Gaudentius Venaticus: Vždy ve střehu aneb malé ohlédnutí za pražským knižním veletrhem

Rubrika: Literatura – Fejetony

K příjemným povinnostem nejednoho knižního redaktora patří i každoroční návštěva pražského veletrhu „Svět knihy“. Ten letošní, který proběhl mezi 17. a 20. květnem, je zdárně za námi. Jistě by se slušelo obsáhle poreferovati o jeho bohatém programu, zmínit slavné hosty, pozoruhodné knižní novinky, ba i detailněji pochválit vynikající hudební vložku rumunských folklorních umělců. Leč to už nepochybně učinili jiní.

Jezdívám na pražské veletrhy pravidelně již od svého vstupu do sféry redaktorské. A nejen pracovně. Obyčejně pobudu na veletrhu také soukromě, zdržím se pár dní a vychutnám letní Prahu s jejími všelikými pamětihodnostmi i obsáhlou kulturní nabídkou. Nejinak letos. Počasí přálo nejrůznějším hudebním akcím pod širým nebem a ani ty jsem neopomněl. Sféru literární příjemně proložila oblast hudební.

Leč profesionál nepřestává být profesionálem ani ve svém volnu. Všichni redaktoři jistě potvrdí, jak je občas upřímně čílí gramatické chyby na jídelních lístcích, zpitvořené nápisy v některých výlohách, nepřehlédnutelné hrubky jejich kolegů z novinových redakcí, které se skvějí v nejrůznějších tiskovinách, nemluvě o gramaticky špatně stylizovaných nápisech na zdech, budovách zastávek či dveřích toalet. Červený korektorský fix, stále přítomný kdesi v klopě u saka neb v jiné vhodné kapse, se třese nedočkavostí a nejraději by vyběhl ven, aby učinil přítrž všem jazykovým nepravostem. Správný redaktor je prostě neustále ve střehu!

A co si čert letošního roku nevzpomněl. Po jedné úspěšně skončené popové akci, kdy se již valná většina publika odebrala směrem ke svým domovům, byl jistý mladý hudebník požádán o autogram doprovázený několika přátelskými větami ze svého pera. Vnadně vypadající žadatelka byla prý vášnivou sběratelkou autogramů. Jen papír jí kteraksi nevyhovoval. Mnohem raději prý sbírala podpisy svých idolů přímo na svém těle, a to v oblastech, které cudný mrav i v době ultraliberálně postmoderní žádá ponechávat před veřejností zakryté. Obětavý hudebník ochotně vyhověl. Co by ostatně neudělal pro svou nadšenou fanynku? Jenže pozdní noční doba přináší svůj díl přirozené únavy a ne každý skvělý muzikant je také obstojný gramatik. To dá přece rozum!

Bylo mi hned jasné, že situace vyžaduje odborný zásah a bez redakční výpomoci by mohlo dojít k nejhoršímu. Považte, že by si ona dáma na svých intimních partiích donesla domů nápis pokažený gramatickými hrubkami, který by ji po ranním vystřízlivění totálně zkazil radost ze sběratelského úlovku. A já bych byl za vše morálně odpovědný a obtěžkán černým svědomím. Vždyť ani lékař nezůstává lékařem mimo službu, ale v případě nutnosti ochotně vyrazí se svým kufříčkem a zasáhne. A takový redaktor je v podstatě lékařem kulturně-literárním. Ani on nemůže zůstat stranou, nýbrž podobně jako následník Hippokratův je v případě nezbytí mravně povinován vyrazit se svým korekčním fixem ku pomoci.

A ta přišla právě včas. Levé ňadro znetvořené chybějící tečkou na konci celé věty, jejíž počátek tkvěl v oblasti pravého ňadra, si žádalo okamžitou nápravu. A to nemluvím o levé hýždi, kde jakási anglická věta začínala malým písmenem. Byl jsem upřímně zděšen a do hloubi duše otřesen při pohledu na tyto vážné nedostatky. Takovou nehoráznost nebylo možné tolerovat. Odšpuntoval jsem fix a okamžitě jednal.

Pravda, během své praxe už jsem korigoval ledacos – internetové stránky, plakát, článek, knihu, učebnici, příručku, ba i časopis, ale korekturu levého ňadra a ženského zadku jsem dosud nikdy neřešil. Avšak skutečný profesionál se nezalekne ničeho – a všechno je jednou poprvé, jak by dodala má kolegyně, když jsem imprimoval svoji první knihu! Ačkoli nepopírám, že v důsledku mocného vinného opojení dnes jen obtížně rekapituluji, o jakou noční hodinu se přesně jednalo – jist jsem si pouze časem mezi půlnocí a dobou předcházející rozednění; jenom matně si vzpomínám na podobu onoho pěvce, nemluvě o jeho celém jméně; také slečnu bych dokázal identifikovat snad toliko vizuálně – její jméno kamsi odvála další načatá láhev bílého vína; ba i zpáteční cesta na ubytovnu je pro mne malou záhadou – určitě jsem se ocitl ve své posteli, ale jak, to ví jen Bůh (přičemž konkrétnější údaje lokální i časové povahy raději úmyslně ponechávám stranou, abych nakonec ještě nedopadl jako výpravčí Hubička v Ostře sledovaných vlacích). I přesto jsem o něco později odjížděl z Prahy s blahým pocitem dobře odvedené práce. Nezpronevěřil jsem se své profesi a nastalou situaci jsem ustál se ctí a s nejčistším svědomím, podobně jako lékař, který právě s vypětím všech sil zachránil život svému pacientovi. Nepochyboval jsem ani v nejmenším o tom, že by na mne moji kolegové redaktoři ze všech koutů země české, moravské i slezské, ba i z jiných končin světa, byli patřičně hrdí a že by se na mém místě všichni, bez jediné výjimky, zcela jistě zachovali stejně jako já, tedy přesně tak, jak káže dobrý redaktorský mrav….

Exkluzivní ilustrace pro Pozitivní noviny: Hana Křivánková

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 02. 06. 2012.