Jaromír Matoušek: Jak jsem fotografoval kosatec sibiřský

Rubrika: Publicistika – Fotoreportáže

Je začátek června. Brzy zrána. Praha se ještě noří do hluboké tmy. Usedám se svou ženou do plně naloženého auta. Najde se tu všechno, oblečení do pohody, ale také do nepohody, počítač, mapy, průvodce, jídlo, pití, dalekohled, nůž, poznámky… Ale především fotovýbava. Do poslední chvíle mám nepříjemný pocit, že jsem něco zapomněl. Je toho hodně, co fotograf musí mít při sobě – fotoaparát, objektivy, karty, baterie, blesk, různé kabely, nabíječky, databanku, stativ… Usedám do auta a snad už konečně naposled pročítám seznam věcí, které potřebuji na tuto cestu. Odškrtávám jednotlivé položky. Zapomenout něco, i drobnost, znamená nepořídit fotky. A to znamená zbytečnou cestu… A zbytečná nesmí být. Jedu prověřit nové stanoviště vzácného kosatce sibiřského a pořídit jeho fotky. A pro zdar cesty dělám vše.

Ale hodně dalších faktorů rozhodují o úspěchu mé cesty. Především doba květu této rostliny. Stanoviště tohoto krasavce je hodně daleko od Prahy a já bohužel nemám možnost průběžně docházet sem a čekat na nejvhodnější dobu pro fotografování. Proto mi jen zbývá náhodná návštěva. Dalším důležitou podmínkou je počasí. Je důležité slunečno, brzy zrána, kdy sluníčko teprve začíná svou každodenní pouť. Říkám tomu nízké světlo. Když je pod mrakem, barvy této překrásné rostliny nevyniknou, nikdy se nerozzáří. Další skutečností, která by mohla zhatit fotografování, je přítomnost lidí. Vůbec si nedovedu představit záběry planě rostoucích rostlin v přírodě v přítomnosti lidí. Z lidí mám vůbec obavu. Kdyby vešla ve známost tato lokalita, určitě by se našli lidé, kteří by rostliny trhali, a tak by určitě došlo k devastaci této nádherné a vzácné perly naší přírody. Proto nenajdete v  mém článku ani náznak informace o místě polohy výskytu této nádherné rostliny. Mnohokrát jsem se ptal lidí, kteří bydlí v blízkosti místa rostoucího kosatce. Udělali mi radost, nevěděli to. Snad se to nezmění.

Otáčím klíčkem v zapalování auta a nezbývá mi než doufat, že mám s sebou všechno, co budu potřebovat při fotografování. Předpověď počasí je také nadějná, má být slunce, jasno. Jen ať to vydrží! Projíždím potemnělou Prahou, všude zatím svítí pouliční světla. Provoz aut je velmi slabý, jen potkávám několik rozsvícených aut, všechna mají jeden směr – ven z Prahy…

Nepospíchám, jedu zvolna a těším se. Je to zvláštní pocit, je to napětí, když se vše zdaří a vy budete moci tam někde daleko, na konci cesty pokleknout před vysokou, překrásnou rostlinou a kochat se barvami, tvarem a její nádherou. Bude mi to dopřáno? Moje vzpomínky se vrací daleko do mého mládí, kdy mne můj táta vodil do přírody, učil mě ji mít rád a všechno mi ukazoval a vysvětloval. Vyznal se ve všem, byl to kantor, žádný obor mu nebyl cizí. Ale především byl to botanik od pánaboha. Hluboko v sobě nosím všechny ty vědomosti a zážitky, které jsem s ním zažil, a nejen v přírodě! Ale to by bylo na jiné vyprávění a hlavně moc dlouhé.

Vzpomínám si, jak mne jednou přivedl ke kosatci sibiřskému, dlouze mi o něm vyprávěl a tenkrát mi řekl, že tato lokalita není tak silná, že se mi určitě podaří někdy v životě objevit místo, kde budou růst stovky a stovky kosatců. Od té doby jsem navštívil mnoho míst a doufal jsem, že se mi jednou podaří uvidět to modré moře květů kosatců, jak mi říkával táta. Nikdy se mi to nepodařilo, nacházel jsem jen stanoviště s malým počtem rostlin a rostliny byly malé a slabé. Snad teď budu mít štěstí.

