Pavel Vrána: Svatojakubská cesta

Rubrika: Publicistika

Po šesti týdnech putování severním Španelskem z francouzského pohraničního městečka Saint-Jean-Pied-de-Port do španělského poutního města Santiaga de Compostela jsem se vrátil domů. Po vlastních nohou jsem ušel osm set kilometrů krásnou krajinou, mnoha malebnými a na historické památky bohatými městy, městečky a vesnicemi a celých těch šest týdnů jsem se nechal vést silou duchovní energie z té staleté poutní cesty vyzařující. Teď, po návratu domů, stále ještě ta cesta ve mně doznívá, ovlivňuje mé myšlenky a určitě taky pozitivním způsobem pozměnila můj přístup k životu. Pokusím se teď o ní, i o síle, kterou na mysl i duši člověka působí, pár řádků napsat.

Dnes jsem poprvé po návratu z cesty spal opět doma. Po noci, po dlouhé době strávené zase ve své vlastní posteli jsem prožil takové velmi zvláštní probouzení. Pomalé procitání, jako by se ještě hodně unavené tělo vzpamatovávalo z mrákotného bezvědomí, vraceno do života nastávajícím úsvitem a hlasy ptáků probouzejících se za oknem. Pomalu jsem začínal vnímat šero i zvuk, ale ne v normálním psychickém stavu, ale v rozpoložení jakési vnitřní rozpolcenosti. Tělo bylo doma, vnímalo známé prostředí i dech ženy spící vedle mne, ale duše byla ještě někde na cestě. Sluchem jsem vnímal realitu, ale před očima jsem měl zřetelný, realistický obraz stezky eukalyptovým hájem někde v kopcích nad Santiagem se vším, co v určité chvíli k němu patřilo. S tichým šuměním deště, se svěží, kořennou vůní, jakou v dešti omamně voní listy těchto stromů, se zvukem mokrých sandálů v blátě pěšiny. Jen ty hlasy ptáků zněly jaksi odjinud, a jak se přidávaly další a další, až nakonec v dálce zaskřehotal chřástal, vrátily tu moji zatoulanou duši zase zpátky domů. Vlastně teprve v té chvíli pro mne má Svatojakubská pouť opravdu skončila.

Katedrála v Santiagu – cíl Svatojakubské pouti

V polospánku jsem nad tou právě skončenou cestou přemýšlel a vzpomněl jsem si, co o chůzi krajinou kdysi řekl Johann Wolfgang Goethe. „Jenom tam, kudy jsem prošel pěšky, jsem skutečně byl“.

Mnohokrát za poslední léta už jsem si uvědomil, že po návratu odněkud, kde se mi líbilo a kde jsem byl pěšky, mám úplně jiné, mnohem hlubší a emotivně bohatší pocity související s krajinou, kterou jsem prošel. Nesrovnatelné s těmi, jaké mívám po návratu odkudkoliv, kde jsem sice taky byl, ale pohyboval se tam jinak, rychleji, za pomocí nějakého dopravního prostředku. Myslím si, že Země, její povrch, půda, které se při chůzi dotýkám chodidly, kterou vnímám přes podrážky bot, mi něco předává. Nějakou kladnou, nebo zápornou informaci, jakoby mimochodem spolu s ostatními vjemy přijímanými mým vědomím a mou duší, vyvolávající při chůzi nějaký soubor pocitů, na jejichž základě si k té části Země, k tomu kousku její krajiny, vytvářím svůj vztah. Nemám na mysli vytváření názoru na krajinu. Snažím se popsat spíš takový ten vnitřní pocit, emoci, něco mající svůj původ spíš v citech, než v rozumu. To něco, co v nás zůstává i poté, co na všechno ostatní už zapomeneme a co se i po dlouhém čase znovu ve stejné, nebo ještě větší intenzitě vrací, když ta místa opět navštívíme. To něco mi kdysi, když jsem toužil po širém světě, do kterého jsem svobodně nemohl odejít, zabránilo v emigraci. Jsem přesvědčen, že kdybych tu svou pěknou vlast kdysi v dětství a později v pubertě poznával z interiéru nějakého rodinného auta, jak se tomu u většiny lidí děje dnes, a ne při chůzi krajinou s trampskou tornou na zádech, ten problém bych neřešil. Prostě bych odešel někam daleko, dál se vozil auty po zeměkouli, polykal kilometry a místa, státy, světadíly si připisoval do svého deníku, ale to podstatné o Zemi a o lásce k ní bych nevěděl. Anebo možná ano, ale až mnohem později, možná dokonce příliš pozdě. Naštěstí jsem to tenkrát tušil a to tušení mne udrželo doma, protože jenom doma se to tušení může později proměnit ve vědění, aniž by to bolelo, aniž by to člověka zaplavilo steskem a touhou, která nemůže dojít naplnění.

