Zúčastnil jsem se kdysi odborného semináře k postavení a obrazu novinářek v českých médiích, který se konal v Goethe-Institutu v Praze, kupodivu za dost velkého zájmu a na velmi dobré společenské i věcné úrovni.

Na mé slovo do diskuse už nezbyl čas, takže jsem je sepsal a poslal pro předpokládaný sborník. Uběhlo několik měsíců, o sborníku mi není nic známo, ale je mi přece jen líto těch řádek, v nichž jsem se snažil sdělit alespoň něco o některých svých známých kolegyních. Mnohé údaje jsem zaktualizoval pro současnou publicitu.

Po celou dobu své novinářské činnosti od roku 1945, kdy jsem začínal v Mladé frontě (v 50. letech z politických důvodů propuštěn) a později, kdy jsem se mohl k novinařině vrátit, jsem byl též ve styku s ženským elementem, s kolegyněmi novinářkami, jichž jsem si vážil a nebylo mezi námi rozdílů. Jen pro ilustraci uvádím alespoň stručné zmínky o několika z nich, které si pozornost zaslouží, avšak u některých jejich smutné konce životních osudů nesvědčí vždy o úctě k nim. Některým jsem věnoval pozornost již v Almanachu českých novinářů (vydalo nakladatelství Libri 2008), kde se lze dočíst blíže o jejich usilování.

Patří mezi ně na předním místě Zuzana Hnátková-Poláková (1921–2011), která jako čerstvá novinářka Mladé fronty a studentka Filozofické fakulty se vydala na dalekou pouť Evropou v letech 1945–1948, skončila v Rio de Janeiru, kde byla solidární s celou ambasádou, když odmítla poslušnost komunistickému režimu nastolenému v únoru 1948. Na cesty se vydala proto, že po celou válku se těšila, až pozná svět, jak se žije jinde, zatímco jiní se z tohoto zbědovaného světa vraceli domů, ona toužila odjet na čas ze svého domova. Tehdejší šéfredaktor Jaromír Hořec měl pro její neutuchající touhu pochopení a cestu jí proplácel v podobě honorářů, které dostávala za své příspěvky z jednotlivých zemí. Psala pravidelně a čtenáři se na její fejetony „Zuzanka nám píše z… (Německa, Belgie, Francie…)“ těšili a staly se neodmyslitelnou součástí listu. Postřehy mladého člověka, svobodného, nezatíženého předsudky, naopak byla podporována i svou umělecky milovanou rodinou, což pro ni toto vše znamenalo úžasnou morální a psychickou podporu na jejích cestách.

V Rio de Janeiro se provdala za čs. důstojníka RAF a vrátili se do Evropy – nejprve do Švýcarska a potom doživotně zakotvili v Londýně. Rodinné a zejména mateřské povinnosti ji neumožňovaly další psaní. Do komunistického Československa psát ani nemohla, ale sotvaže se u nás po listopadu 1989 změnily politické poměry, neváhala, přijela do Prahy a pravidelně se zúčastňovala našich tradičních setkání redaktorů Mladé fronty 1945–1950, a to vždy kolem 9. května, kdy poprvé v roce 1945 vyšla Mladá fronta.

Ta ji také oslovila – už jako MFDnes – zda by pro ně nepsala pravidelněji z Velké Británie. V tu dobu již její manžel nežil, zůstala se dvěma dětmi sama (dcera doživotně invalidní na vozíku a syn vcelku nyní dobře situovaný) a po novinách a psaní se jí zastesklo. Mohli jsme číst její články i reportáže, protože se dostala do přízně i královské rodiny a články o tom byly pro naše čtenáře zajímavé.

Ale ani předtím nezahálela. Založila spolu s několika dalšími, kteří se starali o nemocné a postižené osoby, společenství a nadaci, poznala velmi dobře rozvoj hospicového hnutí ve Velké Británii, podařilo se jí pozvat z naší země mj. MUDr. Marii Svatošovou, duchovní spisovatelku, která se stala spoluzakladatelkou hospicového hnutí u nás po listopadu 1989 právě s pomocí této statečné ženy – novinářky Zuzany Hnátkové-Polákové.

Velkou aktivitu projevila rovněž ve vztahu k našemu Jedličkovu ústavu v Praze a dalším ústavům v naší republice právě s podporou nadačních fondů ve své zemi. O tom bych mohl šířeji vyprávět. Chtěli jsme oslavit její 90. narozeniny, do poslední chvíle jezdila ještě po Londýně svým vozem, ale téměř mysticky – 9. května 2011 mi poslal e-mail její syn Charles smutnou zprávu o jejím skonu. Okamžitě jsem informoval ČTK a vedení redakce MFDnes. Uveřejnili pouze krátkou zprávu, o delší článek neprojevili zájem.

