Pavel Victorin: Clark Gable (2)

Herecké začátky

1. února 1922 – v den dovršení plnoletosti, si Clark vyzvedl v bance města Meadwill v Pensylvánii tři sta dolarů plus úroky od dědečka Hershelmana.

Byl už dospělý a nebyl hloupý, ale jeho intelektuální vývoj jako by se zastavil v době, kdy opustil druhý ročník střední školy. Postrádal prozíravost a samostatnost. Potřeboval být povzbuzovaný a někým vedený.

Po vyzvednutí dědictví se připojil ke kočovné herecké společnosti z Akronu, která hrála každý večer v jiném městě hry a hudební komedie.

„Vzali mně proto, že potřebovali někoho na těžkou práci, kdo měl pořádné svaly,“ později vzpomínal. Dostával deset dolarů týdně jako nádeník, kulisák a pacholek od koní tahajících maringotky.

Byla to ještě doba, kdy živá divadelní představení byla nejpopulárnější formou zábavy, i když obliba němých filmů rychle rostla. Pevná i kočovná divadla, spolu s cirkusy a představeními rodea, poskytovaly tisíce pracovních míst a byly skvělou školou pro začátečníky, kteří byli ochotni začínat od píky.

Clark pracoval u divadelní společnosti, která neuváděla v místních pevných divadlech hry z Broadwaye se slavnými hereckými hvězdami, na něž bylo nutné si rezervovat sedadla, nýbrž ve vlastním stanu představení „nižší kategorie“.

Po příjezdu do každého nového města musel navlékat klaunský kostým a s trombónem, na který uměl od střední školy, vyhrávat v průvodu, kterým do stanu lákali publikum.

U takové kočovné společnosti strávil dva roky. Učil se od herců a občas dostal i nějakou malou roli. Spřátelil se tam s hudebníkem, který měl příbuzné v téměř pět set kilometrů vzdáleném Oregonu, kam se s ním vydal nákladním vlakem, jako černý pasažér.

Kamarádovi příbuzní se ale před tím již odstěhovali a Clark zůstal bez peněz trčet v Oregonu.

Našel si práci na pile, kde skládal klády z nákladních aut. Jakmile našetřil dost peněz, dal výpověď a vydal se do Portlandu, v naději, že tam nalezne lehčí práci.

Později vzpomínal, že prodával kravaty v obchodním domě, i když je pravděpodobnější, že jeho velkým, od klád zjizveným rukám nesvěřili tak jemné zboží a že pracoval s těžkými balíky ve skladu.

V každém případě se ale právě tam spřátelil s Earlem Larimorem, který usiloval o kariéru profesionálního herce a režiséra a v obchodním domě se přechodně živil jako prodavač.

Nový Clarkův přítel byl o jeden rok starší, měl mnohem lepší vzdělání – vystudoval státní univerzitu v Oregonu a byl synovcem slavné divadelní hvězdy. Byl také členem místního divadelního spolku, kam Clarka bral na schůzky a zkoušky, ale nezařídil, aby byl přijat jako člen.

„Všichni jsme měli Gablea rádi,“ vzpomínal Lorimere později, „ale byl to obr, který vypadal, že každou chvíli zničí jevištní nábytek, kdyby si na něco sedl“.

Jedenadvacetiletý Clark se také Larimorovi svěřil, že má sexuální zkušenosti jen s prostitutkami, že ještě nikdy neměl příležitost mít seriozní známost.

Earle Larimore ho tedy seznámil s Frances Dorflerovou, okouzlující představitelkou naivek, která byla o rok starší než Clark a měla oči jako laň. Clark jí připadal „jako štěně bernardýna, které hledá pána“, říkala. Jak měla volno, zasvěcovala ho do tajů hereckého řemesla, ale do lásky ještě ne.

V červnu 1922 do Portlandu přijel ředitel druhořadé herecké společnosti Astoria Players, aby najal herce na letní turné. Clark v obchodě, kde pracoval, zakoupil se zaměstnaneckou slevou oblek od newyorské firmy Brooks Brothers a bílou košili s ozdobnými manžetami a knoflíčky poseté granáty a přihlásil se s několika přáteli herci do konkurzu k získání angažmá.

Přátelé angažmá získali, ale Clark se předvedl v mizerném světle. „Ani mne nenapadlo angažovat ho. Připadalo mi, že nemá sebemenší talent, že je totálně nepoužitelný,“ vzpomínal po létech ředitel Astoria Players.

