František Mendlík: Ben Lupin Hamit

Rubrika: Literatura – Povídky

„Podívej, Franc, na tu kočku!“ Malý Guma má před sebou album se známkami. Pinzetou drží před očima známku Postes Persanes. Je na ní krásná Sorája, manželka Iránského šacha.

„Je to opravdu kočka, ale já zůstanu věrný belgické královně Astrid!“ oponuje soused. Tato krásná žena, matka pozdějšího krále Baudoina I., zahynula při  autonehodě v Alpách. Dívala se na  Frantíka z překrásné osmiznámkové smuteční série belgických známek. Hoši sedí vedle sebe po celou dobu studia v lavici. Malý a velký.

Oba mladí filatelisté slintají nad portréty krásných žen na těchto miniaturních grafikách.

Je jim jasné, že na tak krásné ženy nebudou mít nikdy prachy.

„Člověče, já bych chtěl být maháradžou v provincii Hajdarábád,“ zasnil se malý Guma. „Takových ženských bych měl mraky a určitě bych měl peníze i na černou jednopennyovku, první anglickou známku.“ Hlavní sběratelskou vášní hocha z Okříšek byla kompletní sbírka anglických známek. Taková touha mlátila i sousedem Frantíkem Menclem, jenže ten miloval kvůli královně Astrid Belgii.

„Jo, a  když už budu tím maháradžou, osobního strážce mi bude dělat Lupin, Vašek Křížka!“

Vašek Křížka, hoch z Pitína, byl velký a robustní chasník. Kluk zlatého srdce a divokého, loupežnického vzezření. Slyšel na jméno Lupin. Přezdívka neměla nic společného s lupičem gentlemanem Arsenem Lupinem. Lupin byla prostá odvozenina od podstatného jména loupežník! Vašek obýval krajní postel mezi čtyřiceti muži v prostorné ložnici. Bílé nemocniční postele byly po  dvaceti na každé straně. Stály vyrovnány na červené napastované podlaze. V sobotu byl generální úklid. Pastovalo se a postele musely být vyrovnány jako podle pravítka. Vychovatel Kucan se vždy dostavil, procházel se po napastované podlaze, sahal na prach a namátkově prohlížel skříňky. Polovojenská kázeň. Podle ústního podání se na počátku padesátých let ještě stálo v pozoru a hlásilo jako na vojně nebo v base. Tento neblahý zvyk používal akorát ředitel Formánek při slavnostních příležitostech. Nechal venku nastoupit všechny do čtverce, zavelel - Dopravní školo, pozor! Pak prováděl přehlídku čestné roty. Snad prý v minulosti měli studenti této průmyslovky i uniformy jako ve vojenské škole. Za ředitele Formánka už byla kázeň poloviční a nástupy byly jen občas. Jednou se prý proslavil Kucan. Ředitel přenechal velení přehlídky jemu. Chtěl se před  nastoupenou jednotkou procházet v doprovodu uniformovaného pobočníka. Dal povel k zahájení prohlídky. Kucan se vypjal jako struna, nadechl se a zvolal: „Dopravná školo, hér got!“

Hned při prvním nástupu v září 1956 se do ředitelova povědomí zapsal Frantík Menclů. Čtverce studentů stojí vyrovnány na apelplace před budovou dívčího internátu. Náčelník internátu v parádní uniformě zavelí: „Dopravní školo, pozor!“ Na dva železné stožáry stoupají za zvuků reprodukované hudby dvě státní vlajky, československá a sovětská. Najednou se v polovině hymny Sajuz něrušímyj deska zadrhne a kotouč posílá do  rozhlasu pořád stejný motiv. Vychovatel prchá v děsu do kanceláře s gramofonem a za chvíli už hymna pokračuje svým tempem. Školník se snaží sovětskou vlajku vytáhnout, ale přes prázdniny už je mechanismus značně zrezivělý. Rudý symbol první země světa vystupuje nahoru trhaně a za strašného skřípotu. Pištění přehlušuje posvátnou melodii a  přes veškerou snahu doplachtí sovětská vlajky jen doprostřed stožáru a zůstává na půl žerdi. Nastoupená jednotka se baví. Ředitel nicméně i za této komické situace vykročil k provedení slavnostní přehlídky. Frantík stojí v první řadě, vyprskne a začne se divoce smát. K jeho projevu se nachomejtnul procházející ředitel. Zastavil se, nachýlil hlavu jako Kléma a dlouze se díval do  rozesmátého obličeje opovážlivého prvňáčka. Po celou dobu studia pak Frantíka neměl rád!

Tak jako Standa Krejčíř byl primusem třídy v matematice a  Frantík Menclů v češtině, absolutní špičkou v předmětu sdělovací a zabezpečovací technika byl Vašek Křižka - Lupin.

Došlo k tomu kuriózním způsobem.