Další ženu – volnou novinářku Dagmar Štětinovou, čerstvou jubilantku (*1927) znám rovněž velmi dlouho, sledoval jsem její literární dráhu (pohádky, pověsti, povídkové příběhy) jako volné novinářky již v době totalitního režimu, kdy musela uživit svého nemocného manžela a své děti. Nikdy se nepropůjčila k pokleskům před mocí a její ideologií. Již po srpnu 1968 stála u zrodu Klubu volných novinářů, který v letech totality nutně upadl v nemilost, ale ona byla zvolena jeho předsedkyní a dlouhých třicet let nezištně vykonávala tuto svoji funkci. Když jsem po listopadu 1989 chtěl o ní napsat šířeji do Mediažurnálu, nebyl zájem. Za svůj život napsala stovky reportáží, povídek, rozhovorů, fejetonů, vydala několik románů, z nichž nejvýznamnější jsou Rytíři země české (o rodu Neuberků, z něhož pocházela) anebo knížka o Lori K. H. Máchy.

V již vzpomenutém Almanachu jsou velmi pěkné vzpomínky ženy–novinářky Zdenky Bergrové (1923–2008), později překladatelky francouzských prokletých básníků a ruských klasiků. Vzpomíná na ni v zcela nové knížce Potkávám slova (vydal Oftis Ústí nad Orlicí) její prasynovec Jan Stuchlík. Vydávala jednu knížku za druhou a všechny je ilustroval její manžel Věroslav Bergr, akademický malíř (*1928). Páteří její tvorby byly básně vyzařující radost ze života, ohromnou touhu žít.

Volná novinářka Vladimíra Binarová (*1941), žijící na Valašsku, sleduje i současnou žurnalistiku a říká o ní: Dnešní novináři by měli mít na paměti to, co jsme cítili my: jakési krédo. Jakýsi morální kodex žurnalisty. My jsme nikdy nešli jako hyeny po zápachu. Ani by to neumožnil ten, kdo dbal, aby tvorba, ať už žurnalisty či spisovatele, byla skutečně tím, co člověka inspiruje, učí, povznáší z každodenních starostí – a rozhodně neutlouká, neničí a nepersonifikuje k nicotě.

Televizní historička Jarmila Cysařová (*1929) sepsala rovněž ve svém penzijním věku znamenitou knížku o Jiřím Lederorvi (1922–1983) pod názvem Muž, který tu chybí, a druhou o Otce Bednářové (*1927) Já prostě nemohu žít jinak.

Také v důchodu, ale nadále je šéfredakorkou pestrobarevného magazínu Pro Energo už třetím rokem Milena Geussová (*1943). Po roce 1968 nesměla pracovat v tisku, byla signatářkou Charty 77. Dlouhá léta pracovala mezi alpinisty spolu se svým manželem. Byla též dlouholetou předsedkyní kontrolní a revizní komise Syndikátu novinářů ČR. Mnozí z nás si pamatují ještě její maminku Věru Horkou, redaktorku Čs. rozhlasu (Klub angažovaného myšlení), kde pracovala až do své smrti v roce 2000.

Lenka Hašková (*1923) – s níž se dosud vídávám v Klubu novinářů seniorů (zaplať Pán Bůh za něj!) má na svém kontě rovněž desítky knížek, jedna z nich pod názvem Obžalovaný byla zfilmována a  film oceněn na mnoha festivalech. Děkovala mi za kopii výstřižku mého článku, který jsem jí přinesl – z roku 1960 v Hospodářských novinách, protože kniha a film pojednávaly o jednom podnikovém řediteli, který to neměl za totalitního komunistického režimu snadné, v té době už se u nás začínalo hovořit a psát o potřebách ekonomické reformy a nového stylu řízení.

Ludmila Hlaváčková (*1933) z Brna popsala čtyři dekády svých novinářských vzestupů a pádů a když je vypráví při prověrce zásob zkapalněného slunce z vinohradu svého dávného kolegy, a třebaže venku leje jako z konve, jsou ty vzpomínky na uplynulá léta v nejrůznějších redakcích hned růžovější…

Známá rozhlasová komentátorka Jindra Klímová, první nositelka novinářské Ceny Ferdinanda Peroutky z roku 1997, se dodnes věnuje své další životní zálibě – výtvarné práci s lisovanými a  suchými květy ze zahrádky, opečovávané také jejím manželem – všeumělcem. Její život by vydal na román. V mnoha našich domácnostech mají její kalendář Zahradníkův rok – texty Karla Čapka doprovozené jejími květinami. Byla předsedkyní Nadačního fondu Karla Čapka, jehož památník na Strži u Dobříše podporovala dlouhá léta.