Clark se zhroutil a kamarádům říkal, že možná spáchá sebevraždu, jestli nebude moci odjet s nimi. Earl Larimore se za něj u ředitele přimluvil, aby byl přijat aspoň na těžkou manuální práci. Clark byl bez sebe štěstím a v obchodním domě dal bez váhání hned výpověď. Tím začal jeho profesionální život mezi herci.

Příprava na Hollywood

Během tuhých oregonským zim měl soubor domov v Astorii, malém městě na pobřeží Pacifiku. Ale v létě hráli ve všech městech a vesnicích mezi Portlandem a Astorií. Přesunovali se hlavně na malém kolesovém parníku po řece Columbia. Někdy pokračovali vlakem, nebo autobusem, ale vždy se vraceli k řece.

Clark, který s Frances Doflerovou, která měla přísnou klášterní výchovu, ještě nechodil, přesto vyhledával její společnost čím dál častěji.

„Začal být na mně závislý, cítil se nejistý, potřeboval ujišťování, že ho někdo má rád“, vzpomínala Dorflerová. Jednou se jí svěřil, že má obavu, aby nezdědil epilepsii, na kterou údajně umřela jeho matka. „Obvykle ale byl veselý, přátelský a otevřený,“ o něm později říkala. Počínala si ale uvědomovat, jak je to krásné, potkat se s někým, kdo také touží být hercem jako ona a přitom je do ní zamilovaný. Zanedlouho byla do Clarka „po uši zamilovaná“ a nemohli se od sebe pak ani na chvilku odloučit.

Tři týdny po začátku turné utekl pokladník se všemi penězi a ředitel musel celý soubor rozpustit.

„Bezdomovce“ převzal jiný producent na turné po řece, které mělo zase končit v Portlandu. Platy u nové společnosti ale byly ještě nižší než v Astorii, Cestovalo se na mlékařských člunech, bez nejmenšího komfortu pro pasažéry. Spát se muselo na nekrytých palubách, i když už začal nepříjemný podzim.

„Žili jsme z ruky do pusy,“ vzpomínala Dorflerová, „neměli jsme peníze, často jsme rozmýšleli, zda si k obědu dát polévku, nebo koláč, někteří kolegové ze zoufalství v obchodech kradli konzervy a dělili se s námi.“

V polovině turné odjel Larimore do New Yorku na pozvání své slavné tety Laury, která mu našla angažmá u prestižní repertoárové společnosti. Clark tím dostal příležitost, zastoupit ho na turné v hlavní roli.

„Mé výkony možná byly nemotorné,“ vzpomínal později slavný Clark Gable, „ale ředitel neměl proč si stěžovat, neplatil mi skoro nic. Určitě jsem si zasloužil každý cent“.

S Frances byli zasnoubeni, i když na prstýnky neměli. Po ukončení turné odjeli přestálé strádání a hladovění léčit zotavením u Francesiných rodičů na farmě v Silvertonu v Ohiu.

Clark si rodiče snoubenky získal svým charisma a přívětivostí. Začal Dorflerovy oslovovat „maminko a tatínku“. Kdysi na otcově farmě nedokázal být farmářským synkem ani půl roku, ale teď se mu líbilo pracovat na poli a dojit krávy. Vůčihledně za to mohla Frances, se kterou sbírali po lesích borůvky, vodili se za ruce a milovali v kupkách sena a všude jinde.

Clark nutil Frances do svatby, ale ona ho neustále odmítala, protože stále snila o dráze herečky a nechtěla skončit jako farmářova žena a už vůbec nechtěla skončit jako manželka neschopného herce, který nedokáže uživit ani sám sebe, natož rodinu.

V zimě, kdy na farmě ubylo práce, si Clark našel práci u dřevařské firmy, která se nacházela čtyři kilometry od farmy Dorflerových, kde vydělával skládáním dřeva tři dolary a dvacet centů denně.

Přes týden bydlel v pile na ubytovně a farmu snoubenčiných rodičů navštěvoval o nedělích. Frances si hledala práci v Portlandu.

Z jara 1923 dal na pile výpověď a přestěhoval se za Frances do Portlandu. Podařilo se mu najít práci v místním týdeníku „The Oregonian“, v oddělení inzerce. Přijímal inzeráty firem a tak se dozvídal o zajímavých volných místech, dřív než byla zveřejněna. Dával si stranou výplaty a čekal na vhodnou příležitost.

