Anebo nechme?

Pokud to uděláte a podlehnete okolí sestavenému jistě nejen, ale také z knih, mohu jít příkladem. Ne úžasným, ale příkladem. Nechávám se totiž podobně ovlivňovat. Léta. Občas určitě k vlastní škodě. Nepiji, neberu drogy, ale trochu čtu. Povím vám (teď) příběh z míru, jehož hrdinou je člověk a balíček knih. Nebo snad balík?

Je ovšem pravda, že o něčem podobném vypráví už třeba můj kolega v Obci spisovatelů a jiný přispěvatel Pozitivních novin Milan Čechura v (nevím, jestli vám známém) měsíčníku Plzeňský literární život. Od loňska píše o svých oblíbených knihách, i povím vám raději příběh vlastní a čistě úvodem se pokusím navázat rovněž na Milanův čtenářský deník, který zahájila vzpomínka na Tarzana.

I já mám vzpomínku, i když musím přiznat, že jsem pána opic poznal prostřednictvím (aliterární) televize. Stalo se to počátkem sedmdesátých let a níže vylíčené události jsem zaregistroval na jednom ze dvou kanálů západoněmecké televize, tedy buď na ZDF anebo na ARD, už nevím, ale oba programy šly tady u Plzně bezpochyby ulovit.

Nebo aspoň občas. A tak jsem - jednoho krásného jara – z naší obytné kuchyně uzřel džungli, po jejíž stezce si to štrádoval černobílý kulturista v plavkách. Zastavil se, pojednou se sklonil a šátral po zemi jako houbař- Potom se seběhly minimálně dvě události naráz.

1. Ví bůh (jak říká Zdeněk Jirotka), že tam byla mina a způsobila výbuch.
2. Gentleman se o nanosekundu předtím vrhl rybkou stranou.

Uplynula další vteřina. Či dvě, tik-tik, a gentleman vystrčil hlavu z kapradí živ i zdráv a v pořádku. Nezazpíval árii pralesa, nevyrazil pověstný tarzaní skřek, ale dal se do běhu. A tak proběhlo mé první setkání s Tarzanem.

Zeptal jsem se otce, který byl na sledování německých programů tak pyšný, až západním sousedům fandil i při hokeji, kdo je ten hrdina.

„A který?“

„No, Tarzan,“ kývl jsem k „bedně“, která pojednou začala zrnit.

„Vychovaly ho opice,“ odpověděl táta. „A když potkal prvního člověka, byl zlý.“

„Kdo? Tarzan?“

„Ne, ten člověk.“

Na jeho odpověď si dodnes občas vzpomenu, a jelikož jsem některá Burroughsova mistrně odvyprávěná díla později i přelouskal, a to i synovi, konstatuji, že zcela pravdivá není, ale přesto obstojí. Do filozofie toho, zda se člověk rodí jako hodný, či zlý, se tady ale nepouštějme, a rád bych jenom zdůraznil, že se cyklus fejetonů Milana Čechury o knížkách většinou zabývají důstojnějšími knihami, než byl Tarzan. A taky Záhadou hlavolamu. Ať už je podle vás důstojná, anebo ne.

I ji jsem synovi přečetl a mně ji zase v letech sedmdesátých přečetl táta, a nejen mně, taky mé mladší sestře. Na pokračování a vždycky před spaním po pár kapitolách. Rovněž díky tomu se Záhada hlavolamu zakuklila hloub do mého nitra, než kterákoli jiná kniha i včetně Tarzana, anebo tedy s výjimkou pokračování o Stínadlech, nicméně otec předčítal hlasitě i Tajuplný ostrov a Hrdinného kapitána Korkorána od Alfreda Assolanta a jeho zásluhy o rodinu nesnižuje ani to, že se díky tomu rád i sám vracel do dětství. O to ostatně čítal radši.

Milanovu plží encyklopedii již dál kopírovat nebudu, ale jsem rád, že mě nakopla aspoň k vlastnímu zavzpomínání, a také další styčné body s Milanovými vzpomínkami bych našel, i když jsem býval velice brakomilný, a také mě oslovil památný sborník Tichá hrůza (1967) a zvláštní vlastně zůstává jen to, že jsem dětství prožil v éře, kdy lidi považovali za normál, že v Čechách nevyjde víc než pět sborníků podobných cizojazyčných hororů za dvacet let!

Jestli jich bylo o pár víc? Opravte mě. Ale horor jako takový býval v až nepochopitelné nemilosti, která je mi zpětně nevysvětlitelná. Rokem 1989, kdy jsem dovršil pětadvacátý rok, se, pravda, x věcí změnilo a od té doby uběhlo dalších třiadvacet let a aniž chci přehánět, ocitám se na prahu stárnutí, najednou uběhlo skoro další čtvrtstoletí a... Ano, již Oscar Wilde mínil, že problémem vlastně není stáří, nýbrž uvnitř nás přetrvávající mládí, jak to každý v jisté chvíli pochopí, anebo tedy konkrétně v okamžiku, kdy bude poprvé posouzen či rovnou odsouzen a ostouzen podle zestárnuvšího vzhledu, ač se v srdci a na duši pranic nezměnilo.