A když potom, kdy už člověk tyto věci ví, kráčí s báglem na zádech jinou zemí, jinou krajinou, místy, která jsou mu cizí a s jeho domovem nemají nic společného, je přesto schopen v tom kraji vidět, vnímat, cítit vztah a pouto, které k ní váže ty, pro které domovem je. Nedívá se jenom na lesy, na skály, na pole a domy, které ho obklopují, ale vidí to všechno jakoby drobnohledem. Vnímá, jak venkovan nebo farmář postavil svůj dům, jak o něj pečuje, jak jej zdobí. Vidí, jak vypadá jeho dobytek, jak má střižené a ošetřené stromy v sadech a zahradách a jak pečuje o vinici, ale taky, jak se stará třeba o kříž nebo kapličku umístěné v krajině, kterou spravuje. Právě z toho je možno vycítit, jací lidé v té zemi žijí, odhadnout jejich žebříček hodnot, poznat, je-li v nich úcta k tradici, k zemi, k životu, je-li v nich pokora a taky víra v Boha. Dobře se cítím jenom tam, kde tohle nacházím. Zpupnost, nedostatek pokory, pýcha a egoizmus, které na mne dýchají z některých moderních velkoměst, mne odpuzují. Jsem přesvědčen, že prostředí, které lidského jedince během jeho života obklopuje, má rozhodující vliv nejen na jeho praktický každodenní život, ale formuje i jeho povahu. Architektura, která svými megalomanskými projekty člověka tak mnohonásobně přerůstá, jej k pokoře, ohleduplnosti a toleranci rozhodně nepodněcuje. Ale v krajině severního Španělska, v krajině pouti do Santiaga, tam cítím všechno to pozitivní, co člověk na Zemi hledá a od její krajiny očekává. A navíc tam vnímám něco, co je možná energií zanechanou tam všemi těmi milióny poutníků, kteří tamtudy za staletí prošli. Kteří vyšoupali svými chodidly hluboké úvozy v galícijské krajině, kteří tou zemí kráčeli s vírou v srdci a s prosbou na rtech do svatého místa, kde očekávali požehnání, pochopení, pomoc a mnozí i spásu. Ta energie tam musí být, nemohla jenom tak zmizet. A jak s uplývajícím časem narůstá počet poutníků, opravdových poutníků, narůstá i intenzita působení té energie akumulované v krajině. A spolu s ní tam taky vnímám obětavou práci jiných lidí, kteří od nepaměti pro poutníky pracovali, aby jim usnadnili cestu a zmírnili tíhu jejich údělu. Stavěli kamenné mosty přes řeky, budovali kláštery a alberque pro jejich pohodlí a bezpečí, stavěli kaple a kostely pro jejich duchovní útěchu. A taky měnili a upravovali zákony, podle kterých pak byla země vedena a spravována. A to všechno tam je a prostřednictvím právě toho všeho tu krajinu a tu svou pouť vnímavý člověk prožije a procítí. A pro to všechno, pro tu jedinečnou duchovní podstatu stojí za to, aby to vnímavý, duchovní člověk alespoň jednou v životě zkusil. Třeba ta touha někdy, možná i za mnoho let, na vaši duši taky tichounce zaťuká. Kdo ví?

Maják na konci světa

Už pár lidí mi položilo otázku, co mi ta pouť po stránce duchovní dala a co vůbec pro mne k takové cestě bylo tou hlavní motivací. Nepřeháním, když řeknu, že ta cesta je podivuhodná, nesrovnatelná s žádnou jinou cestou na tomto světě. Současní lidé ji sice pojmenovali Svatojakubskou, ale do míst dnešního Santiaga de Compostela putovali lidé už mnohem dřív, než apoštol Jakub vůbec spatřil světlo světa. Campus Stellae – Hvězdné pole. Tak se ono místo nazývalo už před tím, než zvláštní záře, z lesa poblíž tohoto místa vycházející, upozornila poustevníka Pelaya na hrob s údajnými ostatky svatého Jakuba a jeho dvou žáků. Co je tedy na onom místě tak zvláštního, že to k pouti k Hvězdnému poli láká lidi už vlastně od nepaměti? Těžko říct. Jeden moudrý člověk, český poutník, se kterým jsem se potkal v Santiagu, napsal o svých zážitcích, spojených s putováním, knihu s názvem „Pole plné hvězd“. A nazval ji tak nejen proto, že je to překlad a vysvětlení slova Compostela, ale hlavně proto, že za jedné jasné letní noci někde v Galícii, v oblasti Santiaga, skutečně viděl obilné pole učesané větrem a jako vodní hladina odrážející hvězdnou oblohu. Na pár okamžiků opravdu před sebou viděl Campus Stellae - pole plné hvězd. Určitě není v dějinách lidstva on jediný a sám, komu bylo této výsady dopřáno. Ale ani toto vysvětlení nemusí být to pravé ani jediné, které tomu místu dává nádech jedinečnosti a přitažlivosti takové síly, že i jedinec nepokřtěný a křesťanstvím příliš nepoznamenaný, jakým jsem já, se najednou rozhodne jít a své rozhodnutí taky uskuteční.