Cesta příjemně ubíhá a my se blížíme k poslednímu většímu městečku, kde máme zamluvený pokoj a kde budeme z auta odkládat vše nepotřebné pro další putování, a v autě zůstane jen fotovýbava a věci nutné pro pobyt v přírodě. Po krátkém čase se už vítáme s přáteli. Pak rychle vynášíme vše nepotřebné a brzy už vyrážíme na poslední úsek naší poutě, která končí na parkovišti. My teď opustíme naše autíčko a vydáme se na pěší túru, obtěžkáni jen tím nejnutnějším.

Pochod probíhá dobře, bez potíží. Cestou objevujeme asi jeden metr vysoké obydlí lesních mravenců. Stojí za to chvíli posedět a pozorovat to hemžení. Tito malí tvorečkové mají velmi dobře propracovanou stavbu tvořeného především z jehličí a drobných klacíků. Jejich stavba je velice důmyslná, uvnitř je spousta chodbiček, zásobárny s potravou, komora s královnou a místo, říkejme mu porodnice, kde se rodí noví mravenci. Zajímavá je také délka života královny – v říši hmyzu se jedná o jednoho z nejdéle žijících tvorů, dožívá se až dvaceti let! Oproti tomu samec žije velice krátkou dobu, po páření – „svatebním letu“ – umírá. Ovšem zajímavé je i tak banální věc, jako je výběr místa pro založení nového mraveniště. Uprostřed mraveniště je vždy pařez, ve kterém oplodněná královna založí kolonii, která bývá osídlena až čtyřicet let. Má-li mraveniště málo světla a tím i tepla, mravenci ho staví do výšky třeba až dvou metrů. Lesní mravenci si vybírají zásadně pro svoji stavbu směr jižní. Tím směrem je stavba pozvolnější, směrem k severu je naopak příkřejší. Vysvětlení je velice prosté – většina plochy mraveniště je vystavena největšímu teplu během dne. Mraveniště najdete v místech, kam může sluníčko a jeho paprsky se posouvají a svítí na stavbu celý den. Ale pozor, a teď přijde to geniální, plocha není celá pod palbou slunečních paprsků; když se pozorně zadíváte na plochu mraveniště, určitě tam najdete stín od několika větví, nejčastěji smrku, který udržuje snesitelnou teplotu uvnitř mraveniště! Pro regulaci teploty má stavba svůj klimatizační systém, který udržuje stálou teplotu pomocí otevírání a zavírání vchodů. Ale výčet zajímavostí provozu mraveniště samozřejmě nekončí. Za slunečného počasí vycházejí mravenci na povrch mraveniště, vystavují svá těla slunečním paprskům a potom se vrací do útrob stavby, kde teplo vyzáří. Je změřeno, že tímto postupem jsou mravenci schopni zvýšit vnitřní teplotu mraveniště až o 10 stupňů Celsia! Připomíná mi to situaci za minulého režimu ve Stavovském divadle, kde jednou nastala porucha na klimatizaci. V divadle byla zima, porucha byla rozsáhlejší, večerní představení bylo vyprodáno, jeho zrušení nepřipadalo v úvahu, čekali se vzácní hosté. Ptáte se, jaké řešení se našlo? Navezli plné divadlo vojáků a ti dýchali celý den a svými těly vyzařovali teplo. Večer tam bylo obstojné teplo a představení se konalo!

Sedíme u velké hromady jehličí a pozorujeme hbitě se pohybující mravence lesní. Bylo by mnoho zajímavého, co by stálo za to napsat o mravencích, vyšlo by to určitě na obsáhlou studii. Mnoho toho víme o jejich životě, zvycích, schopnostech…. Ale určitě je též mnoho informací, které o nich ještě neznáme. A nejen ze života mravenců. Ale to neznamená, že už před tisíci lety mravenci nežili způsobem, jakým žijí dnes. Stále staví stejná mraveniště, naprosto stejným způsobem přivádí na svět svá potomstva, určitě zůstává nevraživost mezi královnami – u těch monogynních společenstvech. A v budoucnu? Budou stále konat to samé a jejich život nebude jiný. Jen my lidé budeme dál poklekat u jejich obydlí a budeme se snažit objevit další jejich schopnosti, tajemství…Budeme se neustále v pokoře učit a poznávat život našeho hmyzu, zvířat a rostlin… Čas od času se v tisku objeví zpráva, že někde někdo objevil v těle hmyzu nebo živočicha, rostliny látku, které by se dalo využít pro nás lidi, pro léčbu nějaké nemocí. Ale to přece neznamená, že je to lidská zásluha, ta látka tam byla už dávno a dávno. Jen byla teď objevena. Takových objevů nás čeká ještě mnoho a je to dobře. Měli bychom být pokorní a učit se od přírody. Mít ji rádi a chránit si ji.

Přerušuji své rozjímání o mravencích, loučím se s nimi. Obdivuji je, obdivuji tuto „továrnu na Život“, tuto důmyslnou stavbu, která se někomu může zdát jako hromada jehličí u cesty.

Je čas se zvednout a jít dál. Cesta probíhá bez problémů a my se noříme do hlubšího lesa. Pojednou se před námi otevírá zvláštní planina. Dlouhá a svažitá. Vykročíme na ni. Již od prvního kroku pociťujeme vodu od nohou. Nepříjemný pocit. K nepříjemnému pocitu vody v botech se přidává ještě nerovnost terénu. Drny nacucané vodou, po kterých šlapeme, kloužou, a máme co dělat, abychom neupadli do vody, která je tu všude kolem nás. Ovšem největší zklamání pociťuji, když zjišťuji, že kam až moje oko dohlédne, není žádná rostlina kosatce sibiřského. Pomalu si zvykám na to, že i tato lokalita nemá už tohoto krasavce, ba co víc, nevyskytuje se zde ve větším množství. Sdělujeme si se ženou pocity a zklamání. Shodujeme se na tom, že se vrátíme na pevnou zem a opustíme tento močál.

Najednou se stalo něco podivného. Slunce silně ozářilo celou planinu a z její spodní části stoupá k nebi velká světle modrá záře. Byla tak silná, že mne ohromila. Nikdy v přírodě jsem nic podobného neviděl. Upozornil jsem na tento úkaz ženu a byl jsem rozhodnut se tam jít podívat. Žena nechtěla věřit tomu, že ta záře má nějakou spojitost s kosatcem, ale nakonec souhlasila a šla se mnou dolů po nejistých mokrých drnech. Planina byla svažitá, takže z její horní části nebylo vidět, co roste v její dolní části.

Sestup dolů nebyl příjemný, boty se nám bořily do bahna, každý krok byl namáhavý a vratký. Ale vynaložená námaha stála zato. Když jsme doklopýtali do spodní části mokřiny, otevřel se před námi přenádherný pohled. Stovky světle modrých kosatců sibiřských. Nádherná kresba květů. Všude kolem jsou svěží a čerstvě rozkvetlé kosatce. Stojím úplně ochromený a snažím se co nejvíce vstřebat tu nádheru. Na mysl se mi vkrádá vzpomínka na tátu, který mi kdysi dávno přál, abych jednou v panenské přírodě objevil tuto krásu. Rozhlížím se po té záplavě květů a náhle se probouzím z tohoto přemýšlení. Uvědomuji si, že všechno to kolem mne musím zachytit. Musím začat fotit. Cítím v sobě pocit zodpovědnosti zachytit tu krásu kolem. Vyndávám foťák z batohu a klekám si na jedno koleno, abych byl co nejblíže květům. Naprosto přehlížím vlhko, do kterého klekám, je mi jedno, že si promáčím kalhoty. Začínám tisknout spoušť svého Canonu, s každým dalším stiskem promýšlím osvětlení, úhel záběru, velikost květu… Při fotografování rostlin musíte dávat pozor na vítr. Stačí jen slabý závan větru a záběr je pohybem rostliny neostrý. Rada existuje jen jedna – trpělivost. Čekat a čekat, až přestane vítr, potom rychle, ale ne zbrkle exponovat. Záběrů musíte udělat víc, pak se vybírají ty nejlepší. Stativ není řešení – terén je nerovný a bahnitý, usadit do tohoto terénu stativ je nemožné. Hlavou se mi honí myšlenka, jak a čím ozvláštnit další záběry. Jak dlouho trvalo focení, nedovedu posoudit. Nafotil jsem toho mnoho. Začínám mít dojem, že jsem ale nezachytil vše. Pocitu, že ještě něco chybí, co by stálo za stisk spouště, ten mne provázel ještě dlouho. A teď je na místě, říci si něco více o tomto krasavci.

Kosatec sibiřský je v Červeném seznamu zařazen do kategorie ohrožených druhů naší květeny – C3. Zákonem je tato rostlina chráněna jako silně ohrožená - §2. Dorůstá výšky až jeden metr, někdy i metr dvacet. Roste v trsech na rašelinných a mokřadních lukách, roste výhradně v nekultivovaných krajinách. Přirozené lokality byly ničeny jejich odvodňováním. Podzemním orgánem je silný a krátce plazivý oddenek. Úzce čárkovité přízemní listy jsou obvykle široké 2-6 milimetrů, někdy až 10 milimetrů. Stonek je okrouhlý a dutý. V horní části je chudě větvený. Květy vyrůstají v počtu 1 až 3, v paždí listenů, jsou barvy světle až tmavě modrofialové. Jsou nevonné, nebo jen slabě vonné, oboupohlavné, pravidelné, trojčetné. Jsou rychle vadnoucí. Okvětní plátky srůstají ve spodní části v trubku. Vnější květní lístky jsou odstálé, směřující dolů, bez chlupů, uvnitř světlejší s tmavým žilkováním. Vzácně jsou bílé. Na jejich bázi se nachází bílá nebo žlutá skvrna s fialovou žilnatinou. Svrchní strana vnějších okvětních cípů je lysá (chybí kartáček). Vnitřní okvětní lístky jsou vzpřímené, často o trochu tmavší. V květu se nachází 3 tyčinky, jejich prašníky jsou ukryté pod laloky čnělky. Spodní semeník je trojpouzdrý. Čnělka je rozdělená ve tři lupenité, dvoupyské laloky. Plody jsou dlouze stopkaté, trojpouzdré tobolky obsahující zploštělá semena. Kosatec kvete v květnu až červnu. V ČR se vyskytuje vzácně, jeho stanoviště za minulého režimu byla důsledně rekultivována. V posledních letech, v důsledku zemědělského využívání méně kvalitních půd, dochází snad k jeho záchraně.

Stojím nad záplavou květů a snažím se co nejvíce nasát tento vzácný okamžik. Necítím už mokrá a bolavá kolena, prožívám malý zázrak, zázrak krásy a poznání. Nemohu se odtrhnout pohledem od tohoto přírodního divadla. Žena stojí vedle mne a oba jsme zticha. Slova jsou teď zbytečná. Uvědomuji si právě teď, jaké nás potkalo obrovské štěstí. Všechny nezbytné podmínky šťastného úlovku se proťaly v jednom dni, v jednom ránu. Právě teď. Mám vytoužené záběry na kartě. Snad budou fotky pěkné. Ale červíček nejistoty tu je. Nemám možnost sem přijet zítra a focení zopakovat. Musím do Prahy. Snad za rok. Vím, že se sem určitě za rok vrátím a budu doufat, že prožiji ten přenádherný pohled znovu. Snad budu mít štěstí a najdu tady to velké množství rozkvetlých kosatců.

Říká se, že naše země je krásná, že jsou tu krásná místa. Jsem o tom přesvědčen.

foto: Jaromír Matoušek

foto: autor

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 14. 06. 2012.