Pavel Vrána: Putování v dešti, aneb psím počasím do Santiaga (3) Den druhý

Rubrika: Publicistika – Letem-světem

Putování v dešti, aneb Psím počasím do Santiaga (3)

Po šesti týdnech putování severním Španelskem z francouzského pohraničního městečka Saint-Jean-Pied-de-Port do španělského poutního města Santiaga de Compostela jsem se vrátil domů. Po vlastních nohou jsem ušel osm set kilometrů krásnou krajinou, mnoha malebnými a na historické památky bohatými městy, městečky a vesnicemi a celých těch šest týdnů jsem se nechal vést silou duchovní energie z té staleté poutní cesty vyzařující. Teď, po návratu domů, stále ještě ta cesta ve mně doznívá, ovlivňuje mé myšlenky a určitě taky pozitivním způsobem pozměnila můj přístup k životu. Pokusím se teď o ní, i o síle, kterou na mysl i duši člověka působí, pár řádků napsat.

Z té přeplněné horské nocležny jsem se vytratil raději hned za svítání. To aby ty dvě ženy, až se budou ráno z té kruté noci dávat dohromady, měly potřebné soukromí a nemusely se ostýchat před cizím chlapem. Po paměti jsem sesbíral svůj skromný majetek, nacpal to všechno do batohu, přesvědčil se, že se včerejší defekt mého pohybového aparátu sám od sebe srovnal, pozdravem se rozloučil a šel. Vyžadovalo to z mé strany značné odhodlání, protože ta slota venku trvala i po rozednění a vydržela po celý nadcházející den. Odkládat to ale nemělo smysl, dříve nebo později bych stejně do toho nečasu musel. Ještě štěstí, že od té spásné útulny vedl několikasetmetrový kousek silnice, která se až v zákrytu kopce a pod ochranou hustého porostu lišejníky obalených, horských dubů proměnila v tu průvodcem slibovanou krkolomnou, kamenitou a příkře klesající pěšinu. Mé nohy tím dostaly příležitost odzkoušet v praxi všechny své funkce. Potřeboval jsem to k nezbytnému znovunabytí sebejistoty při chůzi. Sníh přešel v déšť, což jsem taky vnímal jako změnu k lepšímu, a jak jsem tak před tou slotou utíkal do nižších poloh, na oběd už jsem seděl u hřejícího radiátoru v hospůdce v Roncesvalles.

Albergue v tamějším mohutném klášteře mi odpoledne, když mne tam konečně ubytovali, připadal jako to nejútulnější místo na zemi. Já sám jsem se ale do toho dokonale čistého a voňavého prostředí nějak nehodil. Už dole v recepci, když jsem si před polednem vyjednával ubytování, jsem měl dojem, že se ta mladá paní za psacím stolem od mé maličkosti nějak křečovitě odtahuje. Zprvu jsem tomu nepřikládal význam. Jsem dědek, který se při námaze potí, navíc jsem ještě zmokl, nejspíš se ode mne šíří do prostoru odér připomínající mokrého, chundelatého psa. Ženy jsou vybaveny citlivějším čichem a takové pachy prostě špatně snášejí, myslel jsem si. Vykoupu se a bude to dobré. Potom jsem si ale přičichl k rukávu své na pohled čisté větrovky a pochopil jsem. Tak nějak musel zapáchat pohádkový čertův švagr po návratu z roční služby v pekle. Samá síra a dehet.

Včera, když jsem si na ohýnku z vlhké dubové větve vařil čaj, mi ani nepřišlo, že to královské dřevo během hoření tak škaredě smrdí. Ani číšnice v restauraci, kde jsem si o něco později objednal poutnické menu, se ke mně nechovala zrovna hezky. Nějak ve mně vyvolávala dojem, že trpí obavami, abych po zkonzumování té jejich předražené krmě neutekl bez placení. Porce špaget s jakousi pochybnou omáčkou a párkem chutnajícím přesně jako uzenina, kterou kuchař zapomněl v nějakém odlehlém zákoutí lednice, a po dvou týdnech, místo aby to vysušené něco nesoucí v sobě pachy a vůně všeho, co se za tu dobu v lednici vystřídalo, vyhodil, dal to raději sežrat jakémusi podivně páchnoucímu individuu usazenému v jeho lokále. Nejspíš usoudil, že to smrduté jídlo se k nevábně zavánějícímu bezdomovci docela hodí. Stejné to bylo i s nápoji. Podle jídelního lístku byla součástí mého menu sklenice vína a sklenice vody. Ve španělských restauracích se cejchované sklenice nepoužívají a výše hladiny podávaných nápojů je přímo úměrná hladině sympatií, které host u personálu svým zjevem a jednáním vzbudí. U mne, vzhledem k tomu, že i vody mi paní servírka do mé sklenice nalila tak málo, že to vypadalo, jako by ji jenom po vypláchnutí zapomněla dát okapat, už se nejednalo o sympatie, ale spíš o míru mnou vyvolaného opovržení. Ve druhé sklenici, v té na víno, byla hladinka červeného moku přesně tak vysoko, že kdyby tam toho nápoje ta sympatická dívčina ukápla jen o malou trošičku méně, měl bych před sebou prázdnou sklenici. A za ten, po všech stránkách „nezapomenutelný“, první oběd na španělské půdě jsem zaplatil 9 Euro. Slovy – devět Euro! Kdybych se hned od začátku pouti nesnažil striktně dodržovat jedno ze základních pravidel všech turistů kteří nechtějí na cestování zanevřít hned první den, to jest CENY ZÁSADNĚ NEPŘEPOČÍTÁVAT NA SVOU NÁRODNÍ MĚNU A NESROVNÁVAT S VÝŠÍ SVÉHO DŮCHODU, nebyl bych ohrožen kolapsem z únavy, ale infarktem myokardu.