Co je platné, že nezměnilo, když naše okolí pojednou očekává, že se budeme chovat právě přiměřeně svému věku? A přece je, řekl bych, na místě, si vnitřní mládí pozitivně uchovávat a mimo jiné proto, abychom neztratili sílu si dál číst. A možná o knížkách i psát. V Plži jsem také míval dvě, spisovatelům věnované rubriky, nazvané Triko paní Ivany a Svetr MUDr. Zuzany, které redigoval Vladimír Novotný, a pomyslně jsem se zde vyjadřoval o svých literárních láskách na oděv svých skutečných lásek. Taky ty rubriky by ti teď uměly posloužit jako dobrý etalon, říkám si, od kterého by šlo pokračovat po stezičce džunglí, avšak ne stopou tarzaní. Za vlastními vzpomínkami. A skutečně vzpomínám, že jsem v Plži vyprávěl také o siru Arthuru Conanu Doylovi a co člen České společnosti Sherlocka Holmese si už tenkrát připadal zavalován onou kopicí, ne-li přemírou informací o nejslavnějším detektivovi všech dob, jenž se kupříkladu v televizi a filmech proháněl ještě daleko vícekrát než stále tu zmiňovaný pan Tarzan - a drží tak rekord, protože ani pan Dracula Sherlocka netrumfl.

Pokud se teď vrátím na začátek, co se stane a co opět spatřím? To, jak znovu usedám v šeré hlubině dávno zrušeného biografu v našem městečku, začínají sedmdesátá léta a já sleduji ještě dětskýma očima Touhu Sherlocka Holmese podle povídek Ilji Hurníka. A až několik dlouhých let nato obdržím k svátku fialovou knížku s povídkami Návrat Sherlocka Holmese... a během jedné krásné Šrámkovy Sobotky (1974) ji šťastně vstřebám, a to už počínaje detektivkou Prázdný dům.

Jako by to bylo včera. A jako dnes si vybavuji i v knize hned následujícího Stavitele z Norwoodu. Byl významný, nebo aspoň pro mě, a ve finále nastala i kýžená chvíle, v níž jsem se do Holmese zamiloval. Vzpomínáte taky?

V jistém domě vybudovaném právě stavitelem z Norwoodu dal tenkrát Mistr detektivů podpálit slámu a příteli Watsonovu i policistům k jejich úžasu nakázal volat: „Hó-ří!“

Tu se na konci chodby otevřely tajné dveře a jako krysa vykličkoval zločinný stavitel z Norwoodu. Ta povídka je i nádherným příkladem dokonalého využití názvu, protože upozorňuje na to, co jsme si měli uvědomit rovnou, a totiž, že v domě mohla být tajná místnost. Nu, a kdyby nebyl hrdinou právě stavitel, jaksi by porušovala detektivní desatero.

A pokračujme od detektivek zase zpátky ke strašidláckým povídkám, i když i ty Doylovy bývaly notně hrůzyplné. Dalším ze spisovatelů, které jsem také připomněl v Plži, byl Ambrose Bierce.

O něm jsem se jako dítě poprvé dočetl v nějaké knížce doktora Ludvíka Součka, kterého já v dětství velmi uctíval (a vše mu slepě věřil), i půjčil jsem si ve vědecké knihovně „hořké“ povídky a jedny dokonce i ve slovenštině, a protože jsem vždycky psal, začal jsem Ambrose Bierce napodobovat.

Ne úplně zdařile – a například fascinující Případ na mostě přes Soví řeku je napodobovat zbytečné, protože podobná povídka mohla být napsána jen jednou a může existovat jen jedna. Je hrozná i krásná, a pokud se někomu povedlo zdařile zachytit předsmrtné promítnutí si života, tak Bierceovi.

Ale dál jsem čítal i detektivky a magický John Dickson Carr se stal dalším mým oblíbencem a později proto i hrdinou Plže, i když jinak vřele souhlasím rovněž s Issacem Asimovem, že čteme-li Mistra Carra podruhé už dospělí, otráví nás psychologická nepravděpodobnost jeho figur.

Dobrá, třeba otráví. Ale jsou to detektivky a navíc detektivky svého druhu a osobně se budu nad pohrdání jimi vždycky snažit povznést. Avšak to také byly úžasné doby, když jsem Cartera Dicksona (Carrův pseudonym) poprvé četl. Plným právem se zdál ohromující a zvučel mou duší prahnoucí po rébusech nejen z časopisu Kviz. Byl to génius svého oboru – a vydržel tak psát celý dlouhý život. Nikoli Agatha Christie, ale John Dickson Carr už provždycky zůstane králem všech těch „nevinných vražd“ v uzamčeném pokoji, a pokud mi nevěříte, tak si, prosím, přečtěte Tři rakve.