Nalezl ji u „Pacifické telegrafní a telefonní společnosti“. Podal v novinách výpověď a nastoupil do učení na elektromontéra venkovních vedení, kde šplhal na sloupy a natahoval dráty. Miliony amerických domácností a firem tehdy čekaly na zavedení elektrického vedení a řemeslo elektrikáře slibovalo jistou budoucnost.

Frances získala zájezdové angažmá do Seattlu a zpět. Z Clarkova nového místa neměla žádnou radost, protože ho odvádělo od zájmu o herectví. Proto mu pro dobu své nepřítomnosti zajistila aspoň hodiny hlasové výchovy u svého přítele zpěváka a učitele.

Clark udělal v ovládání hlasu do léta takový pokrok, že mohl zpívat na koncertě pořádaném jeho učitelem. Frances si vzala volno a na koncert přijela. Když svému milému ke zdařilému výkonu gratulovala, zeptal se jí opět, zda si ho vezme. Odpověděla mu, ať se jí zeptá znovu, za půl roku.

Frances pokračovala v turné. Na něm se dozvěděla, že v Portlandu vzniká nová divadelní skupina vedená někdejší úspěšnou herečkou z Broadwaye, Josephinou Dillonovou, uznávanou profesorkou hereckého umění. Napsala Clarkovi, ať se s ní okamžitě spojí. Netušila, že tím zasadila jejich dvouletému milostnému vztahu smrtelnou ránu.

Clark byl z Josephininých pedagogických aktivit – přednášek o divadle a čtení první původní americké divadelní hry napsané Američanem, o názvu „The Contrast“, která měla premiéru v roce 1787, nadšený. Během krátké doby se stal nejlepším žákem Dillonové a začal u učitelky bydlet. Jí bylo přes čtyřicet a on oslavil třiadvacáté narozeniny. Přesto, že mohla být jeho matkou a skutečně tak i vypadala, začali spolu žít.

Dillonová změnila drsného chlapíka v uhlazeného Clarka Gablea. Dala mu na vlastní náklady spravit zuby – nosil částečnou protézu, změnit účes, vytrhat obočí. Odnaučovala ho špatné herecké návyky, které před tím pochytil, a formovala jeho hlas do větší hloubky, aby lépe odpovídal jeho urostlé postavě. Jen na operaci Clarkových odstávajících uší nedošlo – kosmetická chirurgie byla tehdy ještě v plenkách a bylo by to velké riziko.

Cyničtější lidé z branže o nich tvrdili, že Clark s ní nikdy nespal, že ona to ani od něj nechtěla. Nebyla nikdy vdaná a pravděpodobně byla lesbička. Jednou prohlásila, že celý život čekala na někoho, jako je on, proto, aby ho mohla vést a formovat v divadelním řemesle.

Když se Frances vrátila z turné do Portlandu, shledala ve svém snoubenci nového člověka, který si říkal William Gable. Připomněla jejich dohodu o nabídce k sňatku, ke které již chtěla vyslovit své „ano“, jenže on k jejímu překvapení prohlásil „Už tě nemiluju. Chci zůstat s Josephine a dál studovat herectví. Stalo se mi to naprosto vším.“

Zasnoubení zrušili. Frances našla herecké uplatnění v Portlandu u repertoárového divadla. Clark dále přes den pracoval u Pacifické telefonní a večer navštěvoval kurzy Dillonové. Nadále byl jejím spolubydlícím a navíc se stal jejím oficiálním společníkem.

Na jaře 1924 Dillonová představila Williama Gablea publiku. Na představení s její žačkou Alice Price Moorovou předvedli epickou báseň Henriho Murgera o zoufalství „The Ballad of Despair“.

Gable ztvárnil chudého, láskou zužovaného básníka, který prosí anděla smrti, aby ukončil jeho utrpení. Udělal v roli mocný dojem, zejména na dámy.

Dillonová, která byla v Portlandu již více než rok, začala mít dluhy, protože žáci k ní přestali docházet, kvůli jejímu nadměrnému zaujetí Clarkem. Cítili se být od ní zanedbáváni. Proto se rozhodla, že se odstěhuje a svého chráněnce vezme sebou.

Za vhodné místo zvolila Los Angeles (L.A.), které bylo nejen centrem divadelního života celého západního pobřeží, ale stalo se také domovem rodícího se filmového průmyslu, úspěšně se prosazujícího zatím ještě bez doprovodu zvuku.