Ivana Lažanská-Gottliebová (*1925), kdysi dávno kromě novinařiny šila kostýmy pro naše artisty, za totality jí byla novinářská práce zakázána, stala se pomocnou servírkou po boku maminky již zemřelého Borise Rössnera, po absolvování kursu se stala vedoucí zahraničních jízd podniku ČSD Jídelní vozy. O dnešní žurnalistice mj. říká: Dneska je v novinách chyb jak máku. Ale náš někdejší tiskařský šotek to na svědomí nemá, toho nejspíš poslední sazeč poslední horké sazby na věky roztavil. Dnešní počítačoví tiskaři se ani při nejlepší vůli nemohou těch chyb zbavit… Holt, nevládneme technice, ona vládne nám…

Víte, kdo byl první sportovní novinářkou nejen u nás, ale i v Evropě? Jana Novotná (*1929), jejíž kariéra začínala v poválečném prvním evropském deníku mládeže rovněž v Evropě –- Mladé frontě. Pro dnešní generaci sportovních žurnalistů je její vyprávění až neskutečné a těžko pochopitelné. Oplátkou – jak se přiznává – musí přiznat, že se zase zdají až neskutečné současné technické vymoženosti, které sporťákům (a nejen jim) tak fantasticky ulehčují práci.

Nelly Rasmussenová, rozená Kopšová (*1947) podnikla za svůj život desítky zahraničních cest a výzkumů, o nichž sepsala pozoruhodné a přitažlivé cestopisy, ale jejími exponáty se těší mj. Náprstkovo muzeum v Praze. Za knihu Děti severských šamanů získala novinářskou cenu E. E. Kische. Přednáší, jezdí za mladými lidmi a do škol. Vídám se s ní také v našem seniorském klubu.

Emigrantka Věra Rollerová (1940–2010) opustila za totality svůj rodný Zlín. S jejím kanadským časopisem Nový domov spolupracuji dodnes, když na její místo nastoupila nová šéfredaktorka. Začínala v kanadském Vancouveru a přesídlila potom do Toronta, kde jí nabídli nejprve místo sekretářky Čs. sdružení. Sedla tedy do auta a odjela téměř 5000 kilometrů, které obě města dělí. Zakrátko zde soustředila tolik píšících spolupracovníků, že nikdy neměla nouzi o příspěvky. Za celý život se jí nedostávalo nikdy oficiálního uznání, ale přece jen se v roce 2007 dočkala – obdržela Masarykovu cenu, kterou uděluje svým zasloužilým krajanům Masarykův ústav v Torontu.

Mezi neustále vysoce aktivní novinářky a spisovatelky náleží Blanka Stehlíková (*1933), jejíž doménou je výstavní a kurátorská činnost mj. v Alšově jihočeské galerii, v Památníku Terezín, ale i v zahraničí, například v Japonsku. Ještě letos byla jmenována patronkou slavnostního setkání krajů na pražském Vyšehradě, k němuž došlo v květnu. Spolu s výstavou Má vlast 2012 uspořádali tuto významnou událost pracovnníci Národní kulturní památky Vyšehrad (příspěvková organizace hl. m. Prahy). V objektu starého purkrabství byla výstava obrázků jejího tatínka Ladislava Stehlíka, malíře a básníka domova, autora známé „Země zamyšlené“.

Copak dělá naše „sýkorka“? Tak jsme se ptávali v blahých dobách Čs. televize do roku 1968, kdy jsme v ní pracovali, a měli jsme na mysli věčně dobře naladěnou Ludmilu Sýkorovou (*1935) z Brna. Nespočet medailónů a rozhovorů s osobnostmi natočila v té době. Třebaže byla svobodnou matkou dvou dětí, byla existenčně postižena a marně sháněla u nás zaměstnání jako mnozí další z nás (vážila tehdy jen 46 kg!). Zaměstnali ji posléze na Slovensku jako písařku v jednom výzkumném ústavu. Jenomže po rozdělení našich republik se z ní stala cizinka a když se vrátila v roce 2004 do Brna, byla znovu „potrestána“ – tentokrát slovenským (nižším) platem a tedy i podstatně nižším důchodem.

Velmi nadanou novinářkou byla Olga Šulcová (*1935), vyhozená z Večerní Prahy po srpnu 1968. Živila se poté jako dělnice u pásu v nepřetržitém provozu na  nejrizikovějším pracovišti podniku Spolana Neratovice, kam denně dojížděla autobusem z Prahy. V době totality založila samizdatový čtvrtletník. Ze zásuvky. Své zkušenosti sepsala v dojemné i úsměvné knize Záhada červeného křesla – vyšla v roce 1999. Dodnes píše do Listů a Literárních novin.