Vykročíš ve šlépějích tisíců a miliónů těch, kteří šli před tebou, a od toho okamžiku, jsi-li vnímavý a připravený naslouchat, ta cesta k tobě promlouvá. To, co ti sděluje, je určeno jenom tobě. Těm druhým je to těžko sdělitelné. Každý jsme jiný, neseme na svých bedrech různé osudy, a to, co se během cesty dozvíš, přímo souvisí jenom s tím osudem jediným, tím tvým. Ale zadarmo to nedostaneš. Každé poznání si člověk musí zasloužit. Nějak se musí odpracovat a třeba i protrpět. Duchovní hodnoty nezískáš snadno. A i když se k jejich poznání dopracuješ, nelehko se o nich hovoří. Je mnoho témat, která, jsou-li sdělována, ztrácejí na hodnotě. Jejich význam se mění, pozbývají toho pravého smyslu. Lidská řeč je bohatá, ale vyjádřit všechno nedokáže. A proto, chceš-li dojít poznání, nemarni čas kladením otázek, zabal si batoh a jdi. A pamatuj! Vydáš-li se na takovou cestu, vezmi si batohy dva. Z prvního pak budeš cestou rozdávat a do druhého přijímat.

Jakmile vykročíš, vdechneš atmosféru té cesty a ona sama se ti pak stane podnětem. Každý máme ve svém nitru informace, které jsou tak dávné, že jsme už dokonale zapomněli, co všechno ve skrytých koutech své paměti přechováváme. Mnoho věcí víme, ale svým životním stylem, svým každodenním životem jsme je zatlačili někam do hlubin zapomnění. Ta cesta, jak tě postupně pohlcuje, podněcuje v tobě potřebu a snahu tyto zašlé a zdánlivě nepotřebné vědomosti znovu vyhledat, zbavit je patiny zbytečnosti, uvědomit si, co všechno už dávno víš, a ty staré pravdy znovu přijmout a začlenit do života. Tímto postupem zpětně nacházíš sám sebe. A to je možná hlavním účelem té dlouhé a namáhavé pouti.

Konec světa – mys Finisterre

Té myšlence a vůbec cestě samotné je nutno se prostě odevzdat. Já vím, zní to otřepaně, ale je to hluboká pravda. Nehloubat nad ní, sáhodlouze nepřemýšlet nad možnými problémy a těžkostmi, prostě se jednoho dne sbalit a jít. Doslova se poručit Bohu, Osudu, nebo prostě něčemu, čemu kdo věří. S bezmeznou důvěrou v Jeho pomoc a ochranu prostě vykročit. Já jsem to tak udělal. I přes skutečnost, že všichni mí známí, kteří o tomto mém postoji věděli, označili jej za nerozumný, lehkomyslný a nezodpovědný, sám na sobě jsem si ověřil, že funguje. Pokaždé, když to bylo potřeba, někdo mi pomohl. Bez ptaní mi cizí lidé ukázali správnou cestu, když jsem ze stezky sešel. V ústrety mi byli posláni lidé, kteří pro mne byli důležití, kteří mi odpověděli na mnoho otázek, na něž jsem se už dávno ptal. A taky jsem potkal ztělesnění svých špatných vlastností. Ten člověk, se kterým mi bylo dáno několik dnů jít, mi v praxi nechal pocítit dopad panovačné neústupnosti, sobecké ješitnosti i slepého obhajování zdánlivých pravd – jednání, kterým jsem já sám často znepříjemňoval život lidem ze svého okolí. Na Caminu to prostě tak funguje. S důvěrou se poruč Bohu, kráčej vpřed a uvidíš, že i přesto, že nikoho neznáš, nikomu nerozumíš a třeba ani s nikým nepromluvíš, nezabloudíš, neztratíš se. Budeš tou cestou veden a dojdeš svého cíle.

Porozumět sobě samému? Zní to obyčejně a mnohý se nad tím usměje. Kdo má ale ve své duši vše tak uspořádané, že nikdy nepocítil zmatek? Kdo si nikdy nepoložil otázku, na kterou nenalezl odpověď? Mám-li být upřímný, já mezi tak dokonalé lidi nepatřím. Ve víru každodenního života tyto zmatky člověk v sobě potlačí. Během pouti má ale potřebný klid a dostatek času se nad nimi zamyslet. A při tom má taky možnost dívat se kolem sebe, poznávat a srovnávat. A pokud si poutník dokáže po celou cestu uchovat duchovní ladění své mysli, pokud nebude odbočovat k internetu a nenechá se jeho prostřednictvím znovu vtáhnout do starých problémů každodennosti a práce, sám bude udiven a okouzlen zjištěním, jakými cestami se jeho mysl během pouti ubírá. A co všechno si během cesty uvědomí a ujasní.

Jsou osvícení jedinci, kteří mluví o tom, že během pouti potkali Boha. Já nic takového říci nemohu. Pouť mi ale umožnila dopracovat se pochopení a poznání mnohého, nad čím bych se ve víru všedního života ani nedokázal zamyslet. A za to jsem vděčný a pro taková poznání možná, někdy, dá-li Bůh, vydám se na některou ze Svatojakubských poutních cest znovu.

foto: autor

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 04. 06. 2012.