Pavel Victorin: Vincent van Gogh (1853–1890)

Rubrika: Publicistika

Van Gogh namaloval více než 2000 uměleckých děl, skládající se z 900 maleb a 1100 náčrtků a kreslení. Nejoblíbenější díla vytvořil v posledních dvou letech života. Některé z jeho maleb zaujímají vysokou pozici v seznamu nejdražších obrazů na světě. 30. března 1987 byl prodán Goghův obraz "Kosatce" za tehdy rekordních 53,9 milionu dolarů a 15. května 1990 zlomil jeho "Portrét doktora Gacheta" (k osobě jmenovaného viz na konci textu) další rekord, když byl prodán za 82,5 milionů dolarů. Věřím, že pro někoho může být zajímavé, říci si o tomto umělci více.

Narodil se v severním Holandsku jako syn evangelického faráře. Ve velké míře byl samouk. Vyšel z impresionizmu, osobitým způsobem ho přešel a transformoval do expresionizmu, jehož se stal uznávaným předchůdcem. Ale popořádku. Jak to vše začalo?

Autoportrét z roku 1889Malý Vincent nejdříve pobýval na přání otce v různých náboženských internátech, ale vždy s problémy a proto jen nakrátko. Později zakotvil ve strýcově obchodu s uměleckými předměty, ve kterém se učil a působil v létech 1869-76. Obchodní cesty konané v rámci zaměstnání u strýce jej zavedly mj. do prostředí výtvarných umělců v Londýně a Paříži.

Poté, na přání svého otce, se věnoval studii teologie v Amsterodamu, které však brzy přerušil. Na své náklady pak nastoupil jako dobrovolný misionář do kraje horníků v oblasti Borinage v západní Belgii. Právě tam začal kreslit a později i malovat. Nejprve podle předloh, zejména naturalistických, později začal s vlastními kresbami a akvarely. Pro jeho silné sociální cítění oblíbenými náměty se mu staly výjevy z chudobného života tamních obyvatel, především horníků.

V r. 1880 se zapsal na uměleckou školu v Bruselu, ale zakrátko si odskočil domů do Holandska k rodičům, kde v jejich domě prožil nešťastnou lásku s právě ovdovělou sestřenicí. Po následující roztržce s rodiči nastoupil koncem r. 1881 do učení ke svému bratranci, malíři v Haagu.

Na bratrancovu radu začal malovat olejovými barvami. To bylo ještě v rodném Holandsku. Pod vlivem četby sociálních románů se rozhodl pro téma ze života tamních prostých lidí, zejména rolníků a tkalců. Jeho obrazy z těchto let jsou provedeny v temných barvách, s těžkopádnými zjednodušenými liniemi a jsou pojaty realisticky.

Od podzimu 1885, na umělecké akademii v Antverpách, kam se po opětovném dvouletém pobytu u rodičů, spojeném s opětovnou nešťastnou láskou, přihlásil a přestěhoval, se nadchl pro dílo vlámského barokního mistra Petra Paula Rubense.

V březnu 1886 se objevil v Paříži, kde navštívil svého úspěšně obchodujícího mladšího bratra Thea, který tam vedl uměleckou galerii. Zde navázal styk se skupinou impresionistů. Tím nastal klíčový zlom v jeho životní dráze a umělecké kariéře.

Naučil se používat v kontrastech čistší barvy a rovněž používat barvy míchané. Namaloval 23 svých autoportrétů [1], ve kterých experimentoval s právě tehdy v malířství objeveném prizmatickém štěpení světla a barevných ploch na malé, vibrující barevné čárky, kterými se barvy pokládají krátkými tahy štětce, nebo ve skvrnách tak, aby do celku byly opticky smíchány až fyziologickým procesem vidění v oku pozorovatele. Jde o pozdně impresionistický směr, nazývaný pointilismus (point – francouzsky i anglicky bod).

V té době bylo vědecky dokázáno, že sítnice oka přijímá vnímaný obraz formou miniaturních bodů a ty se pak skládají v celek. Nemíchané základní barvy pokládané vedle sebe v oku splývají do jemných smíšených tónů a barevných odstínů (ruční počátek současné digitalizace?). Takto realizovaná malba se tehdy stala laboratorním pokusem, ve kterém již nešlo o věrné znázorňování motivu, nýbrž o vědecky přesné a pečlivé přizpůsobení techniky malby skutečnému fyziologickému procesu vidění.

Tento směr se zakrátko ukázal být „slepou uličkou“, protože dokonalý prizmatický bodový rozklad barev už dále neposkytoval pro proces vidění, ani pro techniku malby, žádný další vývoj. Proto se umělci od pointilismu začali v tvorbě záhy odklánět.

Byla jím však potvrzena nedávno objevená zkušenost, že malba, která existuje také odděleně od zobrazovaného předmětu, má přesto vlastní výrazovou hodnotu. To otevřelo cestu např. pro Paula Cézanne i pro Pala Gauguina, ale právě také pro Vincenta van Gogha.

Pro Gogha se nová technika malby stala výrazem jeho vnitřních napětí a citů. V ní nalezl svůj definitivní malířský výraz. Pro svou samotářskou povahu byl odpuzován hlučným společenským životem Paříže a proto na radu Toulouse – Lautreca se v únoru 1888 odstěhoval do jihofrancouzského Arles, kde si plánoval uskutečnění snu o malířské pospolitosti s obdivovanými kolegy, zejména s Gauguinem, jehož obrazy obdivoval více než své vlastní a kterého k sobě do Arles opakovaně zval.

