Pavel Vrána: Putování v dešti, aneb Psím počasím do Santiaga (4) Den třetí

Rubrika: Publicistika – Letem-světem

Putování v dešti, aneb Psím počasím do Santiaga (4)

Útulný a pohostinný klášter v Roncesvalles jsem opouštěl v pondělí 9. dubna za ranního šera a za hustého deště. V ten den jsem se ještě bláhově domníval, že takové počasí bude během mé cesty jevem pouze ojedinělým a takových deštivých rán že si na cestě do Santiaga moc neužiju. Stále jsem si ve svých představách spojoval Španělsko spíš se sluncem a teplem. Mlhy, chlad a deště, jak jsem si bláhově myslel, zůstaly někde za mnou, na severu, tam, kde jsou od nepaměti v tuto roční dobu přirozeným jevem. Opak byl ale nakonec pravdou. Chladných a deštivých dnů, někdy dokonce i s mrazem a sněžením, byla během mé pouti většina. To všechno přišlo ale až později.

Ten třetí den se během dopoledne přece jenom ještě rozzářil sluncem a mé, ranním deštěm navlhlé svršky, teplým vánkem rychle usušil. Kráčel jsem sám, kochal se krásou krajiny a městeček, kterými jsem procházel, a hned dvakrát toho dne jsem si v praxi ověřil, že na té cestě se snad ani nedá zabloudit. Jak jsem tak na všechno vykuleně hleděl, přestal jsem si hlídat směrovky a dvakrát se mi na křižovatkách podařilo ze správné cesty sejít. Nikdy to ale netrvalo déle než pár minut, během kterých na mne někdo z místních lidí odněkud zavolal, aby mne na mou chybu upozornil. Byl jsem jim za to vděčný, protože během každé cesty, jako ostatně každý pěší poutník, bloudím, tápu a vracím se velice nerad. V nějakém malém obchůdku u silnice jsem si koupil čerstvou voňavou a křupavou bagetu, plechovku tuňáka v oleji, dvě krásná jablka a dvě plechovky coly a kousek dál, když déšť postupně ustal, jsem se na lavici před kostelem za tlumeného zvuku varhan královsky nasnídal.

Po krátkém odpočinku, ještě než v kostele za mými zády skončila sváteční mše, vykročil jsem ven z města. Obloha se mezi tím vyjasnila, vítr ji vymetl pěkně do modra a bylo čistou radostí pravidelným krokem se hlouběji a hlouběji nořit do té krásné, kulturní krajiny. Stavení podél cesty ubývalo, přibývalo rozlehlých pastvin s ohradami plnými pasoucích se koní a hlavně, bylo v tom širokém údolí mezi horskými pásmy stále více bystřin, potoků a říček. Přes jejich koryta se klenuly menší i větší kamenné mosty, a protože kde je voda, tam já jsem naplněn pohodou a štěstím, celý ten den patřil mezi mé nejhezčí. K naprosté spokojenosti mi scházel už jenom šálek dobré, voňavé kávy se smetanou. I toto přání mi nakonec bylo velice záhy vyplněno.