Dost často jsem u stezky viděl pomníček nějakého náhle zesnulého poutníka. V mnoha případech bylo na pomníčku jako příčina smrti uvedeno vyčerpání a následný srdeční kolaps. Možná to nebylo způsobeno jenom únavou z chůze. Kdo ví! I prudký nával těžkého zklamání při pohledu na obsah talíře v restauraci může slabší náturu, vyčerpanou celodenní štrapácí, náhle skolit. Mé poutnické menu takovou silou rozhodně disponovalo. Za 9 Euro jsem později, při nákupech v supermarketech, měl zásobu chutného jídla a pití na celé dva dny. Všechno to ale nejspíš byla má chyba. Neměl jsem s sebou svůj batoh ani nic jiného, na základě čeho bych mohl být zařazen mezi poutníky a co by zároveň vyloučilo moji příslušnost k cechu bezdomovců. Ať už to bylo jakkoliv, bylo to mé první a poslední poutnické menu na celé té dlouhé cestě. Už jenom pouhý pohled na ta dvě slova na jídelních lístcích španělských restaurací byl i po několika týdnech schopen navodit v mé ústní dutině pachuť té odporné uzeniny.

Později, během pouti, pokud se mi nepodařilo nakoupit si v supermarketech nějaké potraviny, kuchaři a číšnicemi nedotčené, raději jsem i dva dny nejedl. Přežíval jsem na kávě s mlékem a Coca-cole. V restauracích jsem si dával pouze snídaňové toasty s máslem a jamem a během dne polévky a víno. A považuji za nezbytné podotknout, že to víno jenom tehdy, když ho pro mne u barového pultu objednával někdo z mých pozdějších spolupoutníků. Trochu jsem nadsadil, já vím. Špatné restaurace se vyskytují všude. Ve Španělsku stejně jako třeba u nás doma nebo kdekoli jinde na tomto světě. Byl jsem tenkrát moc hladový na to, abych to nechal stát a odešel, a se svou mizernou jazykovou vybaveností příliš plachý na to, abych tam na to téma vyvolal nějakou rozpravu. Proto jsem to s velkým sebezapřením a pokud možno bez žvýkání spolykal. Tu mrtvolnou chuť kazícího se masa jsem však dlouho nedokázal z paměti vymazat. Ještě i teď, při psaní těchto řádků, mám chvílemi pocit, jako by mi kolečko toho „poutnického“ párku z Roncesvalles stále leželo v žaludku. A v jistém smyslu už mi tam uvízlo navždy.

Ve dvě hodiny po poledni mi bylo konečně dovoleno vstoupit do prostor ubytovny. Bez ohledu na únavu a nevyspání spěchal jsem nejprve do umývárny vyčistit si obědem kontaminovaný chrup a potom do nejnižšího patra kláštera, kde se nacházela prádelna. Tam jsem konečně veškeré své oblečení vypráním toho smradu zbavil. Netrpím potřebou neustále kolem sebe šířit vůně drahých parfémů a sprejů, ale tak mi velel pud sebezáchovy. A upřímně musím přiznat, že ten sirně dehtový smrad, i přes můj věkem velmi otupělý čich, mi taky nevyhovoval. Když jsem si pak dopřál horkou sprchu a na palandě se zachumlal do svého spacáku, uvědomil jsem si, jak opravdu málo věcí člověk k životu skutečně nezbytně potřebuje. Vlastně jenom trocha teplého jídla, koupel a pohodlná postel člověku stačí k navození pocitu téměř dokonalého štěstí. Ještě před usnutím mi polovědomím probleskla myšlenka na to, jestlipak ta brazilská dívčina byla ráno schopna chůze? Doufal jsem, že ano. I já jsem měl na sklonku minulého dne pocit, že s dlouhými pochody je pro mne nejspíš nadobro ámen a že svou pouť budu muset ukončit ještě dřív, než jsem ji skutečně začal. Přesto se mi ráno bez potíží podařilo těch tisíc výškových metrů příkrou, skalnatou pěšinou sestoupit až sem, k tomuto teplému a pohostinnému útulku.

Někdo tam nahoře zjevně nad poutníky bdí. I nad těmi poněkud nerozumnými.

foto: autor

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 10. 07. 2012.