jako spisovatelka a překladatelka.

Ludmila JiřincováPrvní setkání malé Ludmily se světem výtvarného umění se uskutečnilo při návštěvách v malířském ateliéru jejího prastrýce Ferdinanda Engelmüllera na Loretánském náměstí, odkud byl přímo panoramatický výhled na Prahu (po jeho smrti ateliér vlastnil malíř Jan Slavíček). Kreslení a malování se stalo Lídiným osudem. Začala studovat u Rudolfa Vejrycha (příbuzného Maxe Švabinského) a pokračovala na pražské výtvarné akademii u profesorů T. J. Šimona a Otakara Nejedlého.

Svůj dlouhý studijní pobyt prožila v Paříži a v Jugoslávii. Zvláště Paříž jí učarovala, a proto se tam vracela po celý život. Již po první souborné výstavě svého díla, oceněna odbornou kritikou i návštěvníky, se zařadila mezi přední české umělce v oboru grafiky a ilustrace. Její snová grafická díla provázela básnické sbírky Jaroslava Seiferta, Roberta Desnose, K. H. Máchy, Jaromíra Erbena, F. Villona , Kamila Bednáře a mnoha dalších.

Prvním sňatkem s pražským hudebním vydavatelem F. Schlöglem získala na Harrasově v Kokořínském údolí dům s rozlehlou zahradou a tenisovými kurty, kam po mnoho let jezdila a kde se setkávala s přáteli z uměleckých kruhů, mimo jiné s malíři Františkem Tichým, Otakarem Nejedlým, Janem Zrzavým, Cyrilem Boudou, houslistou Rafaelem Kubelíkem, básníky Jaroslavem Seifertem, Kamilem Bednářem, skladateli Vítězslavem Novákem a Ladislavem Trojanem a řadou dalších umělců.

Malířka často s celou společností navštěvovala nedaleký Mělník, kde většinou také zavítala do zámecké vinárny, neboť měla ráda mělnickou červenou Ludmilu. (Etiketu na Lobkowiczské kalamářové láhvi navrhl a nakreslil Karel Svolinský). Zvláště zahraniční návštěvníci byli okouzleni vyhlídkou na soutok řek a horu Říp, nacházeli zde podobnost s francouzskou krajinou u řeky Loiry, kde leží nejkrásnější renesanční a barokní zámky této země.

Ludmila Jiřincová v ateliéruDruhým manželem již známé malířky se stal její kolega ze studií Jaroslav Novák, syn hudebního skladatele Vítězslava Nováka. Ludmila měla svého tchána velice ráda a byla s ním v kontaktu až do jeho smrti, i po rozchodu s jeho synem.

V roce 1939 při pobytu v Jugoslávii, kde byla s malířem Otakarem Nejedlým, ji zastihla zpráva o obsazení vlasti německým Wehrmachtem. Po strastiplném návratu do Prahy a po traumatu z okupace své země změnila prostředí. Podařilo se jí získat velký podkrovní ateliér a byt v Ostrovní ulici, kde žila a tvořila, plna životního elánu, až do své smrti. Ateliér vybavený vybraným starožitným empírovým nábytkem, obrazy, uměleckými předměty, navíc s krásným výhledem na pražské střechy, se stal vyhledávaným návštěvním místem pro několik generací českých i zahraničních umělců.

V posledních letech života umělkyně sem také chodívala její blízká přítelkyně, mělnická malířka a grafička Olga Vychodilová.

V horkých letních měsících se ovšem podkrovní místnosti proskleného ateliéru staly neobyvatelnými, a proto se malířka vydávala na letní pobyty mimo Prahu. Řadu let vlastnila barokní dům v Zahrádkách u České Lípy.

Ludmila Jiřincová při tvorbě – ateliér v Ostrovní ulici PrahaJejí mělnický přítel, stavitel Josef Jenček, ji upozornil na prázdný domek uprostřed bývalé vinice ve stráni nad ramenem starého Labe na Hadíku u Mělníka. Hned po první návštěvě jí místo učarovalo, umělkyně měla výhled na labskou zátoku, ráj zpěvného ptactva a hlavně klid k tvorbě. V noci zde zpívali i slavíci, létaly svatojánské mušky. V roce 1960 byl domek přestavěn a změněn na ateliér. Po šest let se stal v letních měsících útočištěm i odpočinkovým místem malířky, její rodiny i přátel. Ludmila kreslila a malovala hlavně večer a v noci, při poslechu hudby nebo četby z rozhlasu.

Častokrát jsem se zdržel a díval se, jak celé hodiny s úžasnou trpělivostí tvoří své drobné grafiky na měděné destičky pokryté asfaltem. Nevadilo jí, že se jí někdo „díval do ruky“. Přitom s půvabem jí vlastním vyprávěla nevšední příběhy ze svého života. Malířka někdy spustila starou hrací skříňku a navodila tak atmosféru dob dávno minulých. Také jsme sedávali venku pod velikým síťovým stanem ve tvaru zvonu, který nás chránil před dotěrnými komáry, také ráda naslouchala rozhovorům svých návštěvníků. Zasvěceně vždy provázela své hosty po pamětihodnostech Mělníka.