V malém městečku na hezkém náměstíčku jsem našel příjemnou hospůdku a tam mi tu vytouženou kávu za Euro dvacet bez reptání uvařili. Sedím si tak s tou lahodou u stolku před hospodou, protože mne poněkud tlačily boty; na chvíli jsem si je vyzul a během té slastné úlevy najednou od vedlejšího stolku slyším plynout slova, kterým rozumím. Chvíli trvalo, než mi smysl a význam té skutečnosti naplno došly, ale o to větší mi to pak přineslo potěšení. Tak on tudy kráčí i někdo, kdo k mluvení používá jazyk i pro mne srozumitelný? Neuvěřitelné. A navíc jsou ti lidé ještě k tomu dva. Tedy přesněji - dvě. Ony totiž to byly dvě ženy a mluvily spolu polsky. Polština je pro mne jazykem téměř mateřským, a tak není divu, že mi její zvuk navodil takovou radost. Znalost jazyků jinak není zrovna mou silnou stránkou. Právě chvíli před tím se dvě postarší Australanky, kterým jsem se pokoušel odpovědět na jakýsi jejich bezvýznamný dotaz, velmi bavily mou angličtinou. Jejich zlehčující postoj k mým znalostem toho jazyka mne poněkud rozladil. Po pravdě to ale nejspíš bylo tak, že kdybych jim během naší konverzace sám nezdůraznil, že to, co jim povídám, říkám jejich rodnou řečí, asi by to vůbec nepoznaly. Jediné, co pochopily, bylo, že španělsky to není. Teprve po mém upozornění se trochu více soustředily a myslím, že některé mnou vydávané zvuky jim chvílemi opravdu něco známého připomínaly. O to víc jsem tedy byl vděčný Bohu za to, že mi tyto dvě milé, moudré a vzdělané polské dámy dovolil cestou potkat. Ony, na rozdíl od těch Australanek, mé mluvě rozuměly a za mou znalost jejich mateřského jazyka mne dokonce neváhaly pochválit. No a řekněte, komu pochvala nedělá dobře? Tak jsme tedy dál šli pěkně pospolu a ve trojici si příjemně povídali až do Zubiri. Tam naše denní etapa byla tenkrát v malém a příjemně útulném penzionu zakončena.

S tím zakončením etapy jsem události ale trochu předběhl. V tom pěkném dni na mne čekalo ještě jedno příjemné a zajímavé setkání. Jak jsme si to tak ve trojici a za příjemného povídání v pohodě štrádovali tou malebnou krajinou, spatřili jsme pár desítek metrů před sebou dvojici mladých lidí se psem. Mé společnice, které svou pouť začaly už ve francouzských Lurdech a měly tedy za sebou o nějakou stovku kilometrů víc a na taková setkání se už naučily dívat téměř bez emocí, mi jenom tak stručně oznámily, že ten mladý pár jsou taky Češi a že se s nimi během své cesty už jednou setkaly. Já to ale tak lhostejně brát nemohl. Pro mne to byli krajani a ke všemu ještě Moraváci z Třince, jak jsem zjistil později, a bylo tedy nemyslitelné, abych je jenom tak bez povšimnutí minul, nebo nechal zmizet za horizontem. Dohonil jsem je, pozdravili jsme se a moc nás potěšilo, když jsme při rozhovoru zjistili, že máme nejen stejnou národnost, používáme stejné nářečí, ale známe taky stejná místa a možná i stejné lidi. Zajímavé na těch dvou mladých lidech byla skutečnost, že ačkoli pocházeli oba ze stejné vesnice poblíž Třince, seznámili se spolu až na Novém Zélandě. A ještě pozoruhodnější mi připadlo zjištění, že tu svou cestu do Santiaga nevnímali jako sportovní výkon nebo turistickou záležitost, ale že jejich motivace byla čistě spirituální. Bylo příjemné se s nimi na chvíli zastavit a povídat si, vyzařovala z nich pohoda a vyrovnaná sebejistota. A ten jejich pes, to byla kapitola sama pro sebe. Název rasy byl velmi dlouhý, zapomněl jsem ho. Jméno toho krásného zvířete, ačkoli bylo velmi krátké, jsem zapomněl taky. Nezapomněl jsem však na jeho milou a pracovitou povahu, na to, že si své cestovní potřeby sám, ve dvou brašnách, nesl na vlastním hřbetě a že svým pánům na té cestě nebyl břemenem, ale ochráncem a zdrojem potěšení. Oni rychlost svého putování i způsob táboření přizpůsobili jeho možnostem a on, silná psí osobnost, celý svůj život přizpůsobil zase jejich potřebám. Příklad dokonalého vzájemného odevzdání a tolerance. Potkal jsem je potom během cesty ještě několikrát a pokaždé to bylo setkání příjemné a mou duši mile osvěžující.

foto: autor

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 17. 07. 2012.