Tramvaj se kolébá na kolejích vyhýbek u Palackého pomníku. Slunné odpoledne, přijel jsem ze smíchovské strany, jsem nyní za vodou. Jak já si jako kluk nemohl nikdy vzít do vědomí, že bych měl bydlet právě na tom druhém břehu vltavském, někde ve smíchovských stínadlech, nebo snad ještě za nimi, a tam měl být doma? Pavlačové domy nejsou zrovna nic vábného pro můj vinohradský nos. Vinohrady jsou přece odjakživa slušná čtvrť a Smíchov mi připadal vždy podezřelý, přičmoudlý, nesympatický. Snad jen ten pivovar jsem bral na milost, protože tam léta pracoval bratr mojí babičky, Hary. A také někde tam u nádraží bydlel jiný rodinný známý, starý Peterka s devíti křížky na hrbu. Strojvůdce, který projel na lokomotivě celou monarchii a půl Evropy a který určoval počasí i svou náladu podle vzduchu – vůně smíchovského pivovaru. Pivovar voněl, nebo spal. Stejně tak Peterka, když nespal, huronským způsobem vyprávěl příběhy ze světa železnic. Musel se dobře slyšet, sluchu se mu už moc nedostávalo a já si myslel, že tohle je ten Král železnic, kterému jsem říkal Frigo…

Restaurace U pomníku dnes ne, mám na mysli jinou oázu, a proto jedu v klidu dál. Míjím známé a obvyklé obrazy ze života města Pražského, místo zvané Moráň, také Karlovo náměstí. Park je plný zeleně, vyhlížím vojáky bez disciplíny, jak píše klasik, a básníky, jak to onehdá napadlo mě. Nikde nikdo, samozřejmě. Hlavní místo u Elišky Krásnohorské, které jsem si vyhlédl já, na ulici je dopravní zmatek, pořádně tam nevidím, ale není tam nikdo ani za pomníkem. Padlo mi do oka místo, kde stávala na Karlově náměstí benzinová stanice. Ožívá ve mně zvukem čerpadel z dávných stojanů, jezdili jsme tam pro benzín večer před velkými cestami. Odlesk světel v přítmí noci, benzín teče do auta doprovázený svistem trolejbusových kladek, trolejbus číslo 60 majestátně přijíždí od Vltavy Resslovou ulicí. Náměstím do nazelenalého osvětlení vnikají červené tóny pozičních světel vozu. Hra světel - odlesky noci jako barevná fontána někde nad mou hlavou, snad až mezi hvězdami. Svítí červená světla, mé stálé bludičky i průvodci tmou, pevný bod na zemi.

Vzpomínka na zlaté časy mi utkvěla i při průhledu do Štěpánské. Mihne se jen okamžik, tramvaj se žene křižovatkou s Lípovou ulicí a dále nahoru Ječnou. Pod rozkvetlými akáty kolony automobilů, docela normální a prosté pražské odpoledne. Není zase tak velký spěch, vystoupím na Pavláku a budu zjišťovat a jistit situaci. V mém klukovském domácím regionu se prý vyskytuje Kulový blesk. Jedu to vyzkoumat, údajně to stojí za to.

Kulový blesk je předzvěst paseky v domě, no jaké to bude asi tady, u nás doma. Tam když jsem ještě chodil se džbánem pro pivo k nedělnímu obědu, nic takového nebylo. Byly tu hospody se zasloužilými názvy, a spíše obyčejné. Hodně se z názvů dalo poznat a dobře se to pamatovalo.

Vybavuji si názvy, podobu, atmosféru i chuť ze vzduchu v těch „výčepnách“. A ty všední názvy – U Šolců, U Čápů, U Pešků, U Cmíralů, U Procházků nebo U Holanů. Možná také ještě V Hotýlku, Na Břežance nebo Na Zvonařce, U Dubu, bylo toho asi ještě více, těžko to lovit z paměti, když je dnes většinou všechno jinak a na místa klasických čtyřek a „nóbl“ trojek s bílými ubrusy nastupují podniky na jiné výčepní i kulinářské úrovni, s jinými možnostmi…

Na Pavláku je dopravní chaos a blázinec jako každé odpoledne. Jak by také ne, když se zde povedlo v době normalizace z tohoto zastrčeného kouta Vinohrad s Větrnou ulicí do nikam vytvořit smogovou past, nejhorší místo k životu lidí a i dopravy. Fantastické rozhodnutí, které toto zapříčinilo, dojde každému, kdo si tužkou domaluje do plánu ulic přímku navazující na směr Nuselského mostu. Domaluje směr a nechá zmizet bloky domů mezi Sokolskou a Legerkou až k Muzeu. Vyvstane původně elegantní řešení nového bulváru a s vyloučením dopravního chaosu z prostoru před Muzeem, s mimoúrovňovými křižovatkami s ulicemi Ječnou, Žitnou i Anglickou.

Že nebyly peníze, je tou nejjednodušší výmluvou. Nebo možná byly a daly se jinam, a tak tu stále máme neúnosný dopravní chaos semaforů na každém rohu. Semafory červených, bez  koordinace, žádné zelené vlny, a zbytečné semafory způsobující zmatek i na té nejpřehlednější křižovatce.

No jo, hlava otevřená, proč se s tím zase zabývám, může mi to být jedno. Stejně tu dnes již nebydlím, není to tu k životu. Vystoupím z tramvaje a půjdu Lublaňskou. Kolem domu U Možných, jako nábožnou pouť s příběhy ze školních tříd a zážitky z puberty.