Od Gaughina a také z japonských dřevořezů, které studoval již za pobytu v akademii v Antverpách, se v Arles inspiroval ke zdůrazňování barevných ploch a jejich ohraničení silnými konturami. Zde, pod sluncem, typickým pro oblast Provance, svou dosavadní malířskou techniku doplnil o nanášení barvy rychlými, širokými, volnými tahy štětce, které činil často v extázi a proto přehnanými iracionálními barvami.

Od renesance již bylo známo, že vzdušná, čili barevná perspektiva způsobuje, že s přibývající hloubkou barvy blednou, avšak Vincent van Gogh maloval blízké i vzdálené objekty se stejnou barevnou intenzitou, tedy plošně, avšak se zaměřením na zdůraznění kontrastů mezi použitými barvami.

Jeho originální výtvarné vyjádření spočívá v malbě velkých barevných ploch, kde hloubku zobrazovaných prostor vyplňoval malbou ignorující zákony perspektivy. Perspektiva v jeho obrazech není vyjadřována pomocí jejích známých zákonů /viz samostatný následný článek/, ale neskutečnými barevnými kontrasty a deformacemi zobrazovaných objektů. Maloval velmi rád v noci, kdy zobrazovaná místa dostávají ve dne netušené barvy. Vznikl tak např. obraz „Hvězdná noc nad Rýnem".

Docílil tím u svých obrazů, vytvořených v rozporu s přirozeným viděním, sugestivní umělecké působivosti. Ignorancí zákonitostí, nejen perspektivy, nýbrž i reálnosti barev, s geniální originalitou vyjádřil obrovské vnitřní napětí, které při tvorbě prožíval.

V říjnu 1888 za ním skutečně Gauguin do Arles přijel a Gogh jej u sebe ve svém „žlutém domě“ [2] ubytoval. Krátce před Vánocemi však jejich přátelskou spolupráci ukončila prudká hádka, na které se patrně podepsal i alkohol, po které Gauguin z Arles odjel. Van Gogh si v následném nervovém záchvatu uřízl ucho (pravé) a věnoval ho místní známé prostitutce „na památku“ [3].

Následovaly u něj stavy depresí, střídané s tvůrčími euforiemi, ve kterých maloval jako zběsilý. Tak vznikly jeho proslulé modré „Slunečnice“ a obrazy padacích mostů, ovocných stromů, domů a často i jejich interiérů s obyvateli.

V květnu 1889 se dobrovolně odebral na léčení do nervového sanatoria v Saint–Rémy, nedaleko Arles, kde od lékaře dostal místnost k práci.

Zde prožíval kromě depresí i halucinace, avšak opět usilovně maloval. Zprvu pouze u okna v pokoji, později rovněž zase venku. Strach z duševní choroby jej poháněl ke spěchu a počet jeho obrazů, zejména krajin, narůstal. Maloval však i podle předloh, mj. i podle kopií Rembrandtových obrazů. S postupující duševní chorbou se měnil i výraz jeho malby.

Obrazy vypadají jako v pohybující se atmosféře a zobrazené objekty jsou někdy až jako uchvácené prouděním vichru. Jednotlivé barevné pruhy pokládal protiběžně a často kladl hustě vedle sebe pouze jejich krátké úseky.

V květnu 1890 opustil sanatorium a odjel do blízkosti Paříže, kde o něj pečoval bratrův přítel, lékař a milovník umění, doktor Gachet.

V Auvers u Paříže, namaloval ještě asi sedmdesát obrazů, mezi nimi proslulý "Obilné pole s havrany" (olej na plátně, 1890). Obrazy těchto krajin jsou ještě expresivnější, rozervanější a vyjadřují větší zoufalost, než jeho předchozí díla.

Dne 27. července 1890 se postřelil ranou z pušky a o dva dny později v náručí svého mladšího bratra Thea zemřel.

Svým stylem patří van Gogh nejvýrazněji mezi fauvisty, expresionisty, z části pak i mezi ranou abstrakci. Novátorským pojetím reality změnil náhled na tradiční impresionistickou malbu a z uměleckého hlediska významně ovlivnil především první polovinu 20. století. Většinu svých obrazů vytvořil v posledních deseti letech svého života.

Schopností vyjádřit vlastní pocity se stal mimoděk jedním ze zakladatelů v Paříži právě nastupující umělecké větve zvané expresionizmus. Z jeho generace expresionistů později prosluli např. norský malíř Edvard Munch a Goghův pařížský kolega a přítel, fyzicky handicapovaný, Henri de Toulouse-Lautrec.

Vysvětlivky

[1] známí slavní malíři zpravidla malovali autoportréty v obdobích své hmotné nouze, protože neměli na zaplacení modelek, nikoliv ze sebelásky, či sebeobdivu.

[2] protože jeho interiér vyzdobil sérií svých obrazů slunečnic

[3] nikoliv, že by uříznuté ucho nutně potřeboval při práci v plenéru na naléhavou opravu kresby, když si sebou zapomněl vzít mazací gumu, jak o něm poněkud historicky nepřesně veřejně rozhlašoval náš vynálezce „antiperspektivy“ v malbě, náš žijící současník, také malíř, avšak známější jako hudebník, skladatel a skvělý textař – humorista Ivan Mládek.

Poznámka

Na článek navazuje jako samostatná příloha následný článek o malířské perspektivě, kterou Vincent van Gogh ve svých obrazech, kterými se nejvíce proslavil, úplně ignoroval.

foto: archiv autora

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 19. 08. 2012.