Ale dál. Z nějakého důvodu u nás bohužel už vůbec nevychází daleko lepší spisovatel, než jakým byl konstruktér vražd v izolovaných prostorách J. D. Carr, a to zakladatel špionážního žánru John Buchan. Baron. Ale právě on přesto náleží k mým nejoblíbenějším spisovatelům. Jak se to stalo? A kdy a ve kterém z londýnských doků či uliček jsem na Johna Buchana narazil?

Inu, za starých časů, kdy jsem býval ještě větší blázen než dnes, jsem si semo tamo stanovil i nejednu dost špatnou zásadu. A tak například i tu, že budu knihy dočítat do konce. Proč? Protože se to má. A protože mi nesmí nic uniknout. A jelikož se nedobře soustředím na čtené, jak jsem zjistil ve třinácti letech. Ne, dnes už to nepovažuji za dobré předsevzetí.

Nebudu naprosto přeskakovat, drtil jsem to. Jaký nesmysl – a dneska už se tomu směju, jak říkala slavná česká herečka, která musela emigrovat, ale tenkrát jsem ty pochybné zásady fanatika skutečně striktně dodržoval, takže jsem si jednou v Praze v Městské knihovně vypůjčil i starý svazek, ve kterém bylo svázáno cosi od H. G. Wellse (Podivuhodná návštěva), ale i román navíc. Od koho? Od „jakéhosi“ Buchana. Takže, co s tím?

Co by? Dočetl jsem Wellse a podle všech zásad pošetilce „musel“ dočíst i zbytek, abych si knížku mohl zapsat, i dal jsem se do toho s těžkým srdcem a už za chvíli byl zaujat víc než předtím H. G. Wellsem (ač jsem jinak jeho nehynoucí fanoušek), protože právě Podivuhodná návštěva, příběh o tom, co by lidé udělali skutečnému andělovi, je kapánek nudnou i umělecky diskutabilní prací Mistra. Ó, zato ten John Buchan!

Pohltí. Dostane. Získá. Možná navždycky. A jeho Dům moci líčí i děsivé stavy osamělého hrdiny, který zvolna, ale brzy rychleji odhaluje, že proti němu stojí mocná organizace. Tu vede nesmírně vlivný ropuší „Moriarty“ ukrytý v pozadí a tahající za nitky, což v Buchanově podání naprosto NENÍ banální! Od jisté chvíle se pak zloduch pokouší hrdinu zničit a vypadá to, že tím snad celý Londýn ožil. Úklad stíhá úklad a vypravěč Domu moci jen se štěstím úkladům „domu moci“ uniká. John Buchan byl velice zvláštní a zajímavý autor a nepochybně i vysoce specifický člověk. Dodnes pak zůstává i mistrem paranoidních vizí, ale i decentním králem vší nejryzejší britskosti. Což je pro něj více než typické.

Buchan navíc vyprávěl tak dobře a zaujatě, že zaujal i Hitchcocka.

„O vážných událostech umí psát nezávazně a jakoby nic,“ konstatoval slavný režisér, který si Buchanovy knížky čítal s oddanou manželkou, ale bohužel nikdy nezfilmoval epos Zelený plášť, i když to plánoval. A John Buchan, autor Třiceti devíti stupňů, které Hitchcock naopak zfilmoval? Na stará kolena ho udělali generálním guvernérem Kanady.

Miloval jsem ovšem i Dumase, zcela nepřekonatelného vypravěče, nicméně to by bylo na samostatné vyprávění – a stejně je to s Vernem. Zvláštní - a podle mě poutavě úžasný – styl měl však i Edgar Wallace (rovněž připomenutý v Plži), i když to „sekal jako cvičky“. On a Dumas byli extrémně plodní.

Ale aby to nevypadalo, že nejsem vlastenec! Aby to tak nevypadalo, chci dodat, že jsem si v dětství vedle už zmíněného Ludvíka Součka oblíbil i jiné autory a v tom raném dětství samo sebou především Ondřeje Sekoru, Václava Čtvrtka a Zdeňka Karla Slabého (pozdravuji). Z těch tří žije už jen poslední a Pohádkový detektiv Břetislav Hostivít nedávno znovu vyšel v Albatrosu. Jistě bude i zfilmován, časem, a vy se zase budete smát, ale je to „ohromující“ kniha. Na mě aspoň udělala až neskutečný dojem – a dlouho jsem chtěl vytvořit i její pokračování, čemuž se ovšem její původní autor brání. A třeba ho ještě dopíše sám, kdo ví!

Musím však říct, že mám dodnes moc rád i Miloslava Švandrlíka a jeho dvorního ilustrátora Nepraktu, jejichž Podivuhodné příhody žáků Kopyta a Mňouka i Draculův švagr zůstaly pro mou generaci kultovními „majstrštyky“.

Inu, pak se nenechte ovlivnit knížkami!

(O jiných svých nejoblíbenějších jsem psal pro Pozitivní noviny v článku „Holky a knížky aneb Desetkrát namátkou z mé knihovny“)