S páskou na očích projdu tudy až k mostu, do Ticháku, na Ztracenku, na Šance a na Folimanku. Seběhnu Albertov a vrátím se Horskou kolem sokolského kuželníku, kde frajeři s holkami cucali smíchovské pivo a nadávali klukům, že jim míčem víří prach, padající do piva a na pomády. Nakonec jdu svými ulicemi úplně jinak, v klidu a slavnostně. Lublaňská a Rumunská, koukám po fasádách domů, konečně jsou po létech opravené tak, že svítí a září. S podivem si prohlížím štukatérské ozdoby a skulptury, neboť většina toho se nedala pro dezolátní stav omítky a neustálé lešení dříve vůbec zahlédnout nebo prozkoumat.

Přejdu Legerku a mám to na dohled. Je to skoro doma, ano, támhle v Sokolské se to nachází. No jo, tudy jsem léta chodil na Václavák a také tu jezdila tramvaj číslo 6. To byl ten klukovský svět ještě v pořádku. Šestka, cinkne mi v hlavě, odjíždí k Dětské nemocnici na Karlově. Stojím na rohu Rumunské a pokouším se přejít. Není to nic jednoduchého ani pro člověka znalého poměrů pražského chodce při „promenádě“ mezi auty všemi směry, tam i zpátky. Čím více dopravních pruhů, tím větší vzrůšo zvané „Mezi proudy“. To také bylo, ale raději jsem nakonec přeletěl jako pták nebo kulový blesk.

Jeden nenápadný dům s průjezdem, za ním zahrádka, pivní zahrádka. Tak tam stojím a zírám, v našem regionu, kluků ze školy v Legerce, se ve dvorech domů točí pivo…

Tady v Sokolské, tady byla putyčka U Sokola. A Sokol byl tam, co dnes je Centrální dispečink Dopravního podniku. Škoda, tehdejší možnosti sportovního i kulturního vyžití v těchto místech Prahy byly lepší. Nahlédl jsem do průjezdu, vlastně to vypadá docela nadějně. A ohromující pivní nabídka. Ani to nepočítám, pivních názvů je na tabuli docela dost. A tady se v takových místech dřív hrával klukovský hokej, fotbal, bago o vrata garáží. Přelezli jsme každou zeď a prováděli alotria občanům, kteří nás napomínali. Pan Volena to schytával pravidelně, řev při sportu i hře a klukovský koncert s rýmovačkou:

Hej pane Volenaáá,
mrznou vám kolenaáá…

Bylo to to nejmírnější, čím se kluci ze dvora odvděčili za výchovné rady. No jo, a hokej stále táhne a chuť na pivo mě natlačila do průjezdu, rozhodl jsem se vstoupit a oddat se ochutnávce nabízeného moku.

Pročítám v nastalém klidu jednoho starého dvora, bez křiku kluků, honících se za míčem. Kluk sedí se mnou u stolku a má báječné Faunovo pivní literární odpoledne. Jsem v klidu, protože tohle je docela silné duchovno – čtrnáct rotujících píp, česká kuchyně, nekuřácká restaurace s možností kouřit na baru, zahrádka s grilem, tak to je ten „Kulový blesk“…

Ostatní netřeba psát, těch piv – až „exotických“. Kocour, Matuška, Antoš, Únětice, Postřižinské, Primátor, Kácov, Platan. Malý Rohozec, Rychtář, zkrátka piva z nejmenších, malých a středních pivovarů. To je něco na můj zub, hodokvas, když všechny knajpy v okolí na stejný mok „G“ mě už dávno přestaly bavit. Vzpomínám si na klukovské doby, vládl tu Staropramen, sem tam Kozel a v těch trojkách Plzeň, U Pešků za 3,60 korun přes ulici. Text na tabulích je informativní a říká - Skladba piv na čepu je dána: Náladou, nabídkou, počasím, dnem v týdnu, čímkoliv, ale hlavně vaším zájmem o konkrétní piva. Stačí říct, co vám chutná, a většinou je umíme zajistit...

To se mi líbí nejvíc, umí zajistit, když se parta domluví a řekne si o svůj pivovar. Atmosféra klukovského dvora mne přilákala dosednout ke stolu. Říkám si o pivo, Únětické, tahám z obsluhy rozumy, ale jsou na mé žádosti o informace moc mladí. Dobu, kdy tu ještě nejezdilo metro, nikdo nejen nepamatuje, ale ani netuší. Snad to nebude vadit ani mně, kochám se atmosférou a připadám si jako na slavnosti. Slavný den Folimanky, tak tady by se i Jaroslav Hašek vyřádil i s kumpány, a ke Kalichu, který je hned za rohem, by určitě ani nedorazil.

Kulový blesk je jak stvořený pro posezení u piva i s něčím dalším, třeba literárním pojetím a vychutnáním takového zážitku i dne. S pivem jsem to nepřehnal, ale napadla mne myšlenka, literární odpoledne s Kulovým bleskem. Hned to ze mě vylezlo, s Únětickým pivem, které popíjím. To Únětické bylo na uvítanou docela ucházející, tahám tužku ze saka a znamenám si.

Z průjezdu až do dvora,
kulový blesk sakrapráce,
pěkná bývá potvora,
tohle je snad restaurace.
Točí se tu hodně piv,
přehled čítám shora celý,
které já si vezmu dřív,
maj´ tu všechna přímo skvělý.
Pod střechou a rákosem,
probírám si vzpomínky,
názvy sleduji a úkosem
sleduji ty laskominky.
Z nabídky mi přešla hlava,
Už TO nesou, dobrá zpráva…

Únětická desítka má akorátní chuť, stejně jako Únětické divadlo… :-)

Tento Kulový blesk nenapáchal škodu, má dost píp na to, aby rozněcoval ducha. Díky Bohu. Tak jsem si zase jednou konečně připadal jako doma, mám to kousek, do Legerky…