Lídino pohostinství bylo příslovečné, byla vynikající kuchařkou, její recepty, zvláště na moučníky, byly vyhlášené. Mezi její pravidelné hosty, kteří byli zváni na obědy, čaj o páté nebo večeře, patřili František Nepil, onkolog Josef Koutecký s chotí, Jan Zrzavý, Cyril Bouda, Ota Janeček, František Dvořák a řada dalších přátel.

Ateliér v Ostrovní ulici, Praha (L. Jiřincová se sestrou E. Bednářovou a Lee Jeffersovou)

Zvláště měla ráda francouzskou kuchyni. Vzpomínám si na její důtklivou radu, kterou mně dala, než jsem jel kdysi do Paříže. Měl jsem bezpodmínečně navštívit vyhlášenou restauraci u nádraží Gare de Est, kde připravují „toho nejbáječnějšího pstruha na světě“. Restauraci jsem našel, ale po letmém pohledu do jídelního lístku jsem si objednal pouze sklenku vína. Na cenu pstruha mi nestačilo ani celé kapesné, které tenkrát naše jediná cestovní kancelář přidělovala. Po návratu se mě ptala, jak to dopadlo. Po pravdě jsem to řekl. Při příští návštěvě se najednou na stole ocitl pstruh, připravený podle onoho francouzského receptu. Byl opravdu báječný.

Alegorie úrodyMělnické prostředí se tak zalíbilo její starší sestře Emilii a švagrovi básníku Kamilu Bednářovi, že si na její popud opatřili zahradu pod Neuberkem.

Život ovšem přináší i stinné stránky. Malířčin domek byl po bouřkách a přívalových deštích několikrát vytopen, část stráně se sesula a nakonec do něho vnikli zloději. Stačili odnést jen pár věcí, neboť je naštěstí někdo vyrušil. V křoví jsem pak našel pohozený obrázek od Jana Zrzavého, kterého si malířka velice cenila. Slavný malíř ji často navštěvoval v pražském ateliéru a po smrti jí odkázal část svých sbírek. V pozůstalosti byly nalezeny zvukové nahrávky rozhovorů mezi Ludmilou a Janem Zrzavým.

Po všech těchto neblahých událostech nakonec Ludmila domek prodala a koupila si secesní vilu v Peci pod Čerchovem, pozůstalost po chodském malíři Jaroslavu Špilarovi, kterou potom obývala se svým přítelem, houslistou Ladislavem Štiborem.

Na Mělník ale nezanevřela a navštěvovala město i později, i když jen na pár hodin. Setkávali jsme se v bytě pana stavitele Jenčka, na zahradě u Bednářů nebo jsme zase v zámecké vinárně popíjeli její oblíbenou Ludmilu. Dívali jsme se přitom z okna na mělnickou krajinu s Řípem v pozadí, pro nás místní už zevšednělou, ale výtvarníky a básníky vždy inspirující k novým uměleckým podnětům.

Ludmila Jiřincová zemřela v roce 1994 ve věku požehnaných 82 let. Pohřbena je v rodinném hrobě na hřbitově v pražských Ďáblicích, vedle svých rodičů, babičky, sestry Emilie a švagra Kamila Bednáře.

Zařízení pražského ateliéru a část svých sbírek odkázala Národnímu muzeu. Ale než byl ateliér muzeem vyklizen, vnikli do něj zloději a několik cenných věcí odcizili. Před několika lety byla otevřena ve Chvalovském zámku expozice, ve které je odkaz malířky vystaven. Návštěvníci se tak mohli ocitnout znovu v kouzelném prostředí, ve kterém umělkyně téměř po celý život tvořila.

Foto: Karel Lojka

OHLASY NA ČLÁNEK

Vítám Karla Lojku, mělnického rodáka a vyšehradského dokumentátora, mezi autory Pozitivních novin. Povídání o mělnickém pobytu jemné umělkyně mohl napsat právě on a je dobře, že tak učinil. Tato žena by neměla být nikdy zapomenuta a jako umělkyně už vůbec ne. Do Chodovské tvrze si rád zajdu. Její obrazy mne vždy naplňovaly pocity vroucnosti, něhy a částečně i smutku. Ve své paměti si dodnes nesu, jak v době války se mi dostala do rukou knížka veršů a v nich dívčí tváře s kanoucími slzami. Nemám tu knížku, o mnohé jiné a další jsem přišel při té srpnové povodni v roce 2002. Povodni, před kterými Ludmila Jiřincová  musela Mělník opustit. Zahrnul jsem ji přesto právem do encyklopedie Kdo byl a je kdo… na Mělnicku, stejně tak jako jejího švagra Kamila Bednáře.

Miroslav Sígl, 12.8.2012

foto: autor

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 09. 05. 2012.