Profesor Jindřich Jánoš byl špička ve svém oboru. Starý praktik, osoba znalá. Přednášel sdělovací a zabezpečovací techniku, zkráceně zabíjačku. Člověk to byl robustní, s huňatým obočím, odulými rty a orlím nosem. Postavy byl hřmotné a pro celé generace to byl Hroch. Silně ráčkoval a při intenzivním projevu za katedrou se mnohdy Ondryš Kadula a Venca Kotoun v první lavici kryli sešity nad hlavou před jeho slinami. Na rozdíl od neustále zkoušejícího profesora Kabelky, Hroch zkoušel tak třikrát do roka. Při zkoušení seděl a nechal studenta kecat cokoliv. Když byl spokojen, jen odfrkával a díval se z okna. Jakmile spokojen nebyl, tu se ozvalo : „Jidřichu, učil ses vůbec?“ V tento moment se patřilo říct: „Učil, soudruhu profesore.“ a bylo to za  čtyři. V opačném případě se ze zkoušeného stal na  půl roku pětkař! Už byl zařazen a přes to nejel vlak. Hroch krásně kýchal s vyplazeným jazykem a zvukovým doprovodem zvícím rány z tarasnice. Komik Ondryš někdy jeho kýchání předváděl o přestávkách.

Vašek Křižka, Lupin, byl geniální šachista. Měl dokonce nějakou šachovou třídu. S plebejci ve třídě se vůbec nezahazoval. Pořád četl v časopise Československý šach a  v hodinách luštil šachové úlohy. U Hrocha právě probíral nějakou zapeklitou koncovku, když zjistil, že je vyvolán.

„Úprrrava výměn na místní obsluhu?" zaznělo od  stolku. Poctivý Vašek se ani nesnažil něco okecat. Zarytě mlčel. V hlavě mu doznívala právě šachová koncovka.

„Jindřichu, učil ses vůbec?“ vyletělo od stolku.

„Neučil!“ po pravdě odvětil student.

Dostal kouli. Být to u Kabelky, žádná křeč. U Hrocha se však okamžitě změnil v pětkaře, nejméně do pololetí!

S Lupinem se stala pronikavá změna. Věnoval se předmětu zabezpečovací technika celou silou svého talentu. Studoval dostupnou odbornou literaturu. Vašek se stal jedničkou na celé škole!

Jednou si přivezl z Brna z  antikvariátu šachový odkaz Richarda Rétiho. Zabořil se nedočkavě do této literatury v hodině zabezpečovací techniky, když byl opět vyvolán. Věřil tomu, že granát nikdy nepadne dvakrát do stejné díry. Debaklovému tématu z prvního zkoušení se už nevěnoval. Stojí klidně na stupínku vědom si svých ohromných znalostí. Očekává problematiku náhradních západek, vybavovacích tlačítek a postupu při poruše závěru výměn. Najednou letí od stolku: „Křížka, co s vámi, vy jste pětkař. No tak mi řekněte něco o úprrravě výměn na místní obsluhu!“ Vyšinutý Lupin dostal druhou kouli a najednou propadá z předmětu, ve kterém je jasná jednička na celé škole.

„Soudruhu profesore, soudruhu profesore!“ hlásí se primus třídy a všemi uznávaný vůdce smečky Standa Krejčíř. "On umí opravdu všechno, dejte mu jakoukoliv jinou otázku!“

Stalo se něco nevídaného. Pobavený Hroch dal Lupinovi deset otázek za deset jedniček!

Ke cti profesora Jánoše budiž řečeno, že to byl rovný a poctivý chlap. Některý jiný pedagog by se s nějakým usmrkancem vůbec nebavil. Studenti měli Hrocha rádi.

Hroch měl ještě jednu vlastnost.Vyprávěl vousaté vtipy a vyžadoval smích žáků a hlasité ovace. Hurónský řev vždycky prozradil, ve které třídě právě probíhá výuka zabezpečovací techniky.

„Když jsem sloužil za Prrrotetorrrátu v  Brrně na hlavním, chodili tam zaměstnanci Brrrněnsko - Líšenské drráhy. My měli na čepicích napsáno BMB a oni BLB - hahahahá! Byl to kolem samej blb!“ Na tuto narážku propuká ve třídě nepopsatelný rachot. Každý se chechtá, někteří studenti mlátí rukama do lavic. Někdo s vážnou tváří něco čmárá, jiný si čte pod lavicí. To ale nebrání hlasitému smíchu s vážnou tváří. Malý Guma dosáhl v  hrošení, tak se tomuto aktu říká, nebývalé dokonalosti. Ten dobytek se v lavici smíchem postavil a za hlasitého ječení a plácání do stehen se otočil kolem své osy. V záchvatu smíchu pak upadl na  zem a předstíral dokonalý epileptický záchvat. Hroch to od katedry viděl a byl nadšen. A tak na co Lupin potřeboval velké znalosti z obávaného předmětu, na to stačil Gumovi skvostný herecký výkon. Oba byli jedničkáři!

Frantík Menclů je velký chlap, stejně jako Vašek Křižka. Tajně spolu chodí zápasit na Belveder. Malý Guma se jednou obrátil na Vaška: „Lupine, mám kolem sebe rád velké chlapy. Frantu Mencla učiním velkovezírem. Tebe beru do  ochranky! Až budu maháradžou v provincii Hajdárabád, budeš můj osobní strážce. Jenom se musíš nechat přejmenovat. Budeš se jmenovat Ben Lupin Hamit!“

Ilustrace: František Mendlík

ilustrace: autor

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 10. 